JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

F. X. Šalda,

vlastenec a zakladatel moderní české kritiky

Rok, v němž si připomínáme 80 let od smrti (4. 4. 1937) a 180 let od narození (22. 12. 1867) nejen zakladatele moderní české kritiky F. X. Šaldy, nýbrž i českého vlastence, je příležitostí, abychom se zřetelem k mizérii české politické scény, jako produktu mnohdy odporného mocenského čachru a kupčení, kdy o osudu politiky tohoto státu a jeho orientaci rozhodují i někteří žel odnárodnělí poslanci i ministři, zabývali otázkou česko-německou a potřebou vytvořit široce založenou frontu demokratických a levicových sil. Soustředíme se proto na několik Šaldových příspěvků z prvních ročníků Zápisníku.

Čím jsou tyto práce charakteristické? Jsou především psány bez nacionalistické zaujatosti, ať rádoby česky vlastenecké, ať radikálně protiněmecké. Jsou tedy psány s jistým nadhledem, bez postranních, skrytých úmyslů. Pro Šaldu byla u této problematiky příznačná věcnost přístupu, odmítání apriorismů, ať jakýchkoli. Nezjednodušoval si řešení sporů nebo přístupů k nim tvrzeními nedoloženými.

V jedné věci, poučen dějinami, byl Šalda rozhodný a nesmlouvavý. V přesvědčení totiž, že Češi vůči Němcům nejsou a nebyli dobyvační. Domovem Čechů byla vždy tato česká zem, prostor české kotliny: „My Češi máme k rozvinutí své politické činnosti státní jen tuto půdu a žádnou jinou. V tom je náš kardinální rozdíl od Němců, a ovšem i od Švýcarů. Tuto svou vlast musíme držet zuby nehty, poněvadž jen ji můžeme zalidnit svou tvorbou národně státní, žádnou jinou.“ (F. X. Šalda: Z období Zápisníku I, Odeon 1987, str. 136) I Němci považovali tuto českou zemi, ne ovšem zcela právem, za svůj domov, zapomínajíce, že byli do této země pozváni v 13. stol. jako kolonisté ze svého domova, z německého území (říše), ať východního, či západního. Říše byla jejich stabilní vlastí, odtud organizovali výboje, odtud expandovali. Češi žel své původní slovanské zázemí už ztratili.

Henleinovci v polovině 30. let razili matoucí teorii při řešení sporu česko-německého, resp. demagogický návod na soužití, a to: soužití kmene vedle kmene. Šalda odpovídá: „Ne, na to není nám možno přistoupiti“ a koriguje uvedenou formulaci tvrzením: „Národ vedle kmene.“ Argumentuje: „My Češi nejsme kmen a nebyli jsme nikdy v minulosti kmen, měli jsme vždy aspiraci národa, který vytvořil svůj stát v minulosti a který jej ve světové válce obnovil…“

Pro českou politickou scénu od začátku let 30. bylo druhým, přímo životním úkolem vytvořit, popř. upevnit demokratickou či levou frontu. Šalda, ač politickou příslušností nestraník, nebo lépe řečeno, právě proto, že jím byl, značně se o tuto jednotu zasloužil. Dokázal to proto, že – úhrnně hodnoceno – neuskutečňoval nějaké striktní direktivy politických sekretariátů, nýbrž stále měl na mysli smrtelné nebezpečí, jímž pro vědecký socialismus a demokracii byl fašismus a jeho rasová teorie.

Šalda viděl zřetelně, kterak československý stát neřešením sociální otázky v ČSR henleinovcům nepřímo nahrával. Promluvil odpovědným politikům do svědomí; rozpoznal už tehdy to, co naši vlivní politikové a publicisté téměř o 90 let později neberou na vědomí a co stále nechtějí vidět, totiž, že klíč k řešení politických problémů je v oblasti sociální a ekonomické, ve spravedlivém řešení vlastnických vztahů na nekapitalistickém, popř. nefeudálním principu.

Při 10. výročí republiky v Zápisníku 1928 Šalda zjišťuje, že „původní entuziasmus politický, který prostupoval náš život před převratem a krátce o něm, ustoupil… všude zmechanizování života poltického“. Mluví se o tom, že se politika konsoliduje, což by Šalda nejraději přeložil do češtiny, že prostřední (tj. stává se prostřední). „Jen prostřednost má naději na úspěch.“ Strach z krajnosti (dnes je oblíbeno slovo extrém, extrémní) vede k prostřednosti. Tato prostřednost má chránit před krajnostmi, má být jejich léčbou.

