ZDENĚK HRABICA

Přišel jsem na svět v dávných časech existence cikorky ve staniolu – prý připravené z usušených fíků, žil jsem v době melty coby kávoviny. Po ránu jsem potkával rozespalé spoludělníky cestou do jihlavského Motorpalu, pohublé proletáře s konvičkami a se suchým chlebem, jak šli na šichtu. Někdy opřeni o bicykl. O nich psali básně proletářští básníci S. K. Neumann, Jaroslav Seifert, Josef Hora a Jiří Wolker.

Doma na bílém ubrusu stála porcelánová kávová souprava, z ní voněla zrnková káva a vedle ní seděla maminčina bábovka.

Posléze jsme drahná léta oceňovali i pohrdali kávou, které jsme říkali turek. Strýc z Moravského Slovácka Jožka, co na peronu v kiosku na břeclavském nádraží prodával kávu, uznale tvrdil, že se na ní dá nejvíce vydělat, snad lépe řečeno nejvíce ošidit.

V redakci Mladé fronty si znalec Jozef Vagaday neumýval kafáč s logrem, pouze jej vyškraboval.

Nedávno se mi svěřila jedna dáma, co za všech režimů zobala zrní z ruky, že za „bolševika“ jsme nevěděli, co je to opravdová káva. Až v „sametu“ jsme to prý teprve poznali. Trochu pravdy, když přivřu obě oči, na tom je, ale jenom půlka pravdy. Stačí se podívat na hromady sklenic s rozpustnou kávou v každém supermarketu. Některá voní, jiná zapáchá.

I když právě tehdy, v časech minulých, jsem velmi oceňoval kvalitní kávu z československých Balíren a pražíren, kávu v Maďarsku, na Kubě, na Kavkazu, v gruzínské Tbilisi nebo v Jugoslávii, zejména v Sarajevu. Všude, kde umění kávy po předcích zdědili.

S neviditelnou rukou trhu byl domácí trh zaplaven bezpočtem značek rozpustné kávy od desítek věhlasných i neznámých čestných i podvodných firem.

Některé druhy jsou německé nebo švýcarské provenience a vznikaly už dávno jako náhražka kávy, zvláště ve 2. světové válce a u nás za ohavného protektorátu, podobně jako vznikaly tavené sýry, marmelády z červené řepy, margaríny namísto kvalitního másla a jiných mléčných výrobků. Provázela je reklamní pověst, že svou kvalitou předčí dokonce originály z tradiční výroby. Dneska se objevilo i umělé mleté maso, roste i výroba uzenin nevalné pověsti. Peče se nekvalitní chleba, často nedopečený, aby se dodržela vyšší hmotnost. Může se ho prodávat více a může se prodávat dráže.

Nezřídka se i u kávy objevovalo mínění, jak jsme zaostalí nejen jako výrobci a zpracovatelé dovezených kávových bobů, ale i v kvalitě pražení kávy, přípravě kávy a využívání kávy zvané turek. Mínění se vžilo a například turkem se podnes v mnoha kavárnách „in“ opovrhuje. S živým Turkem však nemá takto připravená česká a moravská káva nic společného.

Proč tolik řečí o kávě?

Na stole mám vzácnou knihu z nakladatelství JOTA Brno. Voní kávou a je o kávě. Nese titul U KÁVY O KÁVĚ A KÁVOVINÁCH a napsal ji Jozef Augustín. Ani on se neobejde bez meditace nad kávou zvanou u nás „turek“. Jeden z českých herců, který dnes vyzývá k občanské neposlušnosti (škoda populárního herce) na stránkách této noblesní knihy praví: „Rád piju klasickou kávu s usazeninou. Velmi mě však mrzí, že po roce 1990 začalo hodně lidí pít kávu instantní, kterou jsem si jen tak pro sebe nazvat instantní maggi. Jednoduše nechápu, jak může někdo konzumovat tuto břečku, která se podle mě vůbec nedá pít.“

Mluví i za mne.

I proto tuto skvělou knihu čtěte. I o kávě platí, že není všechno zlato, co se třpytí. Oblíbil jsem si kavárny, kde si bylo lze přečíst denní tisk, kde bylo možné vykouřit viržinko nebo zabafat si z pěnovky legionáře pana Šimánka. Kde bylo možné pokecat si z očí do očí. Být někde jinde, kde nejsem přímo doma. A být přitom téměř doma. Julius Fučík s Adolfem Hoffmeistrem takovému místu říkali „kafčírna“. A balili tam i holky, které jim padly do oka. První takovou kafčírnu jsem poznal v Jihlavě; jmenovala se Slavia a říkali jsme ji Slávka. S Jindrou Schnelerem, oblečeni do pumpek, jsme tam se ctihodnými kmety neděli co neděli místo návštěvy kostela hráli šachy. Dneska je tam herna a na dveře se musí zvonit a ukazovat občanský průkaz. Hraje se tam o prachy a chodí tam hodně lidí, kteří nemají v kapse ani vindru.

Poslední slušnou kavárnu jsem našel v Jeseníku. Jmenuje se „Zdravá kavárna“. Dají na stůl i prachobyčejného dvojitého turka a neohrnují nad ním nos jako v Kavárně U Vincka o kus dál v Lázních Jeseníku v rodném domě léčitele Vincence Priessnitze. Tam má turek vstup zakázán.

Není to tak trochu bída filozofie? I když jde o kafe?