FRANTIŠEK J. KOLÁR

Začátkem dubna 1945 jsme se v útvaru osvětového náčelníka dozvěděli o Košickém vládním programu a ustavení Fierlingerovy vlády. Byly to pro nás informace zcela zásadní. S osvětovým náčelníkem, nyní už kapitánem Tomčíkem jsme hned promýšleli, jak s novými ministry navázat kontakt, jak je informovat o aktivitách mezi vojáky, které se týkaly nových úkolů a koncepcí v osvobozené republice. Naše skupina levicových intelektuálů totiž vypracovala za pobytu v Anglii koncept změn ve všech sektorech národního hospodářství, s kterým jsme v minulosti seznámili ekonoma Ludvíka Frejku. Teď jsme všichni co nejdřív chtěli své zemi osobně pomoci.

Kolegu Pavla Kavana, vystudovaného právníka, který měl i nepochybné diplomatické schopnosti, jsme vybrali jako zvláštního posla našeho osvětového útvaru do Londýna za Dr. Vladimírem Clementisem, který byl jmenován státním tajemníkem ministerstva zahraničí. Volba na Kavana padla i proto, že sehrál klíčovou roli při jednáních v Británii v letech 1940 a 1941, jejichž výsledkem bylo vyhlášení Mezinárodního dne studentstva na 17. listopadu. Pokud si vzpomínám, byla to jeho myšlenka a v armádě pro ni získal celou skupinu nadšenců, vesměs někdejších studentů, kteří před represemi nacistů uprchli do zahraničí a nastoupili jako dobrovolníci do naší vojenské jednotky. Byl jedním z organizátorů slavné mezinárodní akce v londýnské Caxton Hall v listopadu 1941. Teď šlo o to, aby nezapadly ani jiné myšlenky, které se rovněž zrodily v armádě a týkaly se hospodářské, vojenské či zahraniční politiky.

Raději nechám promluvit osobní dopis, který jsem dal Pavlu Kavanovi pro Clementise a který se zachoval:

 

F-3701/2858,

Sjt. Franta J. Kolár,

Welfare Section,

Czechoslovak Forces,

B.L.A.

11. dubna 1945

 

Vážený soudruhu!

Nevím, jak dobrá je Tvoje paměť na jednoho z desítek lidí, s nimiž se denně stýkáš, proto se představuji:

Poprvé jsme se sešli v r. 1938 v Paříži, kde jsi byl s Nezvalem a Poničanem na sjezdu spisovatelů. Já tam byl za Haló noviny. Pak jsme se viděli na lodi Ali el Kebir a v Cholmondeley Parku. V Londýně jsem Tě několikrát navštívil ve Fursecroftu, jednou ve věci hospodářských sborníků na doporučení Edy Goldstückera.

Snad jsi si již vzpomněl?

Pavel Kavan Ti odevzdá dva dopisy ministru Laušmanovi, z nichž jeden je můj a jeden kpt. Tomčíka, osvětového náčelníka čs. samostatné brigády. Považujeme listy za velmi důležité a věříme, že je v Tvé moci, aby byly doručeny včas do Košic. Sám posuď jejich důležitost, znáš poměry, sám jsi je zakoušel a proti nim bojoval. Kavan, doručitel dopisů, Ti podá ještě ústní vysvětlení, které Ti obraz doplní. Pavel Kavan je velmi dobrým přítelem E. Goldstückera a nemůže se vykázat jeho doporučením jen proto, že nemáme možnost si je opatřit z Paříže. K tomu mohu ještě dodat, že je i mým dobrým přítelem a že jsem sledoval jeho politický vývoj v odboji, kde se dostal od národního socialisty do těsné blízkosti našim názorům, a to ještě v době, kdy to bylo velmi nepříjemné a nepopulární. Jsem přesvědčen, že Goldstücker, který zná Kavana blíže, by podal stejnou informaci. Toto Ti píši, abys byl informován, do jaké míry můžeš Kavanovi důvěřovat.

Na konec bych Ti ještě rád blahopřál k novému úřadu. Máme tady nesmírnou radost z nové vlády a já osobně se ještě také zvlášť těším z Tvého jmenování, poněvadž věřím (snad na rozdíl od některých londýnských přátel), že to je v dobrých rukou a že jim ukážeme, jak se to dělá.

Se srdečným pozdravem Tvůj

Franta J. Kolár

 

JUDr. Pavel Kavan dokumenty Clementisovi doručil a získal si i jeho důvěru. Po válce až do svého zatčení v padesátých letech působil v československé diplomacii. Vídal jsem se s ním i s jeho anglickou ženou Rosemary, když přijížděl z Londýna, kde byl tiskovým atašé na našem velvyslanectví.

Nejvíc si vybavuji jeho návštěvu v Praze 9. března 1948. Bylo to krátce po vzrušených únorových dnech. Pavel Kavan přijel z Londýna a přivezl diplomatickou poštu, ale zejména kupu britských novin, které se věnovaly událostem v Československu a ustavení Gottwaldovy vlády obrozené Národní fronty. Volal mi do práce a domluvil si se mnou schůzku, přivezl mi nějaké pozdravy a dopisy od londýnských přátel. A samozřejmě, že chtěl i ode mne informace o nedávném dění.

Já jsem se tehdy vrátil z Maďarska, kde jsem vedl jednání s vysokými hospodářskými činiteli o mimořádných dodávkách masa a dalších potravin. Únorová krize totiž mohla vyhrotit zásobovací problémy, a způsobit tak nové vládě vážné problémy.

Pavel však na domluvenou podvečerní schůzku nedorazil, zazvonil až později večer u nás doma. Omlouval se, že si ho ještě povolal „starej“ – jeho šéf, ministr zahraničí Jan Masaryk, který od něho chtěl informaci o britských reakcích na únorové změny. Když mu Kavan referoval o stanoviscích tisku i politických osobností, Masaryk prý několikrát prohodil, že nám vůbec nerozumějí, že nic nechápou. Pavlovi připadal Masaryk zvláštní, po svém způsobu vše převáděl do legrace, ale některé žerty byly nezvykle drsné. Třeba když s úsměvem prohodil, že by ještě rád stihl svůj státní funus.

Druhý den ráno bylo tělo Jana Masaryka nalezeno pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Hned jsem si vybavil, o čem před pár hodinami Pavel Kavan mluvil, a první i jediné, co mě napadlo, bylo, že ministr spáchal sebevraždu. Zvláštní Masarykovy výroky náhle získaly svou logiku. I velkolepý státní pohřeb se konal.

Ale zpět do francouzského Arneke!

Někdy v půli dubna, jsme se dozvěděli, že byl osvobozen koncentrační tábor Buchenwald a že je tam mnoho Čechoslováků, hlavně Čechů. Tak jsme se na úseku osvětového náčelníka radili, jestli bychom neměli za nimi jet a dovézt jim potraviny, cigarety a jiné potřebné věci. A také zprávy z domova, a spolu s nimi i text Košického vládního programu, který zatím nemohli znát, a samozřejmě náš časopis Cesta domů. A řekli jsme si, že by tam měla jet Národní fronta (tak jak o to usiloval vládní program). Vytvořili jsme tedy delegaci v čele s kapitánem Tomčíkem, sociálním demokratem, já tam byl za komunisty a kolega Pavel Kavan za národní socialisty, ke kterým se před válkou hlásil ve studentském hnutí. A jelo s námi ještě několik dalších lidí, kteří zastupovali ostatní politické složky.

Do Buchenwaldu jsme na nákladních autech jeli dlouhou cestu přes celé Německo. Viděli jsme neuvěřitelnou spoušť, která zůstala po angloamerickém bombardování, zcela zničený Frankfurt nad Mohanem, kde k nebi čněly jen zbytky zdí domů. Byly tehdy zničeny všechny mosty přes Rýn, sloužila jen Američany vybudovaná pontonová spojnice břehů řeky. Byla to úžasná ocelová konstrukce, nejen vysoce funkční technické řešení, ale upoutávající i svou krásou.

