Píšeme si

VÁCLAV PELCMAN

Myslím, že každý národ by měl být na své básníky hrdý, zejména když jsou či byli také oni hrdí na svoji zem a svůj národ. Naši největší básníci byli vždy, někdo více, někdo méně, z lipového dřeva, tj. vlastenecké podstaty.

Španělský malíř Juan Miró napsal, že malování, stejně jako poezie, se dělá tak, jako se miluje. Níže uvedený český básník napsal: „Prostota je v poezii to nejtěžší. Jen zralý básník píše o životě jednoduše, v pravý čas a jen když musí. Jinak je to umělecké řemeslo“! Jistě jsou zde možné i jiné názory, metody a pohnutky a každý básník má své, a většinou se ze svých záměrů i zpovídá a objasňuje je svým čtenářům.

Ale hlavním bodem tohoto mého příspěvku má být blížící se významné výročí narození básníka Josefa Kainara (29. 6. 1917 - 16. 11. 1971), ale také dramatika, hudebníka (klavír, kytara, housle), ilustrátora, výtvarníka a novináře. Jak tvořil svou poezii a písně nebudu pitvat. Posuzovat dílo tohoto básníka může znalec, jako byl Miloš Pohorský, a bylo by proto drzostí či nošením dříví do lesa něco odborného předestírat. Ten, mimo mnoha jiného, napsal: „Josef Kainar směřoval k poezii reflexivní. Jeho verše se nezakládaly na smyslovém opojení nebo smutku, ani na citových zážitcích, nýbrž na analyticky zaměřeném pozorování okolního ‚světa‘ a jeho každodenních ‚událostí‘ a na účastném prožívání ‚osudů‘ a situací obyčejných lidí.“

O básníkovi je známo, že byl český bohém ve smyslu uměleckém, nedbající příliš na vnější reprezentaci. Žil jako „samoživitel“, zde myšleno jako nezávislý na státní subvenci. Jeho generace to neměla lehké, prožila dvě světové války (m. j. uzavření vysokých školy apod. Literárně se mohl výrazně veřejně projevit až téměř ve svých třiceti letech.