Šalda mluví o fašismu a komunismu, nedává vše do jednoho pytle, jen uplatňuje své cítění sociální: „…všichni mají u nás plná ústa konsolidace státní a nechápou, že pravá konsolidace státu začíná od chudého člověka. Opatři mu práci slušně placenou, zdravé a levné bydlení, potravu cen přiměřených, a učinil jsi pro konsolidaci státu víc než celoročním přemíláním státotvorných tlachů…“ (Zápisník I, Odeon 1987, str. 9-10)

Příčinu neutěšeného stavu spatřuje Šalda v tom, že politika se stala hokynářstvím ve větším formátu: „Hlavní věcí je kompromis, smluvený vždycky v hodinu dvanáctou, kterým se vytlačují jedni do neplodné opozice a druzí se dělí o žlab u korýtka.“ (Tamtéž, str. 9)

V roce 10. výročí republiky vystihuje Šalda dobovou atmosféru. Po 80 letech prožíváme něco obdobného: „odporný olověný tlak jakéhokoli jalového pedantství, jakési byrokratické jankovitosti, hrubé, surové zvůle ukládá se ve všecek život veřejný. Každou chvíli se setkáš s něčím, co tě do duše uráží: s políčkem do tváře spravedlnosti, slušnosti, opravdovosti. Rabulistika politická, kulturní, literární nejotřelejší známky roztahuje se všude. Surovost loktů i úlisné šplhačství po hřbetech, které by se nikdy neměly účastnit v takové pasivní gymnastice, dělí se o příčiny úspěchu. Ví se o tom, zná se to, šeptá se o tom, a rozčarování prostupuje lidi jako studená listopadová mlha.“ (Tamtéž) Četbou těchto Šaldových formulací 80 let starých jako bychom vstupovali do nejsoučasnější současnosti.

Je tomu i tam, kde Šalda diskutuje s novinářem Ferdinandem Peroutkou, pro dnešní garnituru téměř neomylným. Diskusní téma Peroutka – Šalda se nám dnes jeví jako velmi aktuální; jde o to, zda je možné a správné ve jménu demokracie vystupovat na ochranu komunismu. Šalda – na rozdíl od Peroutky – soudí, že ano. „Komunismus jest totiž také demokracie, byť jinak pojímána, než jak ji pojímá liberalismus. A poněvadž i komunisté jsou demokraté, chtějí býti demokraty, byť jiné ražby, než je dnešní demokracie liberalistická, není moderní stát oprávněn vylučovat je z demokracie a stavět je mimo právo.“ (Tamtéž, str. 15)

Rok před nástupem Hitlera k moci Šalda pozorně vnímal, jak československý stát stával se úžasně nervózním (tak nervózním, jak bývají jen lidé, kteří se bojí). Poznamenává: „Je pravda, že celá Evropa stůně nervozitou z věcí příštích.“ (Tamtéž, str. 73)

Velmi současně působí Šaldovo zobecnění domácích českých poměrů, píše-li kritik roku 1932 (Demokracie macešská): „Dělá to na člověka dojem, jako by si demokracie sama podrývala půdu pod nohama.“ (Tamtéž, str. 75) Demokracie se proto musí umět bránit.

Jaká ironie, že ideovým garantem našeho vývoje není mistr české kultury i bojovník za zítřek F. X. Šalda, který nám dnes bolestně chybí. Stali se jimi – i na protest většiny národa – odnárodnělí představitelé České republiky. Jejich rodiče, či oni sami ve svém mládí, žili zřejmě za zlé doby Protektorátu Čechy a Morava v pohodlí a pohodě, takže pak odmítavě i s pohrdáním hodnotí náš pokvětnový vývoj i úlohu prezidenta dr. Edvarda Beneše v něm. Jde o působení poměrně vlivné části našich občanů, horlivě vymycující vše, co souvisí s historickou porážkou kapitalismu u nás po 2. světové válce. A nejen to: je hodně českých politiků, kteří v domácím, evropském i světovém měřítku se ochotně zříkají části naší svobody a suverenity, tak jak to činili někteří příslušníci generací předchozích, jenže s podstatně jinou ideovou motivací – v zájmu co nejrychlejšího upevnění jediného světového systému, o nějž mj. usilují v současnosti i čeští přední kolaborující političtí činitelé (Herman, Bělobrádek, Nečas, Sobotka, Roithová ad.). Z nich přímo vyčnívá arogancí a nadbytečným sebevědomím nedávno do politiky vstoupivší Pavel Bělobrádek (předseda KDU-ČSL), který veřejně, s naprostou jistotou prohlašuje: „My budeme mluvčí, kteří budou určovat směr České republiky.“

A tak se ptám vás, pane Bělobrádku, ústy zesnulého českého vlastence, zakladatele moderní české kritiky, jenž by vám položil otázku mnohem razantněji: „Kampak povedete vy a vám podobní novodobí čeští kolaboranti naši Českou republiku? Opět do područí Grossdeutsches Reich?“