Tehdy všechny spojenecké armády, americká, britská, kanadská, polská i naše měly jasný rozkaz, abychom se vyhýbali kontaktu s místním obyvatelstvem. Měli jsme kolem domorodců procházet s jakýmsi ledovým tichem. Pro někoho z vojáků však bylo s německými ženami dost zábavy, některé byly dlouho samy, jiné měly manžele na frontě, v zajetí nebo už mrtvé. A v takové situaci krátkodobé vztahy samozřejmě vznikaly. Ale popravdě řečeno, i když se nám zdálo nařízení dost hloupé, přece jen jsme je víceméně dodržovali.

S náklaďákem, kterým jsme cestovali, jsme projeli Výmarem a zamířili ke koncentračnímu táboru Buchenwald. V lágru jsme se ohlásili u amerického velitele, který nám povolil návštěvu osvobozených československých vězňů. Hned při prvním kontaktu bylo zřejmé, jakým utrpením si museli projít.

Od vězňů jsme slyšeli i výhrady vůči americkému velení tábora. Ten byl osvobozen už před třemi týdny, ale málokomu z vězňů se jej zatím podařilo opustit. Stále tu platil striktní zákaz odchodu s poukazem na epidemii tyfu, výjimkou byli jen lidé, které si vyžádal buď prezident, nebo někdo z exilové vlády, jak tomu bylo třeba v případě Petra Zenkla, který odletěl za Benešem. Naše intervence na tom nic nezměnila. Velitel myslím ani netušil, že jsme Češi, podle našich battle dressů nás mohl považovat za britské vojáky.

Pro nás bylo velice zajímavé, co nám bývalí häftlingové vyprávěli. Měli jsme nejprve schůzku se členy jejich kulturně-tiskové komise, kde jsme bývalé vězně informovali o aktivitách úseku osvětového náčelníka i o československém exilovém tisku a armádní žurnalistice a publicistice. Mnoho informací jsme získali i my od našich přátel.

Odpoledne se pak konal velký aktiv, kde vystoupila naše delegace. Já jsem mluvil jako první a přiblížil jsem historii naší obrněné divize i československého armádního sboru v SSSR. Kolega Pavel Kavan pak hovořil o politických cílech a programu vlády, kapitán Tomčík o slovenské otázce a slovenském národním povstání.

Další setkání jsme pak absolvovali podle naší stranické příslušnosti, já se sešel s komunisty, Tomčíka odvedl Ing. Bohumil Přikryl za nemocným Ferdinandem Peroutkou (viz též Poznámku na konci této kapitoly) a některými masarykovskými a levicovými osobnostmi.

Na schůzce s vězněnými buchenwaldskými komunisty a jejich mladými příznivci jsem poznal řadu zajímavých lidí. Dozvěděl jsem se, že v koncentračním táboře měli velký vliv vězni, kteří měli „červené vingle“ (winkel, trojúhelník), tedy političtí vězni. V Buchenwaldu bylo silné podzemní hnutí komunistů z celkem 25 zemí, kterému se dařilo ovlivňovat život v koncentráku. Setkal jsem se tu třeba s Josefem Ulrichem, který působil v této ilegální organizaci A ještě důležitější roli v ní měl Josef Frank, který byl písařem ve vězeňském úřadu Arbeitsstatistik (statistika práce), kde se sestavovaly rozpisy vězňů, jejich konkrétní pracovní nasazení. Od podzemní organizace dostával pokyny, komu hrozí nebezpečí, a on pomocí změn v hlášeních hledal řešení k záchraně člověka, třeba jeho fingovaným přesunem na marodku. Byl samozřejmě zájem zachránit významné veřejně činné osobnosti pro budoucí mírový život v jejich zemích.

Po válce se v národněsocialistickém tisku objevilo tvrzení, že Josef Frank posílal lidi na smrt. A inscenátoři procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského o pár let později tuto smyšlenku dále rozvinuli ve falešné obvinění Josefa Franka z válečných zločinů. I na základě této hnusné pomluvy a dalších lživých nařčení byl Frank odsouzen a popraven. Přitom šlo o poctivého a statečného člověka, který byl roku 1968 právem posmrtně prohlášen Hrdinou ČSSR.

Osvobození komunisté mi také vyprávěli o události, ke které došlo těsně před osvobozením tábora. Jeho velitel tehdy nařídil, aby se ihned dostavilo k bráně čtyřicet sedm vybraných vězňů, především německých antifašistů, z nichž někteří byli vězněni už 12 let. Povolán byl i Petr Zenkl, bývalý pražský primátor. Bylo rozhodnuto o popravě všech těchto mužů ještě před příchodem spojeneckých armád. Výbor tajné organizace vězňů, příslušníků všech národností, jehož členem byl také Josef Frank, se však usnesl, že spoluvězně nevydá, ale v táboře bezpečně ukryje. Byla to jasná vzpoura, něco v koncentráku zcela neslýchaného. Esesáci zuřili, ale ukryté vězně hledali marně, nikdo je nezradil. Všichni se dočkali osvobození.

Na našem setkání vedle Josefa Franka a Josefa Ulricha byl také spisovatel Jiří Žák, kterého jsem před válkou poznal jako vedoucího přílohy Haló novin. A seznámil jsem se tady s mnoha dalšími mladými lidmi, třeba s budoucím historikem Miloslavem Moulisem. A později za námi přišel i neúnavný diskutér a organizátor Ing. Bohumil Přikryl, bývalý šéfredaktor Činu, se kterým jsem se znal už před válkou, kdy pomáhal naší Mladé kultuře.

Milou vzpomínku mám i na Václava Köhlera, který spolu s dalšími komunisty pomáhal udržet na živu velkou skupinu židovských chlapců, kteří sem přišli na konci roku 1944. Jednoho z nich, kterému dělal „strýčka“, si pak osvojil. Vašek tehdy přemýšlel o změně svého jména, jednak že je německé, ale i proto, že stejné jméno nosila i Ilse Köhlerová, žena bývalého velitele tábora Kocha, obávaná a nenáviděná šéfka dozorkyň v Buchenwaldu. Moje jméno ho velice zaujalo, a tak se přejmenoval na Kolára. Nové příjmení znělo podobně jako to původní, ale mělo, jak se domníval, alespoň slovanské kořeny. Václav Kolár pak působil v resortu stavebnictví, bohužel velmi mladý zemřel na následky koncentráku.

Přátele jsem informoval o londýnském vedení strany, o jeho osobnostech a aktivitách, odpovídal jsem na mnohé jejich dotazy. Za informace byli vděční, protože o těchto věcech nic nevěděli, byli léta zcela izolováni od světa. I já jsem samozřejmě měl hodně otázek.

Druhý den nás osvobození vězni vodili po lágru. Někde to připomínalo kabinet hrůz doktora Caligariho. V objektu bývalého revíru, nemocnice, jsme viděli místnosti připomínající lékařské pokoje se sprchou. Vedle ní byla u zdi vztyčena tyč s vyznačenými centimetry na měření výšky. Při údajném měření zde vězně esesáci vraždili výstřelem z pistole. Využívali k tomu větrací otvor ve zdi. Zemřelo tu mnoho sovětských válečných zajatců, esesáci za vraždy dostávali speciální dovolenou, zřejmě aby se jim zotavila ruka, namožená od pistole.

Buchenwald ovšem nebyl totéž jako Osvětim nebo Treblinka, kde se lidé likvidovali ve velkém v plynových komorách. Tady byli vězni zabíjeni hladem, týráním, nemocemi. Navštívili jsme velké zděné baráky, které tu postavili sami häftlingové, tedy jeden z revíru, hlavní lékařskou stanici pro tábor. Působil tu jakýsi „Hygienický ústav SS“, který řídil důstojník SS a lékař Dr. Erwin Ding-Schuler. Tady byli vězni využíváni k lékařským pokusům, které měly nalézt účinné prostředky pro léčení epidemií tyfu, které postihovaly německá vojska. Dr. Ding-Schuler tady nechal ve stejném okamžiku naočkovat vždy desítky vězňů skvrnitým tyfem. Na nich se pak zkoušela účinnost různých léčiv. Po uprchlém lékaři tady zbyly studie pro wehrmacht a pro SS, a dokonce i články publikované ve veřejně přístupném prestižním lékařském časopise vydávaném ve Vídni. Bezostyšně tu zveřejnil své výzkumy, sice bez uvedení místa pokusů, ale i tak muselo být zřejmé, že hromadná nákaza 50 nebo 100 lidí ve stejný den a stejnou hodinu nemůže být náhodná, že jde o zorganizovaný zločin.

