PETR ŽANTOVSKÝ

V posledních pěti letech jsem popsal řádově stovky stran týkajících se současné i minulé praxe České (veřejnoprávní) televize. Ve většině z nich jsem se snažil – navzdory oprávněné kritice směřované na jednotlivé aspekty existence této instituce – nacházet důvody pro její zachování a případně náměty proto, jak by toto zachování mohlo vypadat. Vycházel jsem z přesvědčení, a stále ještě značná množina lidí se to domnívá, že cosi jako veřejná služba v médiích existuje – a ona skutečně existuje – a že je třeba kvůli jejímu plnění mít zvláštní instituci. Trochu mi to s dnešním odstupem připomíná to rčení, kterým se zdůvodňovala existence socialismu: Ona je to v zásadě dobrá myšlenka, jen špatně realizovaná a namnoze špatnými lidmi.

Jenomže časy pokročily a stále více nabývám přesvědčení, že polovičaté a kompromisní „vyhnívání“ jen nahrazuje schopnost problém doopravdy vyřešit. Zastánci polovičatých cest mohou být vedeni dobrými úmysly a přesvědčením, že i drobný pokrok je pokrok. Nebo prostě jen markýrují snahu zakonzervovat stávající systém, který jim v podstatě vyhovuje, protože se na něm sami aktivně podílejí. I tyto motivační scénáře snesou srovnání s končícím socialismem před bezmála 30 lety: mnozí ještě stále chtěli reformovat systém, který se mezitím stále více stavěl proti nim, zatímco ti, kdo jej tvořili, si jen převlékali reformátorské fiží, ale v jádru zůstali věrni svému jedinému zájmu, totiž být u koryta.

Udělal jsem sám pro sebe rozhodnutí, že už nebudu patřit k té nerozhodné množině důvěřivých, kteří si malují vzdušné zámky o tom, že je možno nezměnitelné změnit a nereformovatelné reformovat. Přestal jsem blouznit, tak jako mnozí, o tom, za jakých podmínek zachovat a vylepšit veřejnoprávní televizi. A nutně jsem tedy dospěl do stavu, kdy už jen vyčísluji inventuru toho, proč Českou televizi zachránit nelze a proč to ani nemá žádný smysl. Dospěl jsem k pěti hlavním důvodům, a ty vám dnes chci přednést.


Anachronismus veřejnoprávnosti

Česká televize vznikla ve svém veřejnoprávním statutu jako reakce na všeobecnou nespokojenost s televizí státní, zděděnou po předchozím systému. Zákon, který ukončil stav státní televize a vypustil do světa slovo veřejnoprávnost, byl přijat v roce 1991. Odpovídal tedy tehdejšímu stavu společnosti, politiky, transformující se ekonomiky a také mediálních technologií. Především ale odpovídal obecnému hladu veřejnosti po objektivních a pravdivých informacích, které zákon již ve svém článku 2 svatosvatě garantoval. Doslova se zde píše:

Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.“

Dá se říci, že tyto formulace byly odpovědí na všeobecnou poptávku po mediálních obsazích, které byly považovány za odraz a obsah pojmu demokracie.

Dále zákon upravoval technologické parametry, a zejména status té instituce, která se ocitla mimo přímý dosah státního rozpočtu a také kontroly. Byl vytvořen model „veřejnoprávního média“, financovaného povinnou nepřímou daní občanů, kteří na výsledky činnosti tohoto média nemají de facto žádný vliv.

Tento stav je dnes jednoznačně anachronismem. Od listopadu 1989 nás dělí skoro 30 let demokratického vývoje, který se odrazil i na vzniku pluralitního prostředí v médiích, vyjádřeného zejména silným privátním sektorem. A jak jsme viděli v řadě klíčových dějinných okamžiků, privátní média mnohdy pochopila mnohem přesněji, co je obsahem pojmu žurnalistika, jejich informace byly objektivnější a nestrannější, než informace podávané ČT. Jako příklad lze uvést léta přelomu milénia a tehdy vskutku veřejnoprávní zpravodajství TV Nova nebo poslední měsíce a znatelné úsilí o nestrannost a profesionalitu ve zpravodajství TV Prima. Pokud bychom vnímali ČT jako prostředníka a garanta, či dokonce jediného představitele profesionální, objektivní a nestranné žurnalistiky, pak tento předpoklad neplatí. Čas a trh jej změnil. Proto je ČT zbytečná.


