JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Být bojovníkem o zítřek znamená také doceňovat přetvářející sílu pokrokové lidské kultury, ať jde o umění, folklór nebo vědu. U Václavka nenajdeme proto v jeho vrcholném období koncem 30. let – při veškerém respektování odlišných prostředků umění – žádné zdůraznění předělu mezi prací vědeckou a uměleckou.
Bedřich Václavek se narodil 10. ledna 1897 v Čáslavicích na Třebíčsku jako syn lesníka na hraběcím panství. Byl vychováván v prostředí, v němž tehdy ještě převládaly vztahy vrchnostenské nadřazenosti a poddanské poslušnosti, kde silnou autoritou byla ještě katolická církev. Toto venkovské prostředí, seznamující Václavka s písněmi kostelními i světskými, ovlivnilo jeho pozdější vztah k folklóru a k lidové písni. Láska k hudbě probudila v B. Václavkovi i lásku k poezii. Václavek procházel složitým ideovým vývojem, vlastní vůlí překonával feudálně kapitalistická rezidua, která mu prostředí, v němž vyrůstal, vtisklo.
Bedřich Václavek vystudoval gymnázium v Třebíči, bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě UK v Praze, kterou absolvoval v r. 1922. V témže roce se stal – stejně jako Jiří Wolker – spolupracovníkem Varu, především tzv. Májového čísla, které dal r. 1922 Zdeněk Nejedlý mladé pokrokové generaci k dispozici. Václavek byl žákem Jana Jakubce, navštěvoval přednášky Arna Nováka o kritice, F. X. Šaldy, Otokara Fischera a Zdeňka Nejedlého. Dvousemestrovým studiem v Berlíně (1922-1923) doplnil si Václavek kvalifikaci v oboru germanistiky.
Od r. 1923-1925 působil Václavek jako profesor češtiny na reálném gymnáziu v Brně a spolupracoval s komunistickým deníkem Rovnost. V roce 1925 vstupuje do Komunistické strany Československa. Podílí se na vydávání časopisu Pásmo, jež se stal tribunou Devětsilu, založeného r. 1922. Zároveň spolurediguje mezinárodní sborník aktivity Fronta, do něhož přispívali i zahraniční autoři. Podílí se přitom na redakci Devětsilu ReD (1927-1931) a od r. 1929 pomáhá redigovat také brněnský Index, list pro kulturní politiku.
Účast na charkovské konferenci v listopadu 1930 stala se Václavkovi mezníkem v jeho dalším směřování také v otázkách uměleckých a literárních. Po svém návratu reviduje hned zpočátku některé své názory o „čistém umění“ (Poezie v rozpacích, 1930). Václavkovi můžeme vděčit za to, že se u nás tak brzy po sjezdu sovětských spisovatelů ustavila tvůrčí skupina stoupenců socialistického realismu. Stala se jí skupina BLOK, soustřeďujíc kolem svého časopisu U od roku 1936 spisovatele, kteří tehdy už uvědoměle pracují svou tvorbou ve smyslu vývoje k socialismu.
Časopis U měl od počátku vysokou teoretickou úroveň; první číslo čtvrtletníku U vyšlo 20. února 1936 nákladem Jaroslava Kohoutka v Praze. I když se čtvrtletník U soustředil především na literaturu českou, měl od počátku ráz časopisu internacionálního. Dokazují to nejen jména spolupracovníků, nýbrž i literárně-kritické příspěvky.
Činnost Bloku je však již vzhledem k množství jeho členů tak veliká a mnohostranná, že její zevrubní a všestranná analýza je možná jen rozsáhlou literární prací, nikoli jen prostým sdělením formou článku.
Pro nedostatek místa nelze zmiňovat obsah všech čísel čtvrtletníku U. Nelze však nezmínit iniciativu, kterou Blok vyvíjel při vytváření jednotné protifašistické fronty v letech ohrožení republiky, podobně jeho záslužnou úlohu v procesu odkrývání a využívání pokrokových domácích literárních tradic.
Osudového 15. března 1939, kdy Československo přestalo být samostatným státem, stejně jako v období Mnichova, chtějí čeští umělci a kulturní pracovníci vyjádřit to, co většina národa cítí, chtějí za něj mluvit, burcovat.
Proto se Bedřich Václavek obrátil v listopadu 1938 na řadu kulturních pracovníků s žádostí o spolupráci na připravovaném čísle U s prosbou o jejich aktivní pomoc. Svým demokratickým postupem prosazoval Václavek zásady nutného literárního zápasu, jak o tom svědčí jeho důvěrný oběžník, rozeslaný členům Bloku už o Vánocích 1937, v němž mj. v závěru říká: „…Úhrnem však nutno říci, že musíme jít odvážně přes tradiční hranice levice a přibírati všechny, kdož blízkostí svého stanoviska a kvalitou své práce k spolupráci se hodí.“
Ideový závěr posledního čísla U spočíval ve snaze vytvořit jednotnou protifašistickou frontu co možná nejširší. Bylo proto nutné sblížení komunistů i s těmi, kteří stáli na pozicích buržoazního demokratismu, neboť dělicí čára rozdělovala národ na fašisty a antifašisty.
Přestože stránková korektora s vlastnoručními Václavkovými a Taufrovými redakčními úpravami nesla datum 25. února 1939, dovídá se B. Václavek dne l. března o zastavení čtvrtletníku U. Nevzdává se však naděje a informuje své spolupracovníky o možnosti vydat místo posledního čísla zakázaného časopisu sborníček, věnovaný demokratické tradici.
Jako celek je poslední číslo U nejsoustavnější, nejúplnější realizace té části programu Bloku i jeho časopisu, jež se orientovala na hledání a objasňování smyslu národních kulturních tradic, jež zkoumala, v čem spočívá a čím je dáno sepětí současné pokrokové kultury s kulturou naší minulostí, jež odkrývala v národním kulturním dědictví jeho lidové a demokratické jádro. Členové Bloku se zabývali hlubšími společenskými a politickými příčinami tohoto intenzívního zájmu kulturní levice o národní tradice a snažili se vyvozovat tento zájem z potřeby formulovat ve vztahu k národnímu kulturnímu dědictví vlastní program, jež by se stal účinnou protiváhou primitivního nacionalismu a zároveň by dostatečně zdůvodnil zakotvení pokrokově orientované současné tvorby v domácím klimatu myšlenkovém i uměleckém, a potvrdil tak její národní charakter.
V pomnichovském období se na příklonu k tradici podílely ovšem i další faktory. V okamžiku těžké dějinné zkoušky, bolestného otřesu, jímž prošla v podstatě celá naše společnost, vzrostl význam opor, jistot, elementárních hodnot kulturních i morálních, jež by sjednocovaly co nejširší část národního kolektivu a jež by byl schopny skýtat i naději do budoucna. A tyto hodnoty byly shledávány především v odkazu kultury minulých staletí, jež právě v nové politické situaci promlouvala k dnešku zřetelněji než kdykoli předtím. Tradice, a to nejen tradice kulturní, nýbrž celá tradice českého myšlení, nabyla na aktuálnosti, neboť i zběžný pohled do české minulosti dokládal, že mnohé z problémů, doléhajících tak tíživě na pomnichovské Československo, měly své kořeny ve vzdálených stoletích, že celé generace předků musely čelit analogickým těžkostem. A právě se zřetelem na tuto stupňující se aktuálnost tradice připravovala redakce 4. číslo 3. ročníku U.
