ZDENĚK HRABICA
Zcela zavržen byl po roce 1990 nápoj zvaný „turek“, spařená mletá káva bez příměsí a náhražek byla prohlášená za škodlivou.
Kdopak by se Turka bál?
Denně se vytahuje jako by z kouzelnického klobouku „turecká karta“, Erdogan a Merkelová, fašisté a nacisté – jak se to rýmuje.
Věž minaretu známe zatím jenom z lednického parku, ale muslimských modliteben máme již několik v Brně, Praze, v Teplicích, v Kolové u Karlových Varů, v Hradci Králové.
Strach z muslimů? Kecy a žvásty. Jsme přece bratři. Válkami straší už jenom komunisté, napsaly jedny noviny.
Kdopak by se Turka bál?
Máme přece svobodu vyznání a máme svobodu víry. Máme církevní restituce a žije se nám blaze.
Často se vracím k jednomu z nejvýznamnějších českých a světových literárních odkazů, k Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války.
Ještě ve 30. letech minulého století patřila zmíněná kniha v československé armádě k zakázaným. Zákazy pak stíhaly i díla jiných autorů a likvidační vánice jsou podnes stále aktuální. Bez výjimky dnešní doby.
Když slyším z České televize nebo z Českého rozhlasu lež jako věž, pokládám na noční stolek Haškovu bibli. Beru si k očím Švejka.
Nedávno jsem sledoval přímý přenos z Národního divadla z vyhlášení cen Thálie. Roku 2017! Mám k tomuto aktu stejně vyhraněný, nikoliv nekritický názor, jako mám vyhraněný názor k tzv. Antichartě, k chování asi osmi set klaunů, kteří si zahráli v minulém režimu v seriálu Třicet případů majora Zemana a pak skoro unisono plivli na režiséra Jiřího Sequense.
Ani tentokrát se jeden z moderátorů mužského pohlaví nevyhnul ve Zlaté kapličce rčení o tom, jaká včera panovala diktatura a jaká dneska panuje v dramatické tvorbě svoboda a demokracie.
Osel ve Zlaté kapličce podle scénáře hlasitě zahýkal. A nadzvedl kopýtko. Dav tleskal.
O mnoho let dříve jsem se v pražském Mánesu na tiskové konferenci svolané k Tháliím dozvěděl z úst tehdejšího předsedy Herecké asociace, že česká dramatická tvorba byla vlastně započata až v roce 1989, díky absurdnímu dramatikovi.
Ale vraťme se k Turkovi.
Cožpak není lepší začíst se do prvních stránek slavného díla slavného Jaroslava Haška? Zvědět, jak to vlastně s tou první válkou bylo. Švejk jasnozřivě věděl, kdo tu melu v Sarajevu roztočil: žádní Srbové, ale přece Turci, a udělali to kvůli Bosně a Hercegovině.
Sám jsem se do Sarajeva zajel na místo atentátu podívat a před pár lety jsem vyzpovídal jedinou žijící, tehdy již 104letou svědkyni Helenu Pešutovou-Navrátilovou – odpočívající nyní už na jihlavském hřbitově.
Až do své smrti se stále bála toto svědectví sdělit, kvůli tajným službám – a bylo to už po onom šmirglu, tedy sametu.
Beru si Josefa Švejka ku pomoci. Cituji:
Švejk se napil důkladně a pokračoval:
„Vy si myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“
Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše jasné.
„Může být,“ pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není ve světě rovno…“
Tak co si máme vlastně říkat? Rozhodně nemáme naříkat! Nebo si koledovat o přesdržku. To již vůbec ne.
K válce s Turkem nás podněcuje Jaroslav Hašek alias Josef Švejk.
Před časem jsem dostal kresbu skvělého tvůrce doby, krakovského Andrzeje Mleczka; dávám jí křídla.
Ani v rodině se nepohoršujeme nad lechtivými tématy. K humoristickému měsíčníku Švanda dudák chováme úctu. Ani Dikobraz jsme nezatratili i s vaničkou. Jak se i stalo.
„Tak nám zabili i jediný satirický týdeník Dikobraz…“
A kdopak by se Turka bál?
Ale za všechno nemůžou ani teď jenom Turci!