JOSEF ONDROUCH

Adolf Hitler od roku 1935 navrhoval Československu pakt o neútočení podle vzoru Polsko-německé smlouvy, která slibovala upravit vztahy s německy mluvící menšinou a kde Německo fakticky, jak se ale ukázalo později jen prozatímně a nezávazně, uznalo existující německo-polskou hranici. Československý prezident Edvard Beneš, který na rozdíl od polské vlády i tehdejšího většinového čs. politického proudu (podobného současnému mainstreamu českého mediálního kartelu a elitě pražské kavárny), zvláště tehdejším agrárníkům (podobným Bělobrádkově/Hermanově KDU-ČSL) nacistickému Německu vůbec nedůvěřoval. Jakékoli námluvy s Hitlerem i s jeho oddanými stoupenci kolem Henleina u nás odmítal. Nakonec získal Beneš podporu většiny občanů. Zradili ho ale jeho spojenci ve Francii a Británii.

Poláci se naopak stali brzy po nástupu Hitlera k moci nohsledy nacistického Německa. Projevilo se to později i vůči nám uloupením části území Mnichovem zmrzačeného Československa Polskem. Už před tím, poté co Československo uzavřelo 16. května 1935 smlouvu o vzájemné pomoci se SSSR, začalo být v německém tisku, ale i v Polsku napadáno jako bolševické centrum ve střední Evropě.

Varšava diktátora Pilsudského už při uzavření paktu s Hitlerem v roce 1934 byla podobně jako německý vůdce proti „míru za každou cenu“. Neskrývané nepřátelství směřovalo proti sovětskému Rusku. Polští vládci vznášeli nároky ale i na naše Těšínsko, jež pak také okupací našeho území násilně zabrali. Počítali se zničením Československa a dokonce až se společnou hranicí Polska s Maďarskem likvidací a obsazením Slovenska. To však Polákům Hitler už nedopřál. Nestačil ani tradičně velmi nepřátelský postoj tehdejší Varšavy vůči SSSR, kterým se tehdy Polsko vůbec netajilo.

Také proto byli Poláci naprosto zaskočeni a na nepřátelství Německa nepřipraveni, když Hitler v dubnu 1939 pakt s Varšavou vypověděl a začal otevřeně připravovat napadení Polska.

Naopak se potvrdila prozíravost politiky Edvarda Beneše. Všimněte si, jak ho dodnes i posmrtně pronásledují podobně jako současného prezidenta Zemana. Stejně tak se ukázala prozíravými varování vynikajících osobností naší literatury, jako byl v Háchově II. republice k smrti uštvaný Karel Čapek nebo o něco později za okupace zatčený a popravený spisovatel Vladislav Vančura, novinář Julius Fučík a mnozí další, kteří odvážně pozvedli svůj hlas. Dodnes obdivujeme a ctíme Osvobozené divadlo s nesmrtelnou dvojicí Voskovce a Wericha. V + W pokračovali ve svém boji proti nacismu a za pokrok v emigraci.

Praha se stala v hnědnoucí Evropě oázou odporu proti vzmáhajícímu se násilí, fašismu a jeho nejhrůznější podobě v Hitlerově nacistické III. říši. Zůstane hanebným vykřičníkem v dějinách lidstva, že kromě SSSR a Winstona Churchilla zrádný mnichovský diktát likvidující 30/09/38 Československo naprostá většina vlád cynicky přijala. Světlou výjimkou zůstali nemnozí. Ochotu pomoci zrazovanému Československu nabídl SSSR.