Stejně otřesné byly jiné zdejší pokusy na lidech. Lékaři tady podchlazovali některé vězně a uměle jim způsobovali omrzliny, aby k nim pak přivazovali vězenkyně, které je měly oživovat či léčit svým živočišným teplem. Zřejmě zájem o pornografii sem přivedl říšského vedoucího SS Himlera a další prominenty, kteří se jezdili dívat na tyto nelidské zrůdnosti.

V revírním baráku byly ještě další atrakce, třeba nevěstinec, jehož návštěva byla na poukázky a který zřejmě sloužil i k jiným účelům než bylo jen pobavení se s vězenkyněmi přinucenými k prostituci.

V táboře jsem potkal Dr. Lva Sychravu, před válkou šéfredaktora legionářského Národního osvobození. Podobně jako Zenkl nebo Peroutka i on byl od 1. září 1939 „rukojmím“ z řad osobností českého veřejného a politického života. S rozhořčením mi vzrušeně vykládal, že ještě několik dní před naším příjezdem byly v lágru úplné hektakomby, obrovské hromady mrtvol, které postupně přenášeli do krematoria, kde je zpopelňovali. Byli to lidé, kteří zemřeli hladem nebo nějakým zdravotním utrpením. Tento už asi šedesátiletý muž nemohl pochopit, že se v polovině dvacátého století mohou dít takové věci.

Zrovna jsem seděl s kluky z mládežnického baráku a diskutoval jsem s Vaškem Köhlerem, když někdo přišel se zprávou, že v Praze vypuklo povstání proti okupantům. Dodnes potkávám některé z těchto přátel a vzpomínáme na to, jak jsme pak seděli u rádia a poslouchali výzvy, aby spojenecké armády přišly Praze na pomoc. Když to ti kluci slyšeli, a samozřejmě nejen oni, také starší vězni, mezi nimi i důstojníci bývalé československé armády, okamžitě nás žádali, abychom vyjednali jejich odchod z tábora. Měli nějaké ukořistěné zbraně a chtěli okamžitě odjet do Prahy bojovat proti Němcům. Jejich odhodlání bylo veliké.

Tak jsme se s kapitánem Tomčíkem vypravili za americkým důstojníkem, jehož úkolem byla organizace odchodu vězňů do jejich domovských zemí. Byl to člověk vybavený obrovskými pravomocemi, mohl rozhodnout o propuštění vězňů, byl i pánem nad osudem Němců, kteří buď nestačili utéct, anebo byli při útěku dopadeni.

Když jsme mu vylíčili, že v Praze vypuklo povstání a že osvobození vězni tam chtějí okamžitě odjet pomoci povstalcům, řekl, že je to zcela vyloučené, že v táboře je dosud tyfus a nebezpečí dalších infekcí, že to prostě nemůže připustit. Pak Tomčíka a mne provedl lágrem. Byly tam nasazeny čety Němců z Výmaru, kteří uklízeli mrtvoly a dělali další práce. Nové velení tábora je nutilo chovat se podobně, jak se to dříve vyžadovalo od vězňů, tedy smeknout a postavit se do pozoru, když šel někdo kolem. Nevím, jestli to vymyslela americká správa nebo přímo häftlingové, připadalo mi to nedůstojné a nesmyslné. Přitom jsme se sami mohli přesvědčit, že výmarští civilisté, kteří zde uklízeli, zejména ti starší, kteří nebyli na frontě, byli koncentrákem strašně otřeseni a vůbec nemohli pochopit, jak se něco takového mohlo dít pár kilometrů od jejich domovů.

Americký důstojník nás také vzal do krematoria, kde ještě byly zbytky ohořelých těl – kosti zemřelých, kteří tu byli likvidováni. Byla tu dosud zásoba uren, které Němci posílali rodinám, také předtištěné formuláře dopisů, ve kterých se sdělovalo, že dotyčný zemřel na zástavu srdce. Ještě přiložili účet za urnu a náklady pohřbu. Byl to otřesný zážitek, něco, co jsem si do té doby ani neuměl představit.

