JIŘÍ JÍROVEC

Setkání politiků často připomínají smuteční shromáždění. Čerň, kam oko dohlédne. O mrtvole, jíž se ta která strana často blíží, se většinou mluví jen dobře. Je-li přítomen velekněz, slibuje vzkříšení.

V Česku se, možná v rozporu s ústavou, odehrává zajímavý úkaz. Pro svobodnou soutěž politických stran nejsou lidi. Tedy straníci, kteří by na hrudi nesli ideje své strany.

Na jevišti se objevují noví herci. Strana v pozadí jim slouží jako výtah ke korytu. Jinak s ní nemají nic společného, leda pár kámošů. Angažují se sami za sebe jako nestraníci. Jsou ale spíše černými pasažéry na politických kocábkách.

I oni nosí čerň, která symbolizuje oddělení politiky od pracujících. Vystupujíce z černých limuzín zapínají knoflík saka, aby se odlišili od chlapíků s krátce sestříhanými vlasy, očima těkajícími po předem vymezených sektorech a oblekem rozepnutým, aby se dalo lépe a rychleji tasit.

Zmínit lze i to, že se „černý“ politik snadněji přesouvá z úřadu do lepších restaurací a barů.

Je možné, že oblečení spadá do referátu poradců. Jejich rady ale nejdou za Haškův mírný pokrok v mezích zákona. Pravda, je známa nejméně jedna tisková konference, kdy měli přítomní politici, jeden jako druhý, rozhalenku. Patrně jako znamení, že jsou tak nějak alespoň na chvíli blíže lidu.

Dobrá rada PR expertů se někdy sráží s poučkou „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Pak může dojít k tomu, že se politik usmívá na nevhodných místech, zvyšuje hlas, když netřeba a přidává dříve nepoužívaná gesta.

Mezi politiky se občas zjeví politologové, sociologové a filosofové. Možná za honorář, možná za svíčkovou. Jsou to profesionálové, kteří svoji existenci nehodlají ohrožovat kritikou chlebodárců. Souzní s nimi i barvou oblečení.

Při nedávné diskusi o ztrátě důvěry v politiky, jejich akademický žargon plynul hladce a definice se střídaly se jmény cizích vědců.

Vědou nepoznamenaného posluchače ale nejspíš napadlo, že se jeho nedůvěra k politikům odvíjí od toho, jak konají – nebo spíše nekonají.

Jakákoli schůze Sněmovny nabízí scény, kdy se poslanci mění ve smečku tlučhubů, flákačů a hulvátů. Pravda, jsou původním povoláním lékaři, různě urychlení právníci, chemici i profesoři, ale zachvátila je výlučnost jejich postavení a moc, kterou mají.

Nejsou ochotni spolupracovat, ledaže se jedná o předčasné ukončení pátečního programu, aby se dalo jít dřív domů. Nejsou ochotni naslouchat těm, kteří mají slovo. Během nedávné schůze Sněmovny museli předsedající napomínat poslance 56x, aby nerušili jednání. K politikům, kteří se chovají spratkovitě, je těžké mít důvěru.

Je těžké mít důvěru k politikovi, který využil mezeru v pravidlech a místo, aby slušně platil co nejlepší rádce, utratil poslanecké náhrady za byt.

Je těžké mít důvěru k vůdci, který se prolhal k chabému vítězství ve volbách slibem nápravy církevních restitucí.

Je těžké věřit, že Lánská schůzka nebyla součástí triku zbavit se s pomocí Milana Chovance stranických oponentů. Média nikdy nešla tak daleko, aby zkoumala, jak bylo možné, že ČT byla v Lánech připravena natáčet, proč Chovanec trval na utajení schůzky, aby v pravý okamžik otočil a potopil Haška, Škromacha, Tejce a Zimolu. Ví se jen to, že dostal od premiéra milost a za odměnu silové ministerstvo.

Je těžké mít důvěru k politikům, když lžou o uprchlících a jejich (ne)přijímání a vytvářejí plodnou půdu pro sebeozbrojování.

Je nemožné mít důvěru k politikům, kteří tvrdí, že držení zbraní je součástí české kultury a právo na držení zbraně je třeba zakotvit v ústavě. Jistě každá rodina má na půdě cep, řemdih nebo palcát a tak už chybí jen pistole a samopaly. Jedna věta v ústavě má pro zbrojaře cenu zlata.

Je těžké mít důvěru k politikům, kteří jsou pro nehorázné zbrojení v rámci NATO. Nikdo z nich si netroufne poukázat na to, že EU s USA a Kanadou ročně vydává na zbrojení 12x víc než Rusko.

Pravda, jeden politik se v ČT zeptal, jak dlouho má takové vyhazování peněz trvat a jaký má smysl. Poslankyně za ODS okamžitě připlácla nálepku. Jde prý o komunistické názory. Měla pravda, protože byl z KSČM.

Je těžké mít důvěru k politikům, kteří se starají o vlastní dobré bydlo, kdežto za humny vznikají „vyloučené oblasti“ a chudoba ohrožuje stále víc lidí.

Jakou důvěru může mít občan k politikovi, který si před kamerou libuje, že jeho město dostalo dotaci na zbourání domů, které ještě nedávno sloužily.

Univerzální redaktor na to s odpuštěním čumí a nezmůže se na otázku, proč město nechalo bytovky zpustnout. Stejně tak se vyhne otázce, proč máme lichváře a obchodníky s chudobou. Možná se leká odpovědi, že v tom politici sami jedou.

Je těžké mít důvěru k politikům, kteří znevažováním přijatých zákonů nepřímo vyzývají k jejich nedodržování. Zvolte nás a my je zrušíme, povídají.

„Ničí nás media, která shánějí drby“, postěžoval si nedávno politik. „Máme si na to zvyknut?“, zeptal se způsobem naznačujícím odpověď pozvaných akademiků.

Filozof a sociolog se velmi zasnažili, aby odpovědí nenarazili. Mohli poukázat na to, že veřejnosti je šumafuk, jestli měl katolík Nečas milenku a co s ní kdy a kde dělal, ale že není jedno, že byla (podle médií) korumpována dárky, aby umožnila přístup určitých lidí k premiérovi.

Mohli poukázat na to, že člověk, který údajně dělal za Topolánka špinavou práci, je ve vězení. Bývalý premiér rovněž sedí, ale v nějaké správní radě. Netroufli si to udělat.

Média nelikvidují politiky z nějaké záliby. Jsou použita v boji o politickou moc. Když americká média popisovala Clintona jako prasáka, který se nechal vykouřit Monikou Lewinskou, šlo primárně o dobře prodejnou historku.

Teprve později se případu zmocnila opozice s nadějí, že dostane Clintona z úřadu. Prezident po plzákovsku zatloukal, nejspíš z obavy, že by mu Hillary rozbila kokos. Přitom přehlédl, že mu mezi řečí podstrčili bibli a tak se měl dopustit zločinu lhaní pod přísahou. Nakonec to urovnali právníci, kteří zadefinovali sex jako zasunutí do vaginy. Od té doby se jiné otvory nepočítají.

Akademici, kteří přistoupí na tvrzení, že nezáleží na tom, jestli politik „náhodou“ obědvá s někým důležitým, se nejen dopouštějí omylu, ale sami se stávají součástí problému. Právě při takových setkáních se dělají kšefty, které, když se prošvihnou, zbavují politika důvěry.

Politik, který si nechá zaplatit oběd, je ochoten vzít jindy víc. Korupce totiž nemá rozměr.

Jestliže akademici nechají svou řeč plynule obtékat kolem problémů, budou i oni postupně ztrácet důvěru svého publika. Bohužel.