Naopak Evropa Mnichov uvítala a smlouvami vázaní spojenci Francie a Británie nás zradili. Velmi vřele Mnichov přijal i nepotrestaný hlavní zločinec Velké války, bývalý německý císař Vilém II. Obdiv byl vzájemný; i Hitler ve své bibli nacismu Mein Kampfu na rozdíl od Habsburků, kterými hluboce pohrdal, německého císaře bere pod ochranu. Ten z královského exilu v Holandsku poslal gratulaci k Mnichovské dohodě do Londýna dokonce i královně Mary. Byl to jeho první dopis anglickým příbuzným od I. světové války. Není tajemstvím, že celá královská rodina až do napadení Británie a nástupu Churchilla do čela vlády byla Hitlerovi přátelsky nakloněna. S obdivem k nacismu má její část, jako třeba princ z Walesu následník Charles i choť královny Alžběty Philip, problémy dodnes.

Polsko na vypočítavé spekulace o spolupráci s Hitlerovým Německem nakonec krutě doplatilo. Z Francie a Británie válku Berlínu po napadení Polska vyhlásili, ale Polsku ani v nejmenším vojensky v podivné válce/neválce nepomohli. Zatímco Němci v Polsku bezuzdně ničili města, vraždili ženy i děti, Britové na Německo shazovali místo pum letáky a Francie kromě jediné bojové expedice malého rozsahu zpoza Maginotovy linie spolu s britským expedičním sborem pasivně vyčkávala svého zničení prakticky až do kapitulace po pádu Paříže 25/06/1940.

Teprve po roce příprav se vydal Hitler jako pán téměř celé Evropy do válečného dobrodružství v létě 1941 i proti SSSR. Jaké naděje i očekávání vpád Německa do SSSR vyvolal, zachytil Českou televizí opakovaně 23/05/ uvedený díl z Českého historického cyklu „Kulka pro Heydricha“ režiséra Roberta Sedláčka. Barvitě líčí vzrušenou atmosféru boje o Anglii v Londýně 1941. Uprostřed Němci bombardovaného města uzrává v kruzích československé rozvědky rozhodnutí zlikvidovat násilím a terorem panujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jak Heydricha zabít? Kdo rozhodne a jakou ponese zodpovědnost? Dá k atentátu, jehož provedení bude mít nepochybně za následek ještě větší teror v protektorátu s tisíci mrtvých, požehnání také prezident Beneš?

Hlavní postavou tohoto dílu Sedláčkova seriálu je spolu s prezidentem Benešem šéf československé exilové rozvědky v Londýně František Moravec. Jeho rozhodnutí zlikvidovat Heydricha rozbouří hladinu adrenalinu londýnského emigrace, orientované především na vyjednávání a politicko-strategické cíle přímo v Británii. Moravec ale volá po smělém činu, k čemuž je však tak jako ostatní i prezident Beneš zprvu zdánlivě hluchý. Dlouho váhá k činu svolit. Je si vědom, jakou cenu za to Češi ponesou. Proto na volání k rozhodnému kroku odboje odpovídá zdráhavě, jako by je nejprve neslyšel. Krok za krokem sledujeme zrod přece jen i Benešova klíčového bolestného, ale ve válce nutného rozhodnutí.

Aby byl Mnichov oduznán a nemohl se opakovat, nazrává v Londýně řešení zahrnující i vědomí, že je nutné zjednodušit národnostní strukturu obyvatelstva vysídlením milionů sudetských Němců. Aby to bylo možné (tj. aby s tím nakonec bez výhrad a dokonce s vlastní iniciativou souhlasily velmoci), bylo třeba dosáhnout situace, která Československo jasně ukáže nikoli jen jako oběť nacismu, ale představí spolubojovníka v boji jako sebevědomého spojence. Likvidace tyrana tento záměr splňovala.

