MILOŠ PROŠEK

Když jsem nedávno opět listoval nyní už jako měsíčník vycházejícími českými Literárními novinami a dobral se k rubrice Interview, čekalo mě v květnovém vydání překvapení: graficky pěkně uspořádaná trojstrana obsahuje rozhovor publicisty Ondřeje Mrázka s Jurijem Poljakovem, spisovatelem a dramatikem, který působí od roku 2001 jako šéfredaktor mně už z minulosti důvěrně známých ruských, ve své době ovšem sovětských Literárních novin. Dlužno tedy říci, že onen text mě dokázal v určitém smyslu slova vrátit také o pořádnou dávku let zpět. Nebojím se přiznat, že mne zaujal i jako pamětníka…

Se sovětskými Literárními novinami, zvanými jejich čtenáři Litgazetou, mne totiž spojilo mé řadu let trvající působení v obdobném českém týdeníku – ve fučíkovské Tvorbě. Mezi těmito dvěma periodiky se právě v sedmdesátých letech minulého století zrodilo (a dál pak trvalo) až do osobních vztahů zasahující kolegiální přátelství. Šlo o hodnotu, jíž jsme si všichni vážili. Litgazeta, sídlící v důvěrně mi známé budově na moskevském Cvětném bulváru, patřila totiž v široširé sovětské zemi k nejvyhledávanějším časopisům – „navzdory“ několikamilionovým nákladům co do počtu výtisků neměla daleko k tehdy rozšířenému názvu „podpultovka“. Vyznačovala se netradičním výběrem tematických okruhů, na svou dobu byla, i vzhledem k pestrosti publikovaných názorů, odvážná, ostrá, kritičtější, čtivější. Svým působením si pak vskutku vysloužila (pro některé až překvapivé) vysoké státní ocenění, které jí na počátku sedmdesátých let předával v průběhu slavnostního večera konaném v prestižní Velké sloupové síni moskevského Domu odborů Nikolaj Podgorný, tehdejší člen politického byra ÚV KSSS, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

Poštěstilo se mi zúčastnit se tohoto shromáždění, na něž navázalo setkání redakčního kolektivu v nyní už neexistujícím hotelu Rossija. V mé paměti zůstaly i dojmy z přátelských slov adresovaných Tvorbě šéfredaktorem Litgazety Vladimírem Čakovským, předním sovětským spisovatelem, uznávaným veřejným činitelem. Téměř celou noc jsem pak prochodil ve společnosti několika sovětských kolegů ulicemi i bulváry Moskvy, kde jsme si dopřávali všeho, co k takové události patří. Zcela neformálně jsem se zde posléze dozvěděl také mnohé z toho, co mi nyní opět připomenul rozhovor s Jurijem Poljakovem…

Litgazeta je dnes, i se svými historickými přeryvy, nejstarší kultorologickou tiskovinou, sahající až k roku 1828, kdy u jejího zrodu stáli Anton Antonovič Dělvig a Alexandr Sergejevič Puškin, přátelé a spolužáci z prestižního lycea v Carském Selu. Už tehdy se rychle dostala do popředí pozornosti – svému dočasnému zániku se však v 60. letech devatenáctého století neubránila. Jako zázrak se pak může jevit obnova tehdy už sovětské Litgazety v roce 1929, kdy její první číslo vyšlo v den Leninových narozenin.

Obnovené Literární noviny se právě na přelomu 20. a 30. let minulého století přihlásily ke své kontinuitě s tradicemi ruské kultury. Nic totiž není jednobarevné, nic nebylo (a není) pouze černé či bílé – jestliže si tedy něčeho v rozmluvě Ondřeje Mrázka s Jurijem Poljakovem obzvlášť vážím, pak to je právě toto životem ověřené poznání.