 

Poznámka

Ke své návštěvě v Buchenwaldu v delegaci příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády se František J. Kolár vrátil počátkem roku 1947 v otevřeném dopise Ferdinandu Peroutkovi, v němž rozebral novinářovy problematické politické postoje za druhé republiky a prvním půlroce protektorátu. V dopise především reaguje na Peroutkovy útoky zaměřené proti kritikům, kteří proti nacismu vystupovali v emigraci, a nemohou tak prý objektivně posoudit působení novináře v těžkých podmínkách okupace. Aby bylo zřejmější, o čem se v roce 1947 diskutovalo, publikujeme Kolárův otevřený dopis v plném znění:

 

Pane redaktore!

V polemice s Barešem jste napsal, že „o jedné věci ovšem s ním mluvit se zdráháte: o svém chování během okupace. O té věci vůbec by člověk, který za války zůstal doma, neměl mluvit s emigrantem, tj. s tím člověkem, který za války utekl za hranice“.

Nevím, hodlá-li s Vámi o těchto věcech mluvit Bareš, kdybyste mu snad nechtěl dopřát sluchu, dovolte, abych si s Vámi o tom promluvil já, voják čs. zahraniční armády ze západu, příslušník spojeneckých vojsk, jež Vás, pane redaktore, osvobodila z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Měl jsem náhodou štěstí, že jsem směl se skupinou jiných vojáků odejet z fronty před Dunkerquem v prvních květnových dnech r. 1945 do Buchenwaldu se vzkazy vojáků a jejich dary osvobozeným vězňům. Vězňové buchenwaldští byli pro nás prvními posly domova, s nimiž jsme se sešli po šestiletém odloučení a v tomto vědomí jsme přicházeli do tábora s rozechvěním, jež nebylo lze přičíst jen hrůzyplnému prostředí nacistického koncentráku. Jaké bylo naše štěstí, když jsme zjistili, že většina vězňů smýšlí jako my, a že ke svému přesvědčení došli oni zde za dráty a my v cizině, daleko od domova. Ti, kdo byli vsazeni do koncentračního tábora nedávno, potvrdili, že i domov smýšlí podobně. Tím bylo potvrzeno, že jsme se za hranicemi domovu neodcizili a že naše nejvyšší snaha celé dlouhé roky emigrace byla správná: domov nešel s námi, nýbrž my šli s domovem. S mnoha přáteli jsme se v Buchenwaldu objímali, mnoho hodin denních i nočních jsme strávili na besedách, mnoho projevů a přednášek jsme tam improvizovali – jednu věc jsem však, pane redaktore, neudělal, ač mě k tomu přítel vyzýval. Nezašel jsem za Vámi na Váš blok, kde jste byl nemocí připoután k lůžku, ač mě k tomu novinářská kolegialita jistě sváděla. Vypíši Vám hned své příčiny:

Ani buchenwaldské dráty a kremační pece mi nedaly zapomenout na vše to, co jste, pane redaktore, napsal mezi dvěma válkami do Přítomnosti a Lidovek. Měl jsem již tehdy nepříjemnou povinnost s Vámi polemizovat ve středoškolské Mladé kultuře, jejíž kolportáž byla zakázána na všech školách ministerstvem školství, jež jste nikdy nekritizoval, jak to nyní dovedete u úřadů a institucí lidové demokracie. Nemohl jsem zapomenout na Vaši protikomunistickou zášť a nenávist, na Vaše „komunistické nebezpečí, jež se manykýruje“, na články, kde se trockisti a reakcionáři střídali v pomluvách Sovětského svazu, na Vaše přezíravé a bezstarostné prohlášení, že „komunisté slyší trávu růst“, když jsme upozorňovali na nacistické nebezpečí i pro nás.

Když jsem v Buchenwaldu četl Váš vlastenecký dopis tamějšímu čs. národnímu výboru, kde vedle omylů bylo i mnoho správného, zejména o německé otázce, nemohl jsem nevzpomenout Vašeho „německého spolupracovníka“, který v květnu 1939 zahajoval ve Vaší Přítomnosti nacistickými argumenty diskusi o kulturních otázkách. (Vaši současní němečtí manželé českých žen v rubrice dopisů v Dnešku mají zřejmě tradici.)

