JIŘÍ FALTUS

Vydání básnické sbírky TICHÁ PLAVBA (Alfa-Omega, 2002) potvrdilo, že František Uher básně považuje za „vážné hry ze života“ a jeho hlas v průběhu doby nese a neztrácí rysy přesvědčivosti, natož mravního apelu, odvahy, moudrosti i naděje, patřící mezi základní lidské pocity: „…každé slovo / těžké olovo…“, „…jediné slovo řekni / jediné slovo naděje…“, kdy vyslovuje přesvědčení, že nadále ještě zůstaneme lidmi: „…zda poznáme konečně / že nelze žít netečně…“.

Odpověď následuje ve svazku CHŮZE PO MINOVÉM POLI (Alfa-Omega, 2007): „…v mnoha lidech / kosodřevina / žádná valná / perspektiva“.

V době ohrožování jistot zesiluje jeho nedůvěra k moci, frázím a ideologii, opírá se o věcnost, a protože zná své hranice, posunuje je jak jazykově, tak výrazově k boji proti lhostejnosti: „…někdo volá / o pomoc možná / můžete spát / vás se to netýká“. UTKVĚLÝ PODZIM (Alfa-Omega, 2008). Takto naléhavě dokáže vyzývat, kdy společnost nachází stále více uspokojení v konzumním způsobu života a mravní čistota se hodnotově upírá k pevnému bodu majetkových a finančních statků.

„Ta naše písnička česká / je hezká, to se hned nevidí. / Loupí se, kde vede stezka / a jeden druhému závidí.“/. HORIZONTÁLY A VERTIKÁLY (Alfa-Omega, 2009). Nelze se tedy divit, že témata básní jsou ožehavá, autor sleduje tep doby, dění ve společnosti se jej bytostně dotýká, tak jako příběhy člověka, který je musí prožívat.

Poznání je proces, dobírá se odpovědi životního nadhledu jasným hlasem a otevřeností pohledu: „nic není / navždycky bílé / nic není / navždycky černé / nic není navždycky“. PRAVIDLA PLANTÁŽE (Alfa-Omega, 2010).

Boj za život lidského obsahu i dosahu zní jeho hlasem jako výčitka i obžaloba: „…kdekoli staneme / bude nám země / těžká“. POTENCIÁL POPELE (Alfa-Omega, 2011).

V souboru experimentálních veršovaných textů, začínajících na stejnou samohlásku či souhlásku OKOLÍ (Balt-East, 2012) je písmeno I ostrou výpovědí a obžalobou bezzásadových hodností všudypřítomných struktur moci: „ideologie / idiotů: ihned / insignie /invaze / intrikánů“.

Stálá otevřenost pohledu s následným promítnutím do sdělnosti přetavuje básně v autorův morální kredit, ale tím i závazek, intenzívně a bolestně vnímaný jako osobité svědectví hledání smyslu naší existence a cesty vzájemného porozumění. Pozemšťanství je vyjadřování nepřehlížením existujících sociálních rozporů v realitě, občanskými postoji i vysokým oktanovým číslem a váhou obsahu veršů, hodnotících činy člověka: „… špatné znamení: / v lidském činění / lidskosti není“. NOČNÍ POUŠTĚ (Balt-East, 2013). Poezie silně vstupuje a vystupuje z osobního života básníka do veřejného prostoru.

Vydání textů TERITORIUM CHODCŮ (Alfa-Omega, 2013), básní v próze, signalizovalo hledání a využití dalších možností k vyjádření konkrétních autorových postojů pro oživení témat již prezentovaných, kterými žije jeho poezie. Jde o výpovědi potvrzující jeho účast na vyznávaných hodnotách v zápase se vším, co jej v době hlubokých protikladů znepokojuje, kdy bují eroze společenských vztahů: „S nikým nedokázal najít shodnou řeč, nikde nevydržel. Špína chlap, nevěříme mu ani pozdravení. A přece jediný skočil bez váhání do rozvodněné řeky. Topil se pes.“

Básně, přestože jsou tvořeny z obyčejných slov, se na stupnici hodnot pohybují vysoko, a to i díky nevšedním obrazům vyjádřeným na malé ploše, a s lehkostí jsou tak povýšeny svým posláním k závažnosti, aniž by nevypovídaly o stavu autorova srdce, jeho životní filozofii a vztahu k mateřskému jazyku a fantazii: „Řeč nástroj dorozumění / Řeč příčina nedorozumění / Řeč pohlazení / Řeč řešení / Řeč řež…“. UNAVENÉ ÚDOLÍ (Balt-East, 2014).

Autor se dokáže podívat sám na sebe i na svět vnímavýma i kritickýma očima. U člověka se dotýká jeho krajních pozic, disponuje silnou energií a v hutných obrazech ji předává dál: „Čeho je člověku třeba: Lásky práce chleba. “

Uher se umí vyjadřovat v mnoha literárních formách, vše je určeno ke komunikaci, poznatky, gesta a výzvy jsou cílené a přesné jako součásti podrobované zatěžkávacím zkouškám, prověřujícím vrstvy nepřikrášlené pravdy při zkoumání našeho nitra: „sami sebou jsme si jisti / horší to být nemůže“. OBEPLOUVÁNÍ OSTROVA aneb Experimentální most (Alfa-Omega, 2014).

Bez pocitu odpovědnosti nelze mluvit o neodkladné naléhavosti být u všeho a včas – a také: nic nepřikrášlovat, nevyhýbat se ožehavým problémům ani těžkostem světa. Básně musí mít charakter: „… víc než stroje / člověk potřebuje / lidství“. ABSOLUTNÍ ROVNODENNOST (Věra Kopecká, 2015). Jak upozorňuje vydavatelka, není sbírka přes částečné zaměření na experiment „hra pro hru. Je nástrojem nového poznání. Za zdánlivou hravostí nacházíme hořkost pravd a trpkou ironii.“

Trvají rozmluvy s dějinami, se světem, zorné pole neopouštějí vážné současné společenské, politické a morální aspekty života i lidská nedostatečnost rozkolísané doby, básník hledá a nalézá nové impulzy a možnosti vyjádření, metafory jsou vždy přímočaré ve své sdělnosti, v napětí úlohy a váhy slov popisujících sociální témata i drama člověka odkázaného na přežívání hodnotové prázdnoty a odcizujícího se prostředí základních mezilidských vztahů a společenské spravedlnosti: „chromým hrají do pochodu Nevidomým ukazují cestu Hladovým dopřávají půst Němým dávají právo mluvit“. NÝBRŽ NAOPAK (Balt-East, 2016).

Kritická poezie, dotýkající se všech palčivých míst bytí, konfliktů i tragiky všedního dne člověka v dramatech doby, kde umělecká poctivost je plně ve službách angažovanosti, bojující za společenskou roli člověka a jeho spoluodpovědnosti za osud světa v souřadnicích lidskosti skutečného života, bez manipulace, bez současných kulis a motivů instalovaných do živné půdy bezcharakternosti a neustálenosti dneška přinášející dramata z převrácených významů, ukotvených v materialismu do bolestí a nejistot: „Sytí natahují ostnaté dráty“ (tamtéž).

„Však vězme I na prázdném stole / je vějíř krásné poezie / plný něhy lásky fantazie / A nikdy neskládá ruce do klína“. UMLČENÁ SOVA (Zdenka Brožová, Periskop, 2016). Protože v pouti za člověkem Františka Uhra nemůže ani takové básnické vyznání, citová vroucnost a pocta domovu jistot a váze lásky ve vztahu k pravdám, nepodléhajícím času i úloze v rodokmenu jeho poezie chybět. Přes víru v člověka jej mravnost nenechává lhostejným: „V nemocnici se ptá / vyznavačů Boha: / Kdo vymyslel smrt“. Pod její tíhou neklesá, narovnává se, aby se sklonil před hodnotami práce, vzdorující osudu a „hanebné zaprodanosti některých lidí / těm ostřížům dokonalých piruet“: „Dnes uspějeme souzněním zítra vzdorem“.

Přesvědčivé a střízlivé, věcné verše jsou zrovna tak potřebné k životu jako rovnováha a hluboké kořeny minulosti a živá hřejivá sdělení a vklady důvěrností vložené v položkách naší bilance, kdy nejde o podrobení stupňů vítězů, ale v sázce je pocta hodnotovým jistotám – kraji, lásce i tichu absolutního bezvětří, šetřící kroky „zvěři která větří / myšlenky plné nebezpečí: / zda kde člověk.“ PROČEŽ PROTĚŽ (Alfa-Omega, 2016).

Poezie, která neukolébává, je naléhavá, provokuje, přináší řadu myšlenek, inspiruje, zaznamenává stav společnosti, má odvahu bojovat proti zdrojům úzkosti, obav a bolestem světa. Bohatá i výrazově, přesto skromná, vážná ale i s nadhledem humoru, přesto silná a hluboká, dotvářející a posilující člověka svým silným humanistickým posláním, nekonzumní, s kritickým přístupem poukazující na citovou prázdnotu nahrazovanou módností a odlidštěností v zápasech o sociální rozměr a oslavu lidského činu při utváření osudů v účasti na hodnotové a ideové konfrontaci tvorby.

Poezie Františka Uhra je přesným součtem básníkova života, maximálně zatížená přísností k sobě, s výraznou etickou a ideovou hodnotou a zodpovědností: „… je pouze jediná cesta: po právu důvěřovat dobrému člověku…“

Rád tak činím.