JAROSLAV VÁŇA
Je to již poměrně dávno. Redaktorka novin, které pro svou levicovost musely zaniknout, chtěla vědět, která z historických etap minulosti mne nejvíce oslovuje. Odpověděl jsem tak, jak asi nepředpokládala: Dějiny současnosti! Její tvář se viditelně proměnila v otazník, protože seděla s reprezentantem ústavu, který se zabýval historickými otázkami. A tak jsem bez účasti jejího slova pokračoval. Proč máme stále jen vzpomínat, srovnávat, vyvozovat závěry, ve kterých se můžeme snadno mýlit? Chci být tvůrcem dějin, se všemi z toho plynoucími riziky. Chci být účastníkem změn, které jsou v současnosti nezbytné pro další fungování společnosti. A tak jsme ještě chvíli filozofovali, pak se rozloučila a za pouhý týden vyšel rozhovor v tištěné formě, doplněný o fotografie objektů, které v čase mých pracovních aktivit vznikly. V té výstavbě bych pokračoval, kdybych nezaniknul i já, ze stejných důvodů jako ty noviny.
Dnešní, mnohdy se vlekoucí dlouhé, sterilní a nezábavné večery si občas krátím sledováním pořadu pana Hámy Kde domov můj. Znalost mnohých účastníků o naší minulosti je obdivuhodná. Tím více, že na otázku, co jste dělal nebo děláte, odpovídají mnohdy tak, že se tomu ani nechce věřit. Jsou či byli řidiči autobusů a jiných dopravních prostředků, krejčí, pracovníci u stavebních firem, v potravinářství nebo doposud studují. V takových okamžicích bývám hrdý na to, že jsem Čech. Informovanost těchto laiků v otázkách různých oborů je obdivuhodná. Přiznávám, že nespravedlivě držím palce těm, kteří jsou mi věkem blízcí.
Po otázce co děláte následují další, odkud jste a co byste ze svého nejbližšího okolí mohl nabídnout příležitostnému návštěvníkovi. Téměř všichni se odvolávají na zástavbu vzniklou v dávnější historii – hrady, zámky kláštery, církevní stavby, přírodní úkazy… atd.
Bydlím, jako většina z nás, ve středně velkém městě, které se též může chlubit historickou zástavbou. Přesto si nemyslím, že je to to jediné, co může lidské oko překvapit svou malebností, lahodit mu. Šeď omítek středověku rozhodně nemůže soupeřit s barevnou různorodostí konečně již opečovávané socialistické zástavby se specifickým pojmenováním: Na Vyhlídce, Mačkalov, U Vrby, Nádražní, Na slepičárně… To vše, řekl bych s trochou skromnosti a nadsázky, je výrazově přiblíženo Corbusierově teorii o potřebě řadových oken se spoustou světla.
Nejde jen o budovy samotné. Za těch několik nesocialistických let stačila do úctyhodné velikosti dorůst i zeleň. Současnost připomínají jen spoře udržované lavičky, o které se spíše umažete. K večeru bývají plně obsazeny bezdomovci; ti si dělají starosti, pod kterým mostem řeky Sitky dnes ulehnou. Kdysi jim spolehlivě posloužily Havlovy „králíkárny“, dnes na ně nemají.
A tak jsem najednou hrdý na to, co jsme dokázali. Tvůrci této nezbytné krásy byli naši rodiče, v nás našli své pokračovatele, že je nemáme za co příliš kritizovat, že musí uplynout ještě mnoho času, než se současná generace srovná s tím, co jsme dokázali pro ně vytvořit my. Tablety, PC, chytré telefony ovládají jistě lépe, předpokladem je jejich mladistvý věk, zatím však mnoho hodnot, kterými se dnes chlubí, nestačili vytvořit sami. Ani ve srovnatelných kulturních aktivitách – v hudbě, divadle, ve filmu, v literatuře… atd. A tak najednou s jistotou vím, že generace našich otců, ale i ta naše, která se stává stále více opomíjenou, se nemá za co stydět. Zrodili se v ní velcí architekti, muzikanti, spisovatelé, básníci, vědci, kteří nemohou být a ani nebudou nikdy zapomenuti ani podceňováni.
Můj odkaz na dějiny současnosti byl správný. Dílo, které po nás zůstane, má hluboký smysl. To, co bylo, patří do jiného světa a nám přísluší se o to starat, udržovat to.
Přeji všem budoucím argumentům kritiky mnoho uvážlivých slov. Nebudou to mít s námi lehké. Pokud je ovšem jejich vlastní budoucnost neodnaučí studu a lež se nestane tolerovanou normou. Příkladů ze současnosti je bezpočet. Ve společnosti, kde jsou jediným měřítkem hodnoty peníze, se to může snadno přihodit. Trvale platí slogan: Kdo pomlouvá minulost, nemá žádnou budoucnost.