IVO FENCL

Kdo ví? Kdyby 20. října 1891 dul z nějaké neidentifikované vůle západní vítr, máme dnes v knihovnách určitě mimo jiné i cestopis Z Prahy do Moskvy v balónu. Jenže bylo vše trochu jinak a o půlnoci na 21. října v roce Jubilejní výstavy se zdvihl vítr z jihu. Výsledkem jednoho zážitku dnes je proto dnes i Vilímkova tenká knížka Z Prahy k Baltickému moři v balónu.

Pařížský vzduchoplavec Louis Godard a s ním úspěšný pražský nakladatel se tenkrát proletěli k severu nad Německem a cestou z koše co zátěž vysadili poslušného manžela jisté paní Novotné, která se rovněž plavila. Nato všichni ještě dvakrát přespali v Německu, než se ve zdraví, ale již vlakem vrátili. Což jsou, pravda, události až příliš a frapantně dávné a neaktuální a balónem se přitom létá i dnes.

Tak třeba jednou takhle v podvečer jsem takový modravý balón „zmerčil“ přímo z naší zahrady ve Starém Plzenci u Plzně, když se kolébal hluboko pod mraky. Viklal se pouze nepatrně a jeho stín se zatím poklidně ubíral po střechách městečka. A klesali. A klesali navzdory plameni, který co chvíli vyšlehl vzhůru z koše.

Skočil jsem na kolo, šlapal přes náměstí, podjel trať, stoupal Vilovou čtvrtí a kličkoval mezi zahradami. Z vrátek vybíhaly děti i rodiny a spontánně zdravily nebešťany, auta troubila, holčička na tříkolce zvonila a vespolek jsme vetřelce pronásledovali jako praví suchoplavci. Až to vzdal. Dohrál. Usedl do polí za poslední zahradu.

S respektem jsme se co opatrný maloměstský lid blížili ke koši, který drcl do orné půdy. „Nejhorší byla ta se vzduchovkou,“ zaznělo z něj. Spatřil jsem hlavy sedmi mladíků a nikde tedy žádná nová Novotná dvacátého věku. „Kde jste startovali?“ křikl jsem. Ale věděl jsem, že se vždycky létá od nákupního centra Olympia na kraji Plzně.

Balón měl vespod kruhový otvor a na jeho bocích stálo: Mylan. Seeing is beliving. To už vzduchoplavci vyskakovali, chytili koš a i já ukořistil jedno madlo. Táhli jsme jako podruzi. Dno koše putovalo pouze čtvrt metru nad brázdou a fascinovaná děcka byla opakovaně okřikována zbabělými rodiči dneška: „Nelez k tomu!“

Šli jsme polem i s balónem vstříc doprovodnému autu. „Bacha na nohy!“ varoval mě tahoun za mnou. Dus!

Koš dosedl. Ale my ho zvedli a šup, už trůnil v přívěsu za autem. Nato kapitán zatáhl za provaz a majetek společnosti Kubík se uložil do pole. Teď připomínal lesklého kytovce plného vzduchu. „Vymačkat!“ slyšel jsem a radili mi, jak balit. Balón se nakonec vešel do nevelkého vaku. Ten vak jsme usadili taky do přívěsu. „Jdem. Zima,“ řekl opodál dceři nějaký otec – a šmytec. Zvědavci mizeli. Lidi dnes nebaví nic!

Jejich chyba. „Klekněte!“ překvapil mne kapitán.

Ustoupil jsem. Ne že bych nebyl věřící, ale jen těch šest pasažérů poslechlo a já přece neplatil. Smrákalo se. Sto metrů odsud uháněl vlak z Budějovic a kapitán už měl povídání nacvičené:

„V osmnáctém století se lidi ještě nebáli lidí, ale právě letu. V Paříži nechali z Bastily tři odsouzence, ať se proletí místo popravy. Ouha, balón dosedl šťastně. Tak dal císař vrahům dle zákona milost a pasoval je dokonce na hrabata s právem titul dál udělovat. Za Masaryka se u nás na dovětek o balónistech zapomnělo a zrušen tedy není.“ Zmlkl.

Ty posluchače stál každého let tři „tácy“. Kapitán šel k prvnímu z nich. S hořákem. Sežehl mu pleš, nato symbolicky chňapl do dlaní vítr a vyrval z pole drb a sypal na temeno muže hlínu. Tu zalil šampaňským: „Křtím tě jménem ohně, větru, země a vody a teď jsi Jirka, hrabě de Starý Plzenec. I svůj pozemek máš. Je to ten flek, na kterém jsme přistáli. Místo, kam jsme se strefili. I dolaď si vlastnictví s katastrálním úřadem.“

Postupně tak přibylo ještě dalších pět hrabat a nyní jsou taky kapitány s právem povyšovat, i když tuším, že jim chybí výcvik. I šoural jsem se – sám nepovýšen – soumrakem ke svému odhozenému bicyklu. Ne, z Prahy do Moskvy balónem nepoletím nikdy! Ale z Plzně do Plzence bych mohl. A i důl vám ukradnou, jak víme z Cimrmana. Ale nějaký flíček pod košem? Ten bude akorát můj. Ej, vzhůru, orle! Vzhůru k Olympii. I já budu šlichta! Zúčtujem spolu.