Televizní film Roberta Sedláčka okupační, dodnes oživovanou propagandu o protektorátní idylce v Kulce pro Heydricha vyvrátil skvěle. Souhlasím se Sedláčkem, který o svém režijním počinu říká: „Díky dosavadní práci na Českém století jsem si ověřil, v čem jsem silný, co mi opravdu jde: umím budovat drama uprostřed dialogu, napětí, zlehčování. Ale zároveň se pořád učím.“ Nejlepší díl televizního cyklu České století tak 23/05/ v dramatickém dialogu předvedl zatím Sedláčkův vůbec nejpovedenější film: Kulka pro Heydricha s Ivanem Trojanem v roli plukovníka Františka Moravce nadchla. Divácký ohlas a protentokrát i odborná kritika se na tom shodly. Nejvýraznější postavou Sedláčkova TV filmu se stal plukovník Moravec. Ten byl šéfem čs. vojenských zpravodajců. Měl za druhé světové války k prezidentu Benešovi nejblíže. Zásadně se podílel na rozhodnutí „Londýna“ provést atentát na Heydricha. Uskutečnil se pak i přes formální odvolání akce. Film nechává otevřenou otázku, zda to bylo s vědomím či proti vůli Beneše.

Kulka pro Heydricha však nemá jen vynikajícího herce, ale i to podstatné, co České století scenáristy Pavla Kosatíka zatím postrádalo: promyšlenější stavbu, zřetelnější a jistější dramatickou linku a v Moravcovi konečně i silnou, dostatečně ujasněnou a pro diváky srozumitelnou a se sympatiemi přijatou postavu.

V jakém kontrastu s tímto svěžím pohledem na ještě živou část našich dějin se odvíjí současnost! Ruku v ruce s falšováním pohledu na nedávné dějiny ještě žijící generace dochází v pohledu na současnost k vytváření falešného obrazu událostí, ke klamání, k dezinformacím a záměrné široké produkci vyložených lží. Ty jsou ovšem formou a pečlivým dávkováním zveřejňovány tak, že působí jako nesporné pravdy, a naopak pravdivé informace stíhá osud Popelky, jež na rozdíl od pohádky nenachází svého prince. Jde o často úspěšnou politiku informačního terorismu. Doprovází ho záměrně vytvářená nenávist přerůstající v násilí, teror, který se stává součástí neustále probíhajících válek s nebezpečím hrozby fatálního konfliktu.

U nás je parlamentním přeborníkem v demagogii bezpochyby kmotr Kalousek. Ten ale i se svým knížecím maskotem ztratil až přílišnou přízní médií na atraktivnosti, okoukal se a jeho TOP začíná upadat tak, že by se nemusela dožít ani desátého roku svého věku. Snad jediným štěstím kmotrovsko-knížecího, všeho schopného Kalouskova projektu je, že ODS pod Fialovým vedením nepůsobí tak atraktivně, aby k ní zklamaní voliči TOP byli ochotni přejít. Byl by to jen přechod z deště pod okap.

V situaci, kdy se jednooký mezi slepými stává králem, se až s neuvěřitelnou drzostí hlásí o slovo lidovci. Už tradičně, stejně jako v osudných 30. letech jejich spříznění předchůdci agrárníci, zrazují znovu Česko. Jde o alianci Bělobrádka/Hermana a sekundujícího Sobotky, která je po předchozí likvidaci Československa Masaryka a Beneše stále ochotnější nechat rozplynout i zbytek Česka v opět germanizované Evropě. Klidné síle, za kterou se lidovci stále vydávají, má pomoci z role koaličního přívažku spojení se STAN, vydávajícím se podvodně za starosty. Koaliční spojení by jim mělo pomoci k přehoupnutí se přes 10 % voličsky nutných hlasů. Prozatím ale převládají spíš skrývané obavy, že by tuto hranici života a smrti koaličního uskupení ve volbách nemuseli přesáhnout.

Lidovci by se do Sněmovny nemuseli vůbec dostat a sen o dvouciferném podílu na politice, jakého si užívali agrárníci v ČSR, kteří v harmonii s henleinovci připravili zradu, rozbití a konec Československa, by se nemusel ani vzdáleně naplnit. Přihrává jim ovšem Sobotka, z jehož skomírající ČSSD se stává do opozice zralá slábnoucí zprofanovaná politická figurka. Poníženě sekundujíc Hermanovi/Bělobrádkovi při zrazování zájmů Česka připomíná ČSSD sebevražedkyni, který si sama kope hrob.