Politická dimenze

Česká televize, jak bylo už v citaci zákona řečeno, byla definována jako médium nezávislé na jednostranných politických tendencích a tlacích, jako médium mající hlavní povinnost informovat alespoň aproximativně pravdivě a nezaujatě. Tato parola z praxe ČT začala postupně mizet poměrně záhy. Už v druhé půli 90. let se ČT velmi aktivně až aktivisticky stavěla k politickým událostem, vytvářela kolem sebe soustředné kruhy spřátelených politických směrů, skupin, stran a osob a jim bezostyšně sloužila v jejich partikulárních zájmech. Tento trend zesiloval a vyvrcholil aktivitou zvanou „ČT věc veřejná“, která byla předehrou k tzv. krizi v ČT v zimě 2000–2001. Ty události si ještě mnozí pamatujeme, tak jen stručně. Kruhy tzv. tvůrců a producentů, jejichž pracovní vazby byly nerozlučně spjaté s rozpočtem ČT, se – spolu se spřízněnými politickými kruhy stojícími mimo tehdejší hlavní proud tvořený stranami tzv. opoziční smlouvy – rozhodly posílit svůj do té doby neformální vliv na dění v ČT a rozhodování o finančních tocích v ni. Výsledkem bylo umělé vyvolání neklidu, podněcování veřejných vášní, šíření nepravdivých informací o údajné snaze některých politických elit obrátit ČT ve svůj propagandistický nástroj. To pak vyvrcholilo bezprecedentní okupací veřejného majetku ČT jejími zaměstnanci, rebelií proti vedení televize a vyvolání politické krize. Z té ovšem vyšli jako poražení politici a jako vítězové novináři. Jak tehdy řekl Karel Schwarzenberg, „ČT patří těm, kteří v ní pracují“. Jak se dodnes ukazuje, měl pravdu, Politici předali klíče od ČT zájmovým skupinkám, které v ní dalších patnáct let nerušeně vegetovaly a parazitovaly na veřejných prostředcích ve svém zájmu. A přitom všem se rétoricky chránily apelací na to, že jsou jedinou zárukou politicky nestranného objektivního informování, což jednak nebyla pravda, jednak, jak bylo výše zdůvodněno, takové postavení mohl mít kterýkoli televizní broadcaster, když si uvědomil důležitost a odpovědnost žurnalistiky vůči veřejnosti. Proto je ČT dnes už zbytečná.


Ekonomická dimenze

Česká televize ročně dostává v průměru 7–8 miliard korun z veřejných zdrojů – z tzv. koncesionářských poplatků. Občan je ze zákona povinen platit tento poplatek a nemá žádný vliv na to, jak se s jeho penězi zachází. Nikoli náhodou to připomíná středověkou daň z hlavy. Přitom úsměvná lež je skryta už v tom názvu – koncesionářský poplatek. Je převzat z časů, kdy začínal český resp. československý rozhlas a bylo tehdy koncesováno (za úplatu) vlastnictví příslušného přijímacího přístroje. Dnes, v době technologicky vzdálené 20. rokům minulého století asi jak Mars Plutu, samozřejmě k žádnému koncesování nedochází. Je to prostě jen sprostá krádež organizovaná státem na úkor občanovy peněženky, aby tento lup posloužil k dobrému živobytí vybraných jedinců plnících nějaké politické či ekonomické zadání. Občan má sice možnost se této dani vyhnout prohlášením o nevlastnictví televizního přístroje, ale s tím je spojeno řada formalit, takže toho málokdo využívá. Navíc vedení ČT usiluje o zpoplatnění sledování programu ČT i na počítačích či I-Padech, a tím předchozí možnost padne.

Podle dlouhodobých statistik lze konstatovat, že z celého objemu peněz protékajících Českou televizí a směřovaných do oblasti programu jde jen asi 50 % na cosi, co vzdáleně připomíná veřejnou službu, totiž zpravodajství, publicistiku, dokumentární tvorbu. Zbylých 50 % je sport, zábava výroba komerčních estrád a seriálů ne neprávem připomínajících křížence horších kousků Jaroslava Dietla s venezuelskou telenovelou. Navíc často za mnohonásobně vyšších nákladových podmínek, než by stejnou produkci vyrobila televize privátní, kde se uvažuje ekonomicky, protože nedisponuje žádným veřejným zdrojem. Důvod přežívání tohoto stavu věcí v ČT je zřejmý: Na této tvorbě se uplatní všichni ti externí tvůrci, kteří by bez příjmů z ČT patrně zahynuli hladem. To v jejich zájmu je moloch ČT uměle držen při životě. A to je další důvod ke zrušení České televize.