Jeden z předchůdců dnešního šéfredaktora Litgazety, věhlasný sovětský spisovatel Konstantin Simonov, si do svého deníku poznamenal zážitek z okamžiku, kdy prý jej „na kobereček“ pozval J. V. Stalin. Údajně mu řekl přibližně to, co Poljakov v rozhovoru citoval: „Pověřujeme vás, abyste byli naší opozicí, abyste nás kritizovali. My se za to na vás pochopitelně budeme zlobit, možná vás občas i trochu potrestáme, ale ničeho se nebojte a berte to jako takový stranický úkol.“

Je to překvapivé? V současném Rusku se přece setkáváme (ve vztahu k tématu, které zmíněný Stalinův výrok naznačuje) se zcela protichůdnými názory! Ačkoli závěrečná dvacátá a zejména následující třicátá léta jsou řadou historiků popisována jako období represí a čistek, skutečností zůstává, že obnovené sovětské Literární noviny začaly i v této etapě plnit svou úlohu. V jejich čele stanul literární vědec, který se posléze sám stal obětí represí. I za sovětských časů však existovala také v nejvyšších kruzích vůle po diskusi a kritice – jinak by ani tehdejší Literární noviny (se svým obsahem i rozsahem) nemohly existovat a dosáhnout ocenění, jehož jsem sám byl v Moskvě svědkem.

Dnes je v určitých kruzích i u nás módním zvykem tvrdit, že „dříve“ se nemohlo nic říkat. Jurij Poljakov reaguje na takové tvrzení jednoznačně: je to hloupost! „Jen se nesměla překročit určitá hranice, řekněme, když se někdo stal profesionálním disidentem…“ Nedomnívám se, že bych měl k této myšlence a životní zkušenosti cokoli dodávat! Boj za svobodu slova, za právo na jiný názor, je vskutku nekonečný. Odpovídá tomu i celá cesta Litgazety! Proto i zde má slovo její nynější šéfredaktor. Mnozí se domnívají, že zmíněný boj skončil s koncem Sovětského svazu, ve skutečnosti však trvá dál. „Když po roce 1991 se v procesu demontáže Sovětského svazu dostaly k moci liberální, prozápadní síly, které ovládly i redakci Literárních novin, v podstatě ji zlikvidovaly. Za několik týdnů proměnily tradiční titul z polyfonního, široce zaměřeného, názorově pestrého a společensky kritického média v úzký elitářský klub liberálů. Kdo měl jiné než radikálně liberální názory, neměl do redakce ani na stránky přístup.“ Ve skutečnosti tedy o žádný liberalismus nešlo! A ani zde se nelze divit, připomíná-li tato pasáž Mrázkovy rozmluvy také to, co až příliš důvěrně známe ze svého vlastního života.

Dost však citací – snad se tedy alespoň to, co zde už zaznělo, stane důkazem, že slova o rozhovoru „jaksepatří“ nejsou v daném případě přeháněním. České Literární noviny si zvolily do svého záhlaví slova o listu vybízejícím ke kritickému myšlení. Rozhovor s Jurijem Poljakovem tomuto úsilí odpovídá. Nechť tedy přiměje každého, kdo si originál zmíněného textu z květnového čísla Literárních novin opatří, aby jej nejen přečetl, ale také domyslel. Nepochybně se pak rovněž dozví, proč například pojmy „liberál“ a „konzervativec“ mají zatím v ruském životě (ve srovnání s naším převažujícím pojetím) poněkud jiný, leckdy i protichůdný význam. Bude mu pak zřejmé, proč samotný recenzovaný rozhovor byl u nás zveřejněn pod názvem „Nobelova cena se změnila ve frašku“.

Inspirující je rovněž osobní odhodlání Jurije Poljakova, který si také v dřívějších i současných podmínkách leccos zažil: „Když se v 90. letech vyrojili spisovatelé, kteří začali vše sovětské malovat na černo a hledat v tehdejším režimu i chyby, které tam ve skutečnosti nebyly, postavil jsem se zase proti proudu…“

Lepší vyústění tohoto textu jsem nehledal – zřejmě bych neuspěl!