V polemice s Barešem jste se uřekl a prohlásil, že „jest už toho emigrantského naparování dost“. Zdá se, že ani v tomto ohledu jste se nezměnil a navazujete tam, kde jste v v r. 1939 v Přítomnosti skončil. Již tehdy Vám emigranti leželi v žaludku. Podle Barešova receptu nebudu s Vámi polemizovat, nýbrž postačí, budu-li Vás pouze citovat:

Je to málo vznešené divadlo, kterak muži, kteří místo opustili, pokoušejí se volat k raportu muže, kteří na místě zůstali… Ne, český tisk si nebude počínat tak, jako emigranti do Ruska nebo jako ti pisatelé (protestních dopisů redakci Přítomnosti – poznámka FJK), kteří se vyjadřují z betonového úkrytu své anonymity… Výnos o Protektorátu poskytl nám základnu, na které se můžeme zastávat práv českého národa… Nebudeme stále nervózně míchat ony karty, na kterých je namalován Chamberlain, Roosevelt, Stalin nebo Daladièr. (31. května 1939)

Tvrdím, že při trošce inteligence u německých vedoucích lidí v „Protektorátě“ byste se byl do koncentračního tábora nikdy nedostal. Vždyť jste vlastně učinil všechno, co od Vás záleželo, aby se tak nestalo. Nic Vám nepomohly staré citáty z Vašich článků z r. 1920, které jste si pospíšil hned 5. dubna 1939 v Přítomnosti otisknout, abyste touto vizitkou ujistil Němce svou loajalitou a starým pochopením pro jejich bolesti a snahy o nápravu versailleské křivdy. Ani Váš oslavný článek k „Vůdcovým narozeninám“ v Přítomnosti dne 26. dubna 1939, kde píšete, že „z německého vůdce se stává vůdce národů“, nebyl Vám u Němců připsán k dobru.

Neznám obžalovací spis, na jehož základě jste byl poslán do koncentráku, ani mi není známa Vaše ilegální činnost. Aniž však toto vše znám, mohu s klidným svědomím tvrdit, že nebylo ilegální činnosti, která by ospravedlňovala Vaše veřejné psaní na začátku „Protektorátu“ a za druhé republiky. To nemluvím jako zahraniční voják a emigrant, nýbrž jako novinář, jenž píše na stránkách, kde druhdy psával Jula Fučík. Tomu nabídli za „Protektorátu“ vysoký plat, aby šel psát pro Němce a přisluhovačskou vládu. Jeho ilegální práce je dnes každému známa z jeho nesmrtelné knihy – a přece se Fučík nesnížil k tomu, aby skrýval svou ilegální činnost za ohlupování a klamání veřejnosti.

To jsem řekl pro jistotu, kdybyste se snad mínil v tomto smyslu bránit, pane redaktore, upřímně však přiznávám, že takové výmluvě bych nevěřil, neboť Vy jste byl zcela vědomým otcem zpozdilé taktiky – zachránit, co se zachránit dá na základě „legální“ platformy kulturní autonomie, jež nám byla „Vůdcem“ slavnostně slíbena. Tak jste si navykl přizpůsobování se různým režimům, že jste si domýšlel, že i s nacistickým Německem nutno nějak vyjít a při tom třeba chytračit.

Nenavštívil jsem Vás v Buchenwaldu, neboť jsem tušil, že člověk, který se tak často mýlil v minulosti a přitom je tak domýšlivý jako Vy, nikdy nepřizná své chyby a nedovede se změnit ani v koncentráku.

Obávám se, pane redaktore, že žlutá obálka poválečného Dnešku nepřipomíná Horkého Frontu pouze barvou. To, co jsme my mladí věděli o předválečné Přítomnosti, že není totiž tak vzdálena Horkého Frontě, jak by se bylo snad zdálo, to se stává dnes všem stále zřejmější.

František J. Kolár, bývalý podporučík Čs. obrněné brigády na západě

(Ferdinandu Peroutkovi, Tvorba 1947, 26. 2., str. 180–181)

Kapitola ze vzpomínek novináře a publicisty Františka J. Kolára U Dunkerquu za svobodu, v Ruzyni o čest, které vydalo nakladatelství FUTURA a můžete si ji koupit nebo objednat za 200 Kč.