VLADIMÍR KOLÁR
Vladimír Kolár, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, oslaví 22. června své 70. narozeniny! Srdečně blahopřejeme!
Záměr pražského Švandova divadla sáhnout po próze Karla Čapka Obyčejný život mě v první chvíli docela překvapil. Z tzv. noetické trilogie, tedy tří volně sdružených románů zaznamenávajících postupný proces poznávání, složitost cesty k porozumění pravdě o člověku ze strany okolí i jeho samého, se mi totiž jevil jako nejméně divadelně uchopitelný – jde totiž o životní příběh „obyčejného“ železničáře, který se pozvolně a nenásilně šine klidnými vodami ke konci zpečetěnému smrtí. V předchozích dílech se Čapek též snažil rozprostřít různé podoby pravdy, aby pomohl čtenáři nalézt odpovědi na kladené otázky, ale východisko bylo v obou případech dramatičtější, v Hordubalovi se vše odvíjí od rolníkovy vraždy a v Povětroni je spouštěcím mechanismem děje havárie letadla a jeho zraněný tajemný cestující.
Autorka a zároveň režisérka Martina Krátká volnou divadelní adaptaci Čapkova románu pro studiovou scénu divadla nazvala Slušný člověk. Zřejmě hlavní úkol, se kterým si musela poradit, spočíval v tom, že vedle hrdinových blízkých, kteří mohou jeho život z různých úhlů pohledu přiblížit, jsou v Čapkově knize dlouhé pasáže textu samotného hlavního aktéra, který hodnotí a analyzuje svůj život a nevyhýbá se ani přemýšlení nad hlubšími filozofickými otázkami.
Toto úskalí se jí však úspěšně podařilo vyřešit. Vybrala z hrdinových textů ty nejpodstatnější části a zaplnila jimi promluvy jeho velmi dobře vybraného představitele na jevišti Miroslava Hrušky, které občas mají charakter monologu, ale nejvíce jsou přímo začleněny do dramatické akce, stávají se součástí dialogů hlavního protagonisty s postavami provázejícími ho životem – s matkou, otcem, s manželkou, týranou dívkou, ale též se strážníkem, přednostou stanice, sousedem nebo básníkem ještě z času studií.
Do těchto postav se vtělují jen čtyři další herci – Bohdana Pavlíková, Marek Pospíchal, Petr Buchta a Anna Glässnerová (alternující s Martinou Krátkou). Jsou přesvědčiví, když je jejich projev bezprostřední a střízlivý, každé přehrávání, naštěstí jen občasné, působí rušivě.
Pozoruhodná je stálá kulisa na jevišti, představující vlakové kupé, které má vztah k původní železničářské profesi „slušného člověka“, tedy hlavní postavy hry, a zároveň je místem setkávání, střídání lidí, ať už v aktuálních situacích či ve vzpomínkových vizích. Vlak lze také vnímat jako symbol jízdy životem, pomalé i rychlé, bezpečné i ohrožované překážkami, zaplněné rozmanitými spolucestujícími, příjemnými i nestravitelnými zážitky. A v kupé náš hrdina i umírá. V té chvíli už děj i dramaticky graduje, divákům je dostatečně jasné, že byli svědky zdaleka ne jen obyčejného života, třebaže se tak navenek mohl jevit. A příslušné napětí umocňuje také hudba Oty Balage.
Divadelní počin Martiny Krátké je cenný zejména svou snahou přivést na jeviště obyčejného (a slušného, jak ona sama zdůrazňuje) člověka; divák se totiž nepochybně chce dozvědět i něco o sobě a o svých blízkých, o životě, jehož je součástí. To mu dnes dokáže dát hlavně klasická literatura a dramatická tvorba; současní divadelní, televizní či filmoví autoři – a souvisí to i s poptávkou objednatelů – na hlubší a významnější průnik do dnešní rozporné reality převážně rezignují.