KAREL SÝS

Výtečná kniha německého spisovatele a novináře Normana Ohlera TOTÁLNÍ RAUŠ s podtitulem Drogy ve třetí říši (Nakladatelství Host, Brno 2016, 343 str.) způsobila v postmoderním Česku malé pozdvižení. Lechtivé téma totálně zabralo.

Projděme se knihou od začátku až do konce!

Kromě německé filozofie a hudby bylo Německo „über alles“ rovněž v chemii. Darovalo urbi et orbi i pervitin.

Nebyl ovšem ani zdaleka jedinou drogou. V USA byly mnohem dřív bez předpisu k mání dvě látky – na uklidnění šťávy s morfinem a nápoje s kokainem na povzbuzení. Kokain obsahovalo tzv. Marianino víno – bordeauxské víno s kokou. V roce 1885 napadlo amerického lékárníka Pembertona smíchat kokain s kofeinem a na svět přišla Coca-Cola jako všelék. Do roku 1903 obsahovala až 250 miligramů kokainu v jednom litru!

Objevitel aspirinu Felix Hoffmann ze společnosti Bayer připravil diacetylmorfin – první umělou drogu vůbec, a nazval ji heroin. Jako lék na bolest se podával dokonce i kojencům!

V poválečném Německu byly drogy nejúčinnějším prostředkem proti poraženectví.

Výmarská republika se stala rájem toxikomanů i -manek. Populární herečka Anita Berberová si k snídani namáčela okvětní lístky bílých růží do směsi chloroformu a éteru a olizovala je.

Berlín se utrhl ze řetězu. V mondénním baru Kakadu nebo Weisse Maus zřízenci hned u vchodu rozdávali masky, aby hosté mohli řádit nepoznáni.

Proti „židovským jedům“ brojili nacisté. V roce 1930 Georg Strasser šířil legendu o Hitlerovi: „On sám je jen génius a tělo. A toto tělo trýzní až běda! Nekouří, nepije, jí téměř výhradně zeleninu, ženy ho nezajímají.“ Nepije ani kávu a hned po válce prý v Linci hodil svou poslední krabičku cigaret do Dunaje a od té doby v sobě neměl nižádné jedy!

Náchylnost k drogám byla vysvětlována rasovým předurčením, neboť podle „marxisticko-židovské“ věrouky tělo patří člověku, zatímco podle nacistů „naše tělo patří rodu a lidu“, potažmo státu. Židům je už od přírody souzeno šňupat kokain, neboť tak „uklidňují neustále excitované nervy“.

V knížce pro děti Der Giftpilz (Muchomůrka) vystupuje Žid s drogou v nerozborném svazku. Na ilustraci varuje německá matka hošíka, které už už vkládá muchomůrku do košíku: „Právě tak jako se těžko odliší muchomůrky od jedlých hub, často je velmi těžké rozpoznat Židy coby gaunery a ničitele!“ Ještě že je to možné!

A teď pozor! Do děje vstupuje coby deus ex machina význačný hybatel.

V roce 1933 se v berlínské Bayreuther-Strasse na domě, v němž provozoval praxi specialista na kožní a pohlavní choroby, objevil nápis „ŽID“. Dr. Theodor Morell se vylekal a okamžitě vstoupil do NSDAP, ačkoli Žid nebyl. Měl však snědou pleť a to stačilo k podezření. Býval lodním lékařem v tropech a specializoval se na „léčení neexistujících chorob“, rozšiřovali o něm závistiví kolegové. Hrnuly se k němu celebrity – herci, sportovci (např. boxer Max Schmeling) i politikové. Byl průkopníkem vitaminů. Pomáhal herečkám od trémy, mužům od impotence a slabostí všeho druhu. Přísahal na injekce; prý bylo nemožné cítit od něj vpich jehly! (A že tenkrát byly stříkačky i jehly impozantních rozměrů!)

Jednoho dne mu zavolal „říšský fotograf NSDAP“ Heinrich Hoffman. Prý trpí delikátním onemocněním a pan doktor se ho má diskrétně ujmout. Šlo o kapavku, respektive o její následek – zánět ledvinové pánvičky. Vděčný fotograf pozval doktůrka na večeři, jíž se zúčastnil i Hitler. Podávalo se Vůdcovo oblíbené jídlo: špagety s muškátovým oříškem, rajskou omáčkou a listovým salátem. Během večeře si Hitler stěžoval na střevní potíže a Morell pozorně naslouchal. Nakonec se odvážil nabídnout svoji pomoc. Hitler spolkl návnadu a pozval lékaře na Berghof. Tam se svěřil: po požití vydatnějšího pokrmu trpí nadýmáním, větry, a návdavkem ekzémem na nohou, které mu musí obvazovat, takže nemůže nosit rituální holínky.

Morell z fleku určil diagnózu: abnormální bakteriální flóra ve střevech. A obratem nabídl přípravek mutaflor, vyvinutý jeho přítelem Alfredem Nisslem. Obsahoval bakteriální kmeny získané původně v roce 1917 ze střevní flóry, lidově řečeno z hoven jistého poddůstojníka. Ten prodělal balkánské tažení a na rozdíl od méně šťastných druhů neonemocněl střevními potížemi. Bakterie se podávaly živé v kapslích a ve střevech vytlačily nevítané soukmenovkyně. Mutaflor se v Německu užívá dodnes s tím, že obsahuje „unikátní přírodní účinnou látku Escherichia coli kmen Nissle 1917“.

Hitler s léčbou nadšeně souhlasil a za uzdravení slíbil Morellovi dům a jmenování osobním lékařem. A již v roce 1938 ho bez habilitace jmenoval profesorem. Ruka se dostala do rukávu.

Morell padl Hitlerovi do noty zejména svými pověstnými injekcemi. Vůdce totiž nesnášel doteky cizích lidí, zatímco injekce byla „anonymní“. Morell častoval „pacienta A“ vitaminovými a jinými injekcemi, které účinkovaly mnohonásobně rychleji než nějaké tabletky. Pacient si pochvaloval: „Morell mi dnes chce dát ještě jednu velkou injekci jódu a injekci na srdce, játra, kalciovku a vitaminovou injekci. V tropech se naučil, že lék má vstříknout přímo do žíly.“

Vídali se pak téměř denně. Před každým projevem doktor Hitlera preparoval „injekcí na posilnění“. Důležité bylo i posílení schopnosti udržet pravičku při hajlování („německém pozdravu“) co nejdéle nahoře. Hitler pozdrav jednak trénoval pružinovým posilovačem, jednak přijímal od doktora formou injekcí hroznový cukr a vitaminy. Po dvaceti vteřinách mohl přehlížet a zdravit své věrné i v chladnu pouze v tenké uniformě SA.

Německá chemie dostala zelenou. Výrobou nedostatkových surovin, benzínu, kaučuku a také drog se centrálně zabývala společnost IG Farben. Její vliv byl obrovský (dozorčí rada samu sebe nazývala „radou bohů).

Během olympijských her 1936 si chemik Dr. Fritz Hauschild všímal rekordních výsledků, dosažených díky americkému amfetaminu zvanému benzedrin, tehdy ještě legálnímu.

Již v roce 1887 Japonci poprvé syntetizovali stimulant N-metylamfetamin, odvozený z efedrinu, přírodní látky obsažené v chvojníku a používané v tzv. mormonském čaji.

V Temmlerových závodech Hauschild japonský výrobek zdokonalil a v roce 1937 objevil novou metodu syntézy účinné látky metamfetaminu. Nazval ji pervitin.

Firma použila k propagaci americký vzor prodejců Coca-Coly. Firma Hildebrand dokonce uvedla na trh „Scho-Ka-Kolu“ s obsahem kofeinu, která se prodává dodnes.

Propagátoři pervitinu zaplavili nejprve lékaře reklamními baleními a prospekty, jež slibovaly i „dobré výsledky v posílení libida a sexuální potence u žen“.

Pervitin byl do roku 1939 lidová droga, volně prodejná v lékárnách. Od roku 1939 byl už jen na předpis, ale teprve od roku 1941 spadal pod přísný říšský opiový zákon.

Legálně šířený přípravek začal být považován za všelék. Byl dokonce schopen pomáhat režimu při „integraci simulantů, lidí neochotných pracovat, škarohlídů a kverulantů“.

Podal pomocnou ruku nejen dělníkům, ale i spisovatelům píšícím do noci, řečníkům, studentům před zkouškami…

Na trh vtrhl i v pralinkách: „Hildebrandovy pralinky vždy potěší!“ Reklama doporučovala sníst tři až devět bonbonů s tím, že na rozdíl od kofeinu je to neškodné.

Pervitinovou horečkou onemocněli civilisté i vojáci. Matky ho polykaly jako bonbony proti poporodním bolestem, vdovy se díky němu na rande s novými protějšky zbavily ostychu. Všelék z modrobíločervené tubičky působil při mořské nemoci, proti závrati, senné rýmě, schizofrenii, úzkostem a depresím… Káva patřila k nedostatkovému zboží a tak pervitin okořenil ranní meltu.

Pervitin použili vyšetřovatelé atentátu na Hitlera při výsleších pachatele Georga Elsera, tentokrát bezvýsledně, žádného spolupachatele neoznačil.

Pomáhal i studentům. Na mnichovské univerzitě museli zřítit místnost pro tzv. pervitinové mrtvoly, v níž se předávkovaní studenti vzpamatovávali ze svého rauše.

Jenže vojna není kojná a wehrmacht byl všechno možné, jen ne univerzita.

Málo účinná byla opožděná snaha Říšského zdravotního úřadu (1939) dostat pervitin pod kontrolu. „Naši mladí vojáci vypadají extrémně špatně, jejich pleť má popelavý nádech a jsou sešlí,“ psal státní tajemník Leo Conti. Vojenská odpověď zněla: „Wehrmacht si nemůže dovolit přestat s momentálním zvyšováním výkonnosti či odstraňováním únavy, i za pomoci léčiv.“

Sečteme-li spotřebu německých vojáků a civilistů, národ spolykal celkem sto milionů dávek!

Pervitin zasáhl i do dějin Československa. V roce 1938 sehrál nikoli bezvýznamnou úlohu při obsazování Sudet. Chemicky upravené vojsko vydrželo déle bdít a rychleji oklestilo zrazenou republiku.

A další česká stopa: Když se Hácha v říšském kancléřství zhroutil, povolali Morella. Ten prezidentovi v bezvědomí vstříkl tolik pervitinu, že se státník vzchopil a listinu pečetící konec druhé republiky bez odmlouvání podepsal.

Do náruče pervitinu se vrhlo i svědomí Německa – spisovatelé. Budoucí nositel Nobelovy ceny Heinrich Böll psal z vojny rodičům: „Nezapomeňte mi prosím co nejdříve poslat pervitin, pokud možno v obálce… Pošlete mi při nejbližší příležitosti zase pervitin; určitě ho během těch četných hlídek dobře využiju; a kousek špeku, pokud to půjde, abych si měl na čem osmažit brambory.“

A básník Gottfried Benn ještě před válkou napsal, nikoli však ve verších: „Výkonné mozky však nezesílí pouze z mléka, nýbrž z alkaloidů. Takový malý a lehce zranitelný orgán, který se dokázal nejenom vypořádat s pyramidami a gama zářením, lvy i ledovci, ale navíc je dokázal vytvořit a přemýšlet o nich, nelze zalévat jako pomněnku spodní vodou; dost už bylo otřepaných frází.“

A tak volali-li nacisté „Německo, probuď se!“, pervitin se postaral, aby se Německo nejen probudilo, ale zůstalo vzhůru! Byl to nacismus v tabletách.

Pánem nad říšskými drogami se stal prof. dr. Otto F. Ranke – vedoucí Ústavu všeobecné a vojenské fyziologie. Vojáky nazýval „oživenými motory“ a jeho úkolem bylo chránit je před opotřebením. Vyvinul např. pozorovací přístroj k odhalení umělé maskovací zeleně (zní to cimrmanovsky!), ochranné brýle proti prachu pro motocyklisty, neprůstřelné tropické helmy propouštějící pot pro Afrikakorps, odposlouchávací mikrofony pro směrové slyšení apod.

Vypořádal se však hlavně s únavou: „Únava v den boje může rozhodnout bitvu… V boji má často zásadní význam výdrž v poslední čtvrthodině.“ Pervitin byl podle něj pro vojáka ideální: oddaloval potřebu spánku, ale nezvyšoval inteligenci: „Zvlášť významnou roli bude mít pervitin při dlouhodobých, fyzicky nepříliš namáhavých aktivitách jako řízení vozidel či pilotování letadel, při překonávání dlouhých vzdáleností, při nichž byl dosud spánek nebezpečným nepřítelem.“ Zatímco generalita se zabývala prozaickými úkoly – zda je pro vojáky lepší černý nebo bílý chléb – Ranke vyřešil stravování zelených mozků!

Pervitin byl navíc levný. Ranke spočítal, že průměrnou denní armádní dávku čtyři tablety denně erár pořídí za16 feniků, zatímco káva přijde na 50 feniků za noc.

Před polským tažením wehrmacht skoupil veškeré zásoby pervitinu německých lékáren, protože oficiálně jím zatím nebyl zásobován.

Droga se ukázala požehnáním zejména pro tankisty. Po čtyřech tabletách se jako bonus dostavilo dvojité a barevné vidění, takže agresoři viděli úspěchy dvojnásobně a navíc růžově!

Po vypovězení války ze strany Západu doping přišel jako na zavolanou. V tzv. podivné válce se totiž nikomu válčit nechtělo a na obou stranách se objevovaly transparenty: „Nebudeme střílet, pokud vy nezačnete jako první.“

Němci trčící na dohled Francouzů poté, co vykouřili denní příděl sedmi cigaret, pomáhali místním rolníkům vykopávat brambory a hráli fotbal a karetní hry skat, schafkopf a doppelkopf.

Nelze se divit nevalnému nadšení pro boj. Tři miliony německých vojáků stály proti čtyřem milionům spojeneckých. 3578 letadel luftwaffe proti 4469 letadlům spojenců. Německá armáda nevynikala ani výzbrojí: 2439 německých tanků stálo proti 4204 tankům nepřítele. Pancíře německých obrněnců měly tloušťku oceli 30 mm, francouzské 60 mm a britské 80 mm.

Podle pravidel starých zbrojnošů musí mít budoucí vítěz trojnásobnou převahu nad budoucím poraženým. Tu měl dodat pervitin.

Německá taktika „seknutí srpem“ – rázným průlomem sevřít nepřítele do kleští – totiž bez pardonu vyžadovala uhánět dnem i nocí bez přestávky a hlavně bez spánku.

Přišla zlatá doba pervitinu. Za den továrny vylisovaly 833 000 tabletek. Wehrmacht objednal 35 milionů kusů!

Bdící Německo konečně mohlo přepadnout rozespalou Francii. Všechno šlo jako na drátku. Ocelová kolona (a ovšem také dopravní zácpa) neznající oddechu se táhla 250 kilometrů – měřeno od Rýna k útočnému čelu.

Guderian vydal rozkaz: „Chci po vás, abyste nejméně tři dny a tři noci nespali, bude-li třeba.“

Řidiči a spolujezdci dostali po dvou tabletách s tím, že si je mají zastrčit za manžetu čepice a nejpozději v 1 hodinu v noci vložit na jazyk, spolknout a zapít. Tlak jim rázem stoupl o 25 procent.

Za necelých sto hodin Němci ve Francii obsadili větší území než v první světové válce za čtyři roky!

V půlce června dorazil Guderian na švýcarské hranice u Pontarlieru. Hitler nemohl uvěřit a generálovi telegrafoval: „Ve Vašem hlášení došlo k omylu, myslel jste zřejmě Pontailler-sur-Saone.“ Guderian lakonicky odpověděl: „Žádný omyl. Jsem až v Pontarlieru u švýcarských hranic.“

Guderian na konci tažení své vojáky pochválil: „Vyzval jsem vás, abyste osmačtyřicet hodin nespali. Vy jste to vydrželi sedmnáct dnů.“

Podle historika Dr. Petera Steinkampa byl „Blitzkrieg založen na metamfetaminu“.

Zkrátka nepřišla ani luftwaffe. Letci pervitinu přezdívali „letecká sůl“, „Štuka tabletky“ nebo „Göringovy pilulky“. Přechovávali ho v kapse na koleni: v celofánu zabalený pásek plátna veliký jako tabulka čokolády obsahoval pět až šest mléčně bílých tablet.

Italové překřtili pervitin na „pillola di coraggio“ (pilulky na kuráž).

Ovšem ani Angličané nezůstali pozadu; masově používali benzedrin, drogu o něco slabší, zato bez větších vedlejších účinků.

Zlaté časy nastaly i doktoru Morellovi. Podle vlastního návrhu si nechal ušít uniformu se zlatými Aeskulapovými holemi na šedozelených výložkách.

Německé pracovní frontě (DAF) vnutil 390 milionů dávek svého preparátu Vitamultinu, který měl zvýšit výkonnost dělníků ve zbrojovkách. Obdařil jím i SS, které produkt hrdě označily „SS Vitamultin“.

Existoval také luxusní Vitamultin, balený ve zlatém papíře s razítkem SF: Sonderanfertigung Führer (vyrobeno výhradně pro Vůdce). Uvnitř byly drcené šípky, sušený citron, kvasnicový extrakt, odstředěné mléko a rafinovaný cukr.

Do říšského kancléřství Morell expedoval balení ve stříbrném staniolu s označením: SRK (Sonderanfertifung Reichkanzlei).

Od srpna 1941 do dubna 1945 ošetřoval Morell „pacienta A“ takřka denně a podle 1349 zachovaných záznamů mu v 1100 případech předepsal nějaké léky a navrch 800 injekcí. S injekcemi byly potíže na cestách vlakem. Za cukavé jízdy nešlo aplikovat injekci, vlak musel zastavit na otevřené trati, což bylo poměrně nebezpečné.

Injekční mánii propadl i Goebbels. Morellův asistent se vyjádřil: „Pan říšský ministr už má všude tolik zduřenin, že další injekce jsou téměř nemožné.“

Göring Morellovi přezdíval „říšský mistr injekčních stříkaček“.

Morell začal Vitamultin kombinovat s hormonálním přípravkem vlastní výroby. Sestával z vylisované šťávy ze srdce, kůry nadledvinek, jater a slinivky prasat a dalších jatečních zvířat. Mimoto užíval i pijavice na srážení krve. Zodpovědně dokumentoval průběh ošetření: „Přední sála rychleji, ta vzadu jen velmi pomalu… Vůdce nejde kvůli oběma náplastem na večeři.“

Vzhledem k léčebným prostředkům už nebyl Hitler od podzimu 1941vegetariánem, v žilách mu kolovalo množství látek živočišného původu. Přesto neváhal označit bujón svých hostů za „vývar z mrtvol“ a dal ostentativně přednost syrečkům se špenátovým pudinkem, plněným okurkám, kroupové polévce, kedlubnovým karbanátkům, celerovým plátkům s bramborovou kaší + Vitamultinu, pilulkám proti nadýmání a extraktu z prasečího srdce v kyselině fosforečné. Jindy držel přednášku o slonech, kteří stejně jako on nežerou maso.

A opět česká stopa. Morell se zmocnil obřího výrobce jedlého oleje, firmy Heikorn z Olomouce. Arizovaný podnik přebudoval na základní výrobní závod své firmy Hamma.

Kromě hlavního produktu – vitaminových a hormonálních přípravků – v hanácké metropoli vyráběli makový olej, hořčici, ale také prášek proti vším značky Russla, který wehrmacht povinně odebíral.

Suroviny začal dovážet z obsazené Ukrajiny. Vlaky určené výhradně pro válečnou přepravu svážely do Olomouce tuny vepřových žaludků, slinivek, hypofýz i jater. Na konečnou vagony dorazily někdy až za tři týdny a smrduté orgány se musely vařit v kotlích s acetonem a metylalkoholem. Jedy se oddestilovaly a vznikla hnědá hmota medové konzistence. Naředila se vodou, naplnila do ampulí a Morellův divotvorný výrobek – leber hamma – byl připraven k expedici.

Když padla Ukrajina, došla i ukrajinská játra a Morell shromažďoval česká a moravská játra napadená parazity a motolicemi. Českomoravská prasata dobře posloužila říšské věci! Fujtajbl!

Hitlerovi však Morell stále dopřával po večeři pivo nebo panáka slivovice, která však musela být prověřená polní laboratoří. Např. 11. 1. 1944 sdělovala: „Vůně a chuť: po slivovici… Není třeba mít obavy o zdraví při požívání.“

S třetí říší to šlo z kopce. Kvůli hrozící „zradě italské armády“ Hitler skoro nespal. „Jeho tělo bylo napjaté, tvrdé jako prkno a plné plynů.“ Prý mu večer nesedl bílý sýr a roláda se špenátem a hráškem.

Tak došlo na eukodal firmy Merck z Darmstadtu. Tento opiát tišil bolest dvakrát účinněji než morfium.

Před rozhodujícím setkáním s Mussolinim Morell Hitlerovi nabídl „masáž a lžíci olivového oleje“, ale pacient si vydupal eukodal. Výsledek: na setkání hovořil nepřetržitě tři hodiny a Duceho prakticky nepustil ke slovu.

A tak Hitler, asketa, který Evě Braunové pohrozil „Buď kouření, nebo já!“, propadl neskonale tvrdším drogám. A jejich ochotnému dárci – doktoru Morellovi. (Mimochodem, v létě 1944 Goebbels přestal kouřit. Nevydrželo mu to však dlouho, jen do atentátu na Vůdce.)

Vůdce tělesného lékaře vyznamenával nejen tituly: svolil, aby mu na Berghofu předkládali „nejlepší drobenkový koláč na světě“ podle rodinného receptu Morellovy manželky Hanni.

Morell to byl, kdo Američanům místopřísežně dosvědčil, že Vůdce byl sexuálně normální, ba abnormální. Prý ho poučil, že mimomanželské styky pramení z přirozené sexuální přitažlivosti a proto jsou vhodnější než posvěcené svazky. Morell při poválečném výslechu prozradil, že Hitler občas vynechal lékařskou prohlídku, neboť se styděl za modřiny, jež mu způsobila Eva Braunová agresivním sexem.

Při komplexním vyšetření 1. října 1944 se Morellovi předvedl v celé své nahé kráse, což většinou odmítal, zřejmě aby z doktora vymámil drogu: „Pro samou zábavu bychom skoro zapomněli na léčbu. Podívejte se mi prosím ještě jednou do nosu a dejte mi tam to kokainové svinstvo, abych se už konečně zbavil toho tlaku v hlavě.“

Žít a dýchat na Berghofu už nebyl žádný med. Při hrozbě náletu stále častěji vypouštěli umělou mlhu, která způsobovala dušnost.

Morell nebyl příjemný společník. Když usínal nad sklenkou portského, zavíral oči za tlustými skly zdola nahoru, což prý vypadalo děsivě.

Se svým pacientem to však uměl. „Jakmile zabodnu jehlu do žíly, začněte prosím pomalu počítat. Až dojdete k patnácti, bude po bolesti.“ Zbytek zařídil eukodal.

S větry si poradil bez léků – vymasíroval je Vůdci z břicha ručně.

Ještě drobný berghofský detail: psi Evy Braunové se jmenovali Negus a Stasi! Shoda s názvem budoucí tajné služby NDR je ovšem čistě náhodná.

Morell opiátové kúry maskoval. Posílal přátelům ještě z Vlčího doupěte kopie jídelních lístků, aby jim sugeroval, že Vůdce zachovává „jednoduchou a rozumnou životosprávu“.

Zachoval se i Morellův popis záchodové scény, kdy poslal pacienta na stranu s heřmánkovým klystýrem: „Musel jsem zůstat venku (dokonce se zamkl), ale bez úspěchu. Tekutina prý nezůstala uvnitř, musel ji okamžitě vytlačit (bohužel!).“ Podle akurátního záznamu: „Od 16 do 18 hodin čtyřikrát stolice, dvakrát slabší a dvakrát silná. Při druhém pokusu po uvolnění zátky explozivní vodnatá stolice. Třetí a čtvrtá byly velmi silné a intenzivně zapáchající, obzvláště čtvrtá (rozkládající se zbytky nejspíš způsobily tvorbu plynů a toxických látek). Relativně větší pohoda a změna výrazu obličeje. Nechal si mě zavolat prý jen proto, aby mi radostně oznámil, že to funguje.“

Německo však prohrávalo nezávisle na Vůdcově stolici. Wehrmacht na útěku zůstal pervitinu věrný. Jistý velitel tanku se vyjádřil: „Pojedeme bez zastávky, dokud nebudeme venku z Ruska. Po stovce kilometrů se budeme střídat, polykat pervitin a snažit se vydržet do tankování.“

Pervitin však docházel. Místo v obřích chemičkách se vyráběl na koleně spolu s pivem v pivovaru městečka Meisenheimu.

Němci se snažili nahradit chemickou výrobu pěstováním bylinek, zejména v koncentrácích. Pěstovala se i náhražka pepře, kterou Himmler hrdě nazval „dachauský pepř“. Cílem kromě hospodárnosti bylo „odradit německý lid od zahraničního koření poškozujícího zdraví a umělých léčiv a přeorientovat jej na používání neškodného, chutného koření a přírodních bylin“.

Na sklonku války se k pervitinu uteklo i námořnictvo. Prof. dr. Gerhard Orzechowski, kapitán zdravotní služby a hlavní farmakolog, hodlal pomocí chemie „udělat z člověka šelmu“. Drogu měli užít posádky jednomístných plavidel Neder, složených ze dvou torpéd nad sebou. V horním torpédu za plexisklovým výhledem seděl nadopovaný operátor, jezdec na bombě. Dolní torpédo ve vhodném okamžiku odpálil a pak se pokoušel vrátit do přístavu. Byla to kombinace kobky a klece. Jídlo si mohl ohřát v elektrickém hrnci a kálel do prázdných konzerv. V předpisu erár pečlivě vyjmenoval stravu: „Obložený bílý chléb, perník, čokoláda, hroznový cukr, ovoce, teplá zrnková káva v termoskách, masové konzervy.“ Tedy potraviny s nízkým podílem nestravitelných zbytků s úkolem „zamezit za dostatečného kalorického příjmu nucení na stolici“. Inu, plechovky se v boji naplní natotata.

Vědu zapojili do boje na všech frontách. V Sachsenhausenu bylo umístěno tzv. Schuhläuferkommando. Vězni nepřetržitým pochodováním testovali trvanlivost podrážek. Firmy zvučných značek dodnes existujících posílaly do tábora nejnovější výrobky: Salamander, Baťa, Leiser… Hledala se odolná náhražka za kůži. Zkušební „dráha“ měřila 700 metrů: 58 % betonového povrchu, 10 % škváry, 12 % sypkého písku, 8 % neustále zvlhčované hlíny, 4 % drobných kamínků, 4 % hrubého štěrku, 4 % dlažebních kostek. Imitovala tedy povrch všech evropských silnic, po nichž měla vítězná armáda pochodovat.

„Vědci“ zapřáhli celkem 170 „testovačů“. Každý den ušli 40 kilometrů s těžkými batohy na zádech. Kvůli dalším „poznatkům“ občas vyfasovali boty těsné nebo různé velikosti pro pravou a levou nohu. Kápo kontroloval postup očíslovanými lepenkovými kartičkami, které po každém kole házel do zapečetěné bedýnky umístěné na tyči. Po deseti kilometrech „odborníci“ zkontrolovali stupeň oděru. Šlo se pochodovým krokem, volným tempem nebo parádním krokem.

Na gumových podrážkách vězni ušli až 3000 km = 75 dnů chůze. Boty z vláknité usně vydržely 1000 km, zato podrážky z PVC firmy IG Farben dosáhly na 2000 km.

Každý den zahynulo při „vyhlazování prací“ dvacet nedobrovolných chodců.

Pak přišly na řadu drogy. Heftlinci je dostali v tabletách a ve žvýkačkách a následoval pochod až do rána. Jeden z přeživších svědčil: „Kolem apelplacu teď nepřetržitě pochoduje podivná hlídka, podobně jako ‚oddíl na testování bot‘. Všichni nesou zavazadla a za chůze si zpívají a pískají. Je to ‚pilulková hlídka‘.“

„Pokusná osoba č. 3“ pokračovala po 75 miligramech kokainu jako jediná v chůzi ještě druhý den dopoledne. Dvacetiletý Günther Lehman celkem ušel 96 km „bez známek únavy“.

Vězni se pak vrátili do baráků, avšak nesměli spát. Na noc dostali další drogy a zkoušelo se, kolik hodin vydrží bez spánku. „Experiment“ skončil po čtyřech dnech.

A využití v praxi: námořníci měli vydržet čtyři dny a noci s kokainovou žvýkačkou beze spánku.

Výsledky „testů“ zabavili Američané a v pokusech pokračovali pod krycím názvem Project Chatter!

Hitler se hroutil stejně jako Německo, ale ministr propagandy Goebbels neúnavně nacházel na všechno odpověď: „Mírně skloněnou hlavu má od věčného studování map. Je ztělesněná skromnost. Pokud by obědy a večeře našeho lidu vypadaly jako u Vůdce, nemuseli bychom si dělat starosti s německým rozpočtem na výživu.“ Snad ho omlouvá, že projev přednesl na Silvestra 1944.

Došly i drogy, ale i kdyby nedošly, Morell si už netroufal je podávat. 2. ledna 1945 si poznamenal: „Hitler se cítil dobře, pokud nepočítáme napětí kvůli probíhající ofenzivě. Požádal o zmírnění třesu levé ruky; k tomu bylo zapotřebí sedativ, která jsem však nemohl aplikovat kvůli neustálým intenzivním myšlenkovým procesům mimořádného významu, jelikož mají utlumující účinek.“

Morellovi pomocníci marně sháněli léky po zuboženém městě. „Teprve v šesté lékárně (první u zoo) to byli schopni připravit, k vyzvednutí následujícího dne.“

A tak si Hitler na podzemních strategických poradách pohrával s prázdnou krabičkou od prášků. Jeho poslední drogou se stal cukr ve formě čokolády a drobenkového koláče.

V Berlíně se opakovala nálada z doby „podivné války“. Na Slezském nádraží několik hodin vydržel transparent: „Chceme mír, buď jak buď!“

Skončila i Morellova kariéra. „Pacient A“ na něj vyjel: „Vraťte se domů, svlečte si uniformu osobního lékaře a dělejte, že jste mě nikdy neviděl!“ Možná to však byl zupácky podaný návod na přežití.

Nicméně soukolí ještě běželo. Morell požádal finanční úřad o odklad podání daňového přiznání, „jelikož jsme kvůli osobním potížím způsobeným válečnými událostmi nestihli uzávěrku vyhotovit dříve“!

Závěrem autor knihy přiznává: „Cíle a motivy, ideologické šílenství – nic z toho nebylo výsledkem závislosti na drogách, nýbrž to existovalo již mnohem dříve. Hitler rovněž nevraždil kvůli nějakému zatemnění mysli, naopak zůstal při smyslech až do konce. Užívání drog u něj nijak neomezovalo možnost svobodného rozhodování. Hitler vždy zůstal pánem svých smyslů.“

Avšak o kousek dál tvrdí: „Sice je pravda, že Německo napadlo Sovětský svaz jen proto, že to Hitler chtěl, že si to usmyslel jeden jediný člověk. Ale i tento jediný člověk byl dítětem své doby. Z tohoto úhlu pohledu je užitečné mít stále před očima rozpad Hitlera jako subjektu, který byl čím dál závislejší na svých zásobovatelích. Byl postavou připoutanou k jehle rozličnými vlákny. Ve stejné míře, v jaké vedl svět do záhuby, byl Hitler produktem moderní chemické éry, včetně jejího vnitřního rozporného ‚boje proti drogám‘.“

Sovětský svaz dozajista nebyl napaden kvůli tapecírovi z Braunau.

Korunu nesmyslným tvrzením nasadil neuvěřitelný doslov k českému vydání z pera Jiřího Brenzy:

„Stejně jako v předválečném Německu, i v socialistickém Československu se brzy projevil vliv jejich propagace (rozuměj drog, pozn. ks), ať už přímo reklamou farmaceutických firem, nebo méně zřetelně, ale o to vlivněji a masivněji doporučením lékařů, kteří psychoaktivní léčiva nekriticky přijali a viděli v nich téměř panaceu, všelék, svatý farmaceutický grál: zázračné a bezpracně rychlé řešení všech našich problémů… Pokud se nacistické Německo stalo ‚chemickou společností‘, komunistické Československo se postupně stalo tabletovou a pivní kulturou… Démonizace jakéhokoliv nemedicínského, třeba i jen rekreačního užívání některých drog se stala nástrojem stigmatizace nepohodlných skupin obyvatel: obě diktatury vzývaly mytický ideál čistého ‚árijského nadčlověka‘, respektive ‚socialistické morálky‘ a ukazovaly prstem na domnělé úchylky z tohoto ideálu: v Německu na poživačné Židy, zkaženou mládež či berlínskou bohému; v Československu se propaganda zaměřila na popis drog jako fenoménu výlučně spojeného s prohnilým kapitalistickým Západem, u nás zastoupeného jen a pouze raritními výjimkami v podobě rebelujících mládežnických subkultur a (prozápadního) undergroundu či disentu. Cynické pokrytectví obou diktatur účelově – a alibisticky – některé látky ‚velkoryse‘ přehlíželo, zatímco jiné popisovalo jako čiré zlo. Takto vykreslený nepřítel už přece ospravedlňuje brutální nacistickou represi či komunistickou šikanu.“

Dnes, kdy drogám obětují zdraví stamiliony šťastných nešťastníků, nezbývá než autorovi doslovu od plic odpovědět: „No comment!“