DANIEL UFFO HORN

Přání

I.

Chtěl bych mít choť s půvaby

Zlatého deště s květy z hedvábí

splývajícími od hlavy

Nádheru božské postavy

A jako rákos štíhlou

V lepém pohybu ohebnou

 

V očích jí musí modré zvonky znít

A v rukou sněhobílých zvláštní cit

Ó přepych neskromného přání:

Májových nocí v usínání

Na jemném nachu sametové tváře

Na hebkých ňadrech – květech na oltáře

 

II.

Chtěl bych v ní milost poznat zoufale

Polibky rtů – myšlenky troufalé –

Jež dmou se v tváři vysněné mé krásky

Ať modro z očí vyplakané

Zapálí v mžiku milostný ten plamen

Na suchém troudu písně lásky

 

Doznání

Říkáš: Nechtěj mi skrývat doznání

Ty jsi už lásku ke mně vykřičela

Chladné tváře zahřívá líbání

Tisknu ruku neklidnou jako včela

 

Nepoznávám tě – snad jsi zapomněla

Cejch můj už navždy měj a pevnost těla

I kolem lilie musíš mít pevný val z jílu

A proti bouři postavit stejnou sílu

 

Ano – braň se mé touze opětovné

K rozbití vábí špatně vypálený džbán

Zrodí se moc i v postavě tvé skrovné

Pak nezlomí tě ani nejsilnější van

 

Hledám pro tebe květy

Na horské výšině prosluněné

mezi bájnými skalnatými srázy

planá růže květ k obloze žene –

To v hlubokém údolí mi schází

 

S opožděnými dětmi – fialkami –

sotