JAROSLAV KOJZAR

Seděli jsme zas tak jednou nad mariášem. Já, Karel Koula, Jirka Líkař a Franta Stříbrný. Čtyři mohykáni. Byli jsme různorodé společenství, já učitel z naší základky, Karel traktorista z místního zemědělského družstva, Jirka, koňský handlíř, tak jsme mu říkávali, ač byl trenér několika krásných koní, které mu dali k výcviku zazobanci, nevím odkud, a Franta zelinář a tak trochu zloděj. Říkali jsme mu to a on se vždycky jenom smál.

Prohrával jsem, ale v desetníkovém mariáši – měli jsme schované nevyměněné desetníky – nemůžete zas tak moc prohrát. Tedy, když to sečtete za měsíc, nula od nuly pojde. Chodívali jsme si zahrát pravidelně. Výjimečně některý z nás chyběl a pak se vždy někdo našel, kdo za něj zaskočil. Byla to naše relaxace u pár piv a občas i u utopence či uzeného „na prkýnku“.

Ten den byl takový zvláštní. Nevím proč. Až Karel nám to vysvětlil. „Dnes je měsíc v úplňku, zároveň je třináctého a pátek, toto spojení, říkávala mi jednou jedna kartářka, je osudové. Vždycky se něco stane,“ dodal.

„Asi máš pravdu, dneska mi umřel Ferda, králík. Nevím proč. Ráno jsem přišel se senem a už měl natažené nohy. Večer byl plný života a jako obyčejně, když jsem přinesl krmení, se ke mně lísal. Nechtěl jsem ho ani zabít. On to věděl, ale vždycky, když jsem vytáhl nějakého králíka, abych mu dal za uši, tak zalezl do kouta, jako by se to týkalo jeho. Věděl všechno,“ sdělil nám dosud mlčící Franta.

Znali jsme jeho Ferdu. Každý z nás alespoň jednou za měsíc musel se na něj přijít podívat, aby Karlovi pochválil jeho „zázrak“. Jinak jsme ohrnovali nad králíkem nos. Říkali jsme s despektem: Králík mazel. Na vesnici se s králíky kromě dětí totiž nikdo nemazlí. Když se do takového králíka zamilujete a dáte mu jméno, je konec se svíčkovou. A Karlův Ferda patřil do této kategorie. Chápali jsme však jeho bolest.

„Králík nemá mozek, promiň, Franto. Víte, že miluji kočky,“ znovu si vzal slovo Karel. „Mám jich několik. Když přijdu domů, i když třeba po několika dnech, přijdou ke mně. Hlavně Mína, to je desetiletá kočina, má už i pravnoučata. Snad celá ves má její potomky.“ Přestože Karel poněkud přeháněl, věděli jsme o tom, že právě ona je matkou rozsáhlé enklávy koček. „Bylo to loni, nevyprávěl jsem vám o tom?“ obrátil se na nás. Nevyprávěl, odpověděli jsme shodně. Kývl jen hlavou a pokračoval: „Bylo to loni. Protože rok co rok měla tolik potomků, že jsme se už ani nepokoušeli je rozdat, rozhodl jsem se jít s ní veterináři a… vždyť víte. Udělal jí to. Jenže se mu to nějak nepovedlo a Mína byla na umření. Kdybyste viděli ty její oči, když jsem ji nesl domů. Bylo v nich: Cos mi to udělal? Jaks mohl? Chtělo se mi brečet. Přinesl jsem ji tedy domů. Položil do jejího pelíšku… Měla svou výsadu na rozdíl od jiných našich koček. Když jsem se po několika hodinách na ni šel podívat, nebyla tam. Hledal jsem ji. Nikdo ji neviděl. Prolezl jsem snad celou chalupu. Nikde nebyla. Žena mi jen řekla: Asi si šla někam umřít a nepřála si, abychom byli u toho. Nechtěl jsem to slyšet. I druhý třetí den jsem hledal. Po Míně ani památky. Tak to trvalo skoro celý týden. V neděli ráno, to bylo po pěti dnech, jsem už nepředpokládal, že ji uvidím a věřil jsem už skoro ženě. Jenže jsme neměli pravdu. Když jsem přišel k jejímu pelíšku, byla v něm a její oči vyjadřovaly otázku: Kdes byl? Já tě čekala. A začala se lísat. Zvedala se ještě těžce, ale zvedla se. Vzal jsem ji opatrně do náručí a cítil, jak spokojeně vrní. Ten den, jsem si ji vzal k sobě na traktor a nelžu vám, spala tam vedle mne celý den. Jen když jsem musel vstát od řízení, zvedla hlavu a dívala se, co dělám. Za několik dnů byla v pořádku, to víte, kočičí život. Musím se vám ale přiznat, že od té doby se mnou denně jezdí na traktoru, udělal jsem jí tam zvláštní posez, spíš další pelíšek. Večer pak spává v našich nohách. Ovšem stálo mně to hodně přesvědčování ženy, než s tím souhlasila, ale dnes si už bez ní ani spaní nemůže představit…“

Znovu jsme po malé přestávce, kdy nám Hanička hospodská přinesla čerstvá piva, začali hrát. Ale když jsem pauzíroval, nedalo mně, abych také nepřispěl se svým vyprávěním. Vždyť přece králík nebo kočka se nemohou rovnat psu. Začal jsem tedy…

„Víte, jen pes může projevit skutečnou věrnost…“

„Počkej, proboha, později… flek na hru“, ozval se Franta. Zmlkl jsem. Cítil jsem se trochu dotčen. Když dohráli, právě Franta poté, co odložil karty, zklamaně řekl: „Asi jsem to přehnal. Měl jsem tak dobrý list… Cos vlastně chtěl?“ obrátil se na mne.

Nereagoval jsem hned, ale po chvíli, když si Franta, jenž jediný z nás kouřil, zapálil svou cigaretu a vyzývavě se po mně podíval, jsem začal mluvit…

„Já osobně si myslím, že nejlepší kamarád, který přilne k člověku, je pes. Vy víte, že mám svého Broka. Jen nevíte, odkud jsem si ho přivedl. Je moc starý, bojím se, že letos už se s ním definitivně rozloučím. Je moc, moc starý a…“

„Kolik mu je?“

„Přes patnáct,“ reagoval jsem. „Víte, sloužil jsem svého času na hranicích. Jako psovod. Na Šumavě. Můj Brok v té době byl mladý pes. Začal vlastně sloužit se mnou. Během krátké doby jsme snad dýchali jeden pro druhého. Brok nemohl být beze mne a já nemohl být bez Broka. Zažili jsme spolu mnohé, i narušitele jsme chytili. Ale to se dnes nenosí. Prostě nejvíc si pamatuji dva kluky, kteří se chtěli dostat za dobrodružstvím do Německa. Brok je zastavil, chvěli se před ním tak, že jsem ho musel odvést. Ty kluky jsme pak vrátili jejich mámám.

Když jsem od útvaru odešel, musel jsem Broka předat novému psovodu. Víte, nikdy jsem neplakal, tehdy ano. A Brok? Cítil, že odcházím. Na ty jeho tehdejší oči nezapomenu. Bylo v nich tolik výčitek, že by je nikdo nespočítal.

