ZDENĚK HRABICA

Zcela zavržen byl po roce 1990 nápoj zvaný „turek“, spařená mletá káva bez příměsí a náhražek byla prohlášená za škodlivou.

Kdopak by se Turka bál?

Denně se vytahuje jako by z kouzelnického klobouku „turecká karta“, Erdogan a Merkelová, fašisté a nacisté – jak se to rýmuje.

Věž minaretu známe zatím jenom z lednického parku, ale muslimských modliteben máme již několik v Brně, Praze, v Teplicích, v Kolové u Karlových Varů, v Hradci Králové.

Strach z muslimů? Kecy a žvásty. Jsme přece bratři. Válkami straší už jenom komunisté, napsaly jedny noviny.

Kdopak by se Turka bál?

Máme přece svobodu vyznání a máme svobodu víry. Máme církevní restituce a žije se nám blaze.

Často se vracím k jednomu z nejvýznamnějších českých a světových literárních odkazů, k Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války.

Ještě ve 30. letech minulého století patřila zmíněná kniha v československé armádě k zakázaným. Zákazy pak stíhaly i díla jiných autorů a likvidační vánice jsou podnes stále aktuální. Bez výjimky dnešní doby.

Když slyším z České televize nebo z Českého rozhlasu lež jako věž, pokládám na noční stolek Haškovu bibli. Beru si k očím Švejka.

Nedávno jsem sledoval přímý přenos z Národního divadla z vyhlášení cen Thálie. Roku 2017! Mám k tomuto aktu stejně vyhraněný, nikoliv nekritický názor, jako mám vyhraněný názor k tzv. Antichartě, k chování asi osmi set klaunů, kteří si zahráli v minulém režimu v seriálu Třicet případů majora Zemana a pak skoro unisono plivli na režiséra Jiřího Sequense.

Ani tentokrát se jeden z moderátorů mužského pohlaví nevyhnul ve Zlaté kapličce rčení o tom, jaká včera panovala diktatura a jaká dneska panuje v dramatické tvorbě svoboda a demokracie.

Osel ve Zlaté kapličce podle scénáře hlasitě zahýkal. A nadzvedl kopýtko. Dav tleskal.

O mnoho let dříve jsem se v pražském Mánesu na tiskové konferenci svolané k Tháliím dozvěděl z úst tehdejšího předsedy Herecké asociace, že česká dramatická tvorba byla vlastně započata až v roce 1989, díky absurdnímu dramatikovi.

Ale vraťme se k Turkovi.

Cožpak není lepší začíst se do prvních stránek slavného díla slavného Jaroslava Haška? Zvědět, jak to vlastně s tou první válkou bylo. Švejk jasnozřivě věděl, kdo tu melu v Sarajevu roztočil: žádní Srbové, ale přece Turci, a udělali to kvůli Bosně a Hercegovině.

Sám jsem se do Sarajeva zajel na místo atentátu podívat a před pár lety jsem vyzpovídal jedinou žijící, tehdy již 104letou svědkyni Helenu Pešutovou-Navrátilovou – odpočívající nyní už na jihlavském hřbitově.

Až do své smrti se stále bála toto svědectví sdělit, kvůli tajným službám – a bylo to už po onom šmirglu, tedy sametu.

Beru si Josefa Švejka ku pomoci. Cituji:

Švejk se napil důkladně a pokračoval:

„Vy si myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“

Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše jasné.

„Může být,“ pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není ve světě rovno…“

Tak co si máme vlastně říkat? Rozhodně nemáme naříkat! Nebo si koledovat o přesdržku. To již vůbec ne.

K válce s Turkem nás podněcuje Jaroslav Hašek alias Josef Švejk.

Před časem jsem dostal kresbu skvělého tvůrce doby, krakovského Andrzeje Mleczka; dávám jí křídla.

Ani v rodině se nepohoršujeme nad lechtivými tématy. K humoristickému měsíčníku Švanda dudák chováme úctu. Ani Dikobraz jsme nezatratili i s vaničkou. Jak se i stalo.

„Tak nám zabili i jediný satirický týdeník Dikobraz…“

A kdopak by se Turka bál?

Ale za všechno nemůžou ani teď jenom Turci!