Profesní dimenze

Česká televize by sama sebe ráda prezentovala jako etalon seriózní žurnalistiky a měřítko novinářské profesionality. Opak je ovšem příliš často pravdou. Na obrazovce se pohybují často nedovzdělaní, neinformovaní a jazykově a kulturně prachbídně vybavení jedinci, kteří mají vlastně jen jednu komparativní výhodu: obvykle jsou mladí, a tedy i dosti pružní v přijímání pokynů, co, jak, o kom, komu či proti komu říkat. Skutečných profesionálů se v dnešním personálu ČT moc nedohledáte. Tu a tam jistě vznikne kvalitní příspěvek, na němž lze ukázat, že dotyčný novinář je dobrým profesionálem. Jako příklad lze uvést interview Michala Kubala se syrským prezidentem Bašárem Asadem z 1. 12. 2015. Jenomže sám Kubal – zřejmě na nátlak televizního i politického okolí svou vlastní dobrou práci vzápětí relativizoval vyjádřeními, vyjadřujícími distanc od odevzdaného díla.

Práce televizních redaktorů, reportérů či moderátorů se zpravidla vyznačuje vysokou mírou sebevědomí, s jakou vytrubují světa informace buď zcela nepodložené, nebo jen vytržené z kontextu, podávají je způsobem, který je apodiktický, nepřipouštějící žádnou pochybnost a polemiku. Když už se jedná o ze své podstaty diskusní pořad, dopouštějí se zaměstnanci ČT tří nejčastějších chyb: zaměňují informaci za komentář, resp. vlastní názor podávají jako objektivní fakta, pokud mají ve „svém“ pořadu dva zastánce opačných názorů, zpravidla zcela nepokrytě straní jednomu a druhého způsobem komunikace, volbou tónu, otázek, skákáním do řeči atd. okatě znevýhodňují. Ale k tomu dochází méně často, neboť nejčastějším úkazem je, že proti sobě v diskusi na dané téma sedí dva „polemizující“ hosté sdílející stejný názor – tuto modelovou situaci nazval člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Daniel Novák velmi trefně „polemikou souhlasících“. K této hře na pluralitu občas ČT přidá obzvláště záludné koření: na obrazovku umístí osobu, která z principu není kompetentní se vyjádřit k dané problematice (bývalý velvyslanec ve Švédsku, Rusku a USA Petr Kolář o dnešní Číně, zpěvačka Lenka Dusilová o šumavských hvozdech, režisér Václav Marhoul o geopolitické situaci v Pobaltí atd.).

To všechno jen podporuje fakt, že lidé produkující v České televizi zpravodajské a publicistické pořady, jsou přesvědčeni, že když už jim (podle Schwarzenberga) „patří ČT“, mají tedy nárok mít a hlásat jakýsi „názor ČT“. Explicitně to vyjádřila jedna redaktorka ČT, když v rozhovoru s hostem zareagovala větou „ČT váš názor nesdílí“. To ovšem implicitně znamená, že sdílí názor jiný. Je ale ČT na světě od toho, aby měla nějaký názor? Názor by měli mít lidé, které si ČT pozve do vysílání, aby umožnili ono pluralitní utváření názorů veřejnosti dle výše řečeného zákona. To se však neděje. A i to je důvod ke zrušení České televize.


Technologická a společenská dimenze

Jestliže se technologie přenosu informací za posledních dvacet let dramaticky změnily příchodem a demokratickým rozšířením internetu, nemohlo to nemít dopad na základní mediální paradigmata. Především rozmachem digitální webové komunikace ztratila televize, a to jakákoli, monopol na masové šíření pohyblivých obrázků. Tím přišla o poslední komparativní výhodu, kterou měla donedávna vůči ostatním médiím, tedy rozhlasu a printu. Internetová média dokážou propojit jednoduchým technologickým provázáním text psaný i mluvený, obrázek statický i pohyblivý, a co víc, a to je podstatné, otevírá možnost okamžité online reakce ze strany publika.

Mediální komunikace, jak jsme ji znali dosud, se odehrávala jednostranně, pokud nepočítáme různé „dopisy diváků“ atd. Média cosi vysílala k publiku a publikum to konzumovalo. I o tom, zda jeho reakce se dostane rovněž do veřejného prostoru, rozhodovaly redakční systémy a procedury, tak jako o všech ostatních obsahových segmentech. Zejména samozřejmě výběru informací ke zveřejnění a k utajení, nastolování agendy atd. Tyto funkce a privileje však přestaly být aktuální s příchodem webových médií, která jsou z principu své technologie a zpravidla i redakční filosofie interaktivní. Umožňují nejen vést nekonečná vlákna diskusí pod příspěvky, ale otevírají zpravidla i dokořán publikační dveře do hlavního obsahového prostoru, který v dřívějších, méně demokratických médiích, byl střežen Kerbery redakční či vlastnické politiky. Jistěže i dnes hned na první pohled na webovém portálu poznáte, zda, a jakou má redakční politiku. Ale chce-li být opravdu úspěšný a masový, tzn. pro masy důvěryhodný, musí být co nejdemokratičtější. Jakékoli elitářství je v přímém protikladu k principu internetu a tedy i médií na webu.

Podle stovek a tisíců lidí zapojujících se do webového mediálního prostoru a stávajících se z pouhých čtenářů aktivními autory, novináři, můžete snadno usoudit, že veřejnost k této formě informační komunikace má značnou důvěru. Potvrzují to i čísla, svědčící o dramatickém (meziročně až 10tiprocentním) poklesu prodejů printů a sledovanosti tradičních elektronických médií (s výjimkou rádií, neboť ta mají svou posluchačskou doménu v autech – za jízdy prostě rovnocenně jiné médium sledovat nemůžete). K tomu si připočtěme už výše opakovaně vyslovené teze o neúplných, názorově posunutých, často až manipulativních a dezinformujících „informacích“ proudících z České televize, a máte jedno z vysvětlení, proč tolik roste účast občanů na webové komunikaci a – což s tím souvisí – proč se víc a víc politizuje veřejnost.

Když se vrátím opět k analogii s 80. léty minulého století, také tehdy se ve stále větším počtu lidí rodil vzdor vůči politickým elitám, které nás prostřednictvím svých mediálních kanálů ohlupovaly a zotročovaly. Také tehdy se tento vzdor projevoval rostoucím zájmem o alternativní, na oficiálních zdrojích nezávislé informace, protože jedině spolehlivé informace mohou být dobrým vodítkem pro následující čin či společenský pohyb. Česká televize tento společenský pohyb nejen neiniciuje, není jeho hlavním hybatelem, jak by jí náleželo dle zákonem uložených a svrchu citovaných povinností. Naopak jakékoli změně ze všech sil brání. A to je možná nikoli poslední, ale zcela jistě nejpodstatnější důvod k jejímu zrušení.


Co dál

V tomto článku se zabývám analýzou stavu, nikoli prognózou a návrhem řešení. Přesto je uvedu aspoň výčtově.

Slovenský vzor – v roce 2010 Národní rada Slovenska reagovala na masovou nevoli veřejnosti vůči STV tím, že zrušila veřejnoprávní statut tohoto média a stanovila jeho financování fixně daným podílem na ročním HDP. Učinila z té televize rozpočtovou organizaci, podléhající kontrole NKÚ. Zachovala i v novém zákoně obdobné povinnosti, jaké jsem citoval ze zákona českého, ale udělala aspoň první krok k zavedení většího pořádku ve financích a kontrole užití veřejných zdrojů.

Snížení poplatků a osekání programu na veřejnoprávní minimum. Toto řešení by odstranilo často a právem kritizovanou skutečnost, že se dnešní ČT zabývá především kšeftováním s veřejnými zdroji, obchoduje ve velkém na půdorysu sportovního velkobyznysu, vysílá obligátní americkou filmovou produkci, kterou stejně, ale zadarmo, můžeme shlédnout na kanálech komerčních. Dále by se minimalizovaly korupční příležitosti při tvorbě tzv. původních produkcí, filmů, seriálů a dalších v podstatě velmi průměrných zábavných programů, pro něž by také mělo být místo především v komerčním prostředí. Nově stanovený nízký rozpočet by vyjadřoval skutečně nutné náklady na plnění zákonem stanovené veřejné funkce toho média, nic víc.

Outsourcing veřejnoprávních produkcí do komerční sféry a likvidace veřejnoprávní televize jako celku bez náhrady. Jestliže stát umí definovat obsah veřejné služby v médiích v jediném paragrafu zákona o ČT, pak jistě dokáže tuto službu, pokud se shodneme na její obecné veřejné potřebě, delegovat na privátní dodavatele, kteří by ji dokázali plnit na kvalitativně srovnatelné, a jsem si jist, že často vyšší úrovni než dnešní ČT, a ještě navíc za mnohem nižší nákladové náročnosti. Princip soutěže o takovou zakázku je totiž jak v její kvalitě, tak ceně. Tato myšlenka zněla veřejným prostorem už před řádkou let, byla to jedna z nejserióznějších reakcí na tehdejší stav a posléze krizi v ČT. Že ji tehdejší politické elity nedokázaly prosadit, nesvědčí o její nekvalitě či nepotřebnosti, ale o neschopnosti těch elit a jejich strachu z domnělé moci médií, zejména České televize. Mezitím však uběhla dlouhá doba a všechno je jinak. Jsem přesvědčen o tom, že je nutné tuto myšlenku oživit a prosadit.