Nešlo tu již, alespoň ne v prvním plánu, o hodnocení naší kulturní minulosti; důležitější bylo poskytnout maximum prostoru autentickému svědectví této kultury samotné, ovšem ve výběru, ve výběru přesně a pečlivě promyšleném, jehož cílem bylo přinést čtenářům jakousi tresť národně obranných, lidových a demokratických prvků v domácí literární tradici, koncentrovat co nejvíce myšlenek, schopných v současně politickém kontextu aktualizace. Tento záměr nebyl nikterak skrýván a byl také z čísla zcela zjevně patrný, jak to znepokojeně konstatoval ve svém návrhu na zákaz U policejní úředník: „Po bedlivějším pročtení publikace objeví se jasně, že zde bylo záměrně zneužito myšlének naší historické, politické i básnické minulosti k tomu cíli, aby nadále kalen byl poměr českého národa k Němcům, pěstována třídní nenávist (…), aby nadále vtiskován byl našemu národu do ruky rudý prapor a tak vzbuzován dojem, že jsme národem komunisticky založeným.“
Tato formulace oportunisty, pohoršujícího se necelého půl roku po mnichovském diktátu nad „kalením poměru českého národa k Němcům“ však záměrně interpretuje charakter a smysl posledního sešitu U způsobem zkreslujícím, když se snaží vzbudit dojem jakési svévolné manipulace s citáty. Redakční výběr byl na hony vzdálen jakékoli násilnosti; ideje ve vybraných textech obsažené nebyly ve vývoji české kultury nijak nahodilým, okrajovým, efemérním jevem, nýbrž tvořily organickou součást, či přesněji přímo názorovou bázi našeho myšlení politického i kulturního. Úvodní poznámka redakce to ostatně říká zcela jasně: „Toto číslo je věnováno takovému obhlédnutí toho, z čeho roste po více než celé tisíciletí česká duchovní tradice; v jakých historických podmínkách a souvislostech je postaven národ, který ji vytváří; jaký je akord, kterým vyznívá souzvuk nejlepších duchů národa za celá staletí a kterým zní jeho duchovní tvorba i dnes.
Skutečnost, že čtvrté číslo U nemohlo už v pohnuté době roku 1939 vyjít tiskem, lze hodnotit ze stanoviska dnešního čtenáře nejen jako velkou kulturní újmu, nýbrž jako ztrátu dokumentu o lidské statečnosti vydavatelů U, která měla být příkladem i povzbuzením českému národu v jeho nastávajícím boji s útiskem, pro tento národ nikoli prvním.
Bedřich Václavek našel v kulturně politické práci smysl své existence už od mládí. Tato jeho činnost nekončila ani poté, kdy byl potrestán přeložením z Brna do olomoucké Studijní knihovny v r. 1933. I když se Václavek v městě žijícím ze své tradice města vojáků a kléru, sídla arcibiskupa a bohoslovecké fakulty, v městě, v němž kulturně politický život byl určován značnou německou menšinou a početnou vrstvou nacionalisticky smýšlející buržoazie, necítil dobře, využíval od počátku svého olomouckého působení k intenzívní činnosti vědecké. Do Brna však Václavek pravidelně dojížděl přednášet do brněnského rozhlasu a v kavárně Avion se setkával ke konspiračním schůzkám s přáteli, které i přes všechny názorové diskuse a diference v tvůrčích postupech spojovala idea socialistického humanismu. Těmto schůzkám zůstal věren i později, kdy vedle Indexu řídil čtvrtletník U.
V r. 1940 přechází Václavek do ilegality, aby pod krycím jménem František Hrdina byl 30. dubna 1942 při jedné z obvyklých schůzek v bytě sochaře Zdeňka Dvořáka v Praze zatčen.
Osvobození své vlasti, za kterou tolik bojoval, se Bedřich Václavek nedožil. Po brutálním trýznění při výsleších nacistickými netvory byl dne 5. března 1943 v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí.
10. ledna t. r. uplynulo 120 let od narození revolucionáře Bedřicha Václavka. Jemu je tato vzpomínka věnována.