Přijel jsem domů a nemohl se řadu dnů vzpamatovat, tak mi ten pes chyběl. Asi po roce jsem dostal dopis od kamaráda, který neměl ještě odslouženo. Napsal mi, že před několika dny se někdo pokusil přejít hranice. Když ho stavěli, začal střílet. Jednoho z našich hochů, tedy pohraničníků, zastřelil. Šli prý okamžitě po stopě, byli s Brokem nedaleko, takže toho narušitele zachytili ještě před hranicí. Jenže on začal znovu střílet a Broka, který šel po něm, zasáhl. Měl zaskučet a začít hrabat. Bolesti. Ten útočník nakonec utekl. Jenže byl tu Brok. Rána nebyla smrtelná, ale moc a moc těžká. Co s ním bude, se prý nerozhodlo. Až potom, pokud se podaří ho uzdravit, se prý rozhodne. Ještě ten den, i když žena mi řekla, že jsem blázen, jsem jel na Šumavu. Od nás z Kopanic to není právě blízko. Také spoje nenavazovaly a tak jsem dojel až ráno. Dorazil jsem na rotu, tam mě přijali jako svého, pochopili, proč jsem přijel, ale nemohli mi říct žádné dobré zprávy. Jen mě odvezli k veterináři. Když jsem se ocitl před kotcem, kde byl po operaci zavřen, ucítil mě a zvedl se. Na zadní nohu zatím nemohl. Jen se plazil k dvířkům. Pro bolest jenom popolezl asi o metr a pak zůstal ležet. Zase se mi chtělo brečet. Možná, že jsem i brečel. Sedl jsem si u něj a on mi po chvíli dal hlavu na koleno. Vydrželi jsme tak dlouho. Až veterinář mě vyhnal, protože Broka potřeboval prohlédnout, tedy zjistit, jak se podařila operace.

Ptal jsem se, kdy budou vědět, co dál. Nedokázali odpovědět. Já tam zůstat nemohl, musel jsem totiž do práce.

Druhý den jsem tam telefonoval, třetí, čtvrtý také. Brok prý přestal žrát a tak jsem se znovu za ním rozjel. Když jsem přišel ke kotci, ležel. Měl zavřené oči. Snad ani nedýchal, alespoň jsem si to myslel. Jenže když jsem se přiblížil ke dvířkům, oči otevřel a já věděl, že bude žít.

Seděl jsem u něj asi hodinu. Po pěti deseti minutách mi začal lízat ruku. Pak jsem se rozhodl jít za kapitánem. Řekl jsem mu na rovinu, že psa chci. Mlčel. Pak zavolal psovoda, který přišel po mně a měl Broka na starost, Mariána. Zopakoval mu, co jsem říkal. Chtěl slyšet jeho názor. Marián jen tiše řekl, že Broka má rád, ale kdyby už nemohl sloužit na hranicích, ať si ho raděj vezmu.“

Chlapi poslouchali. Franta jen nevěřícně zakroutil hlavou: „To ti ho dali jen tak?“

„Jen tak to nebylo. Přepisy jsou předpisy a u psů vycvičených, jako byl můj Brok, to bylo ještě složitější. Napřed se musel uzdravit. Víte, jezdil jsem tam týden co týden, i když se žena už rozčilovala a snad si také myslela, že tam někde mám ženskou. Proto se jednou vydala se mnou, a když jsme se vraceli, už jsem věděl, že i ona Broka chce. Nakonec jsem ho dostal. Na čáře už sloužit nemohl a co s ním? Tak ho mám doma a není snad věrnějšího psa. Čekává na mě u dvířek domku, když se vracím ze školy. Každý den, kromě sobot a nedělí ve stejný čas a je netrpělivý, když se někde zdržím. Pak se jdeme projít do polí a teprve potom mám nárok na večeři…“

Chvíli jsme mlčeli a po několika hrách, kdy jsem zase prohrál několik desetníků a vybrali jsme si přestávku na pivo, ozval se Jirka: „Nechci vám brát vaše pravdy, králíci umějí být přítulní, kočky lísavé, psi věrní, ale nic to není proti koním.“ Podívali jsme se po sobě. Věděli jsme, že i on musí přijít se svou zkušeností. Byl trenér koní, známý trenér. Vycvičil, a snad bych mohl říci to slovo, vychoval nemálo koní. Napil se ze své sklenice a začal:

„Je to už hodně dávno. Počkejte… bylo to v roce, kdy se urodilo hodně švestek a slivovice se pálila o sto šest…“

„Kdy? Švestek se u nás většinou rodí dost každý rok a slivovice nechybí,“ skočil mu do řeči Karel. Nenechali jsme Jirku odpovědět, protože to vlastně bylo dávno a u nás se všechno měřilo na švestky namísto toho, aby se jednoduše řeklo: „To bylo v roce…“ Ostatně Jirka se nenechal vyrušit…

„Ale od začátku. Kůň má v sobě něco jiného, než mají jiná zvířata. Dokonce si myslím, že člověk, ten, který se ještě oblékal do kůží, prvně si jako domácího pomocníka vychoval koně a ne psa, jak jsem někde četl. Ale abych nepřeskakoval. Tehdy jsem dostal hříbě, moje první hříbátko. Jeho máma byl ‚von‘ a táta obyčejný venkovský kůň, jakých bylo i u nás na vesnici spousta. Nevím, proč mé hříbě odložili. Nikdy jsme se neptal. Prostě, stalo se. A já si v té době na nějaký ten rodokmen nepotrpěl. S koňmi jsem totiž teprve začínal a musel se moc a moc učit. To hříbě bylo plné života, stejně jako já. Byli jsme mladí a k mládí patří hledání a lásky. Ty jsem pochopitelně také měl – nebudete mi věřit – hlavním se pro mne přece jen stalo to hříbě. Pojmenoval jsem ho Karel podle toho filmu s Jindřichem Plachtou, pamatujete? Karel a já.“ Souhlasně jsme kývli, kdo by tento film neznal?

„A my dva, můj Karel a já, jsme spolu byli snad v každé volné chvíli. Přiznávám, že i děvčata jsem na něj balil, ale aby se na něm některá svezla, ne, to jsem nepřipustil. Karel byl můj a co kdyby, byl moc bujný, se něco stalo a shodil by je?

To trvalo tak dva roky. Cvičil jsem ho, přiznávám, že špatně. Tehdy jsem to ještě moc neuměl. Jak jsem už řekl, moc jsem se musel učit, i když jako každý mladý jsem si myslel, že umím všechno, ale nebylo to pravda.

Ale k věci. Bylo mi málo přes dvacet a onemocněl jsem. Odvezli mě do nemocnice doslova ze stáje. Horečka, komplikovaný těžký zápal plic. Karel můj odjezd viděl. Já se s ním loučil jako ve snách. Víte, co je to rozmazaný pohled na svět? Nevíte? To není jako když vypijete půl litru slivovice. Je úplně jiný a Karel to poznal. Odvezli mě tedy. Skoro týden jsem bojoval o život. Nejedl jsem, jen pil. Teprve po třech dnech jsem si prý vzal několik soust do úst, ale ještě vyhráno jsem neměl. To mně všechno vyprávěla ošetřující sestra – mimochodem, dnes je to má žena. Ale nejde o mě, ale o Karla…“

„A co on?“ zeptal jsem se.

„Karel? Představte si, že i ten přestal žrát. Teprve po třech dnech, v době, kdy i já vzal něco do úst, i on něco málo sežral. Jako by mezi námi bylo pouto, telepatie – od té doby v ni věřím, v přenos myšlenek i mezi člověkem a zvířetem. Řekli mi později, že tak, jak já se uzdravoval a začal pomalu jíst, i Karel začal žrát. Napřed trochu, pak víc a stejně jako já si zvyšoval dávky. Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.

Po čtrnácti dnech mě propustili, slabého jak čajíček. První, za kým jsem šel, byl můj Karel a zhrozil jsem se, jak je vyhublý. Asi i on na tom byl při pohledu na mě stejně. Jenže on mluvit neuměl. Jen se dívat a tam v těch jeho očích byla odpověď. Společně jsme se dlouho dávali dohromady a dali.

Vychoval jsem od té doby hodně koní a naučil se jim číst z očí. Ale můj Karel byl pro mne největší kamarád, jakého jsem kdy měl. Věděl o mně všechno. Když mi bylo těžko, i on měl v očích smutek, když jsem se radoval, i on celý zářil. Na něm mi vyrostly moje děti, ale to je už jiná kapitola.“

Karty mi ten den nějak nepadaly. A zřejmě ani kamarádům se už do hraní moc nechtělo. A proto jsme ještě nějaký čas seděli jen tak u piva a pak se brzy rozešli. A ona nevyslovená otázka, na niž jsme vlastně odpovídali: Kdo je největší přítel člověka?, zůstala nezodpovězena. Každý jsme měli svého koně, pardon králíka, kocoura nebo psa.

Jaroslav Kojzar oslavil 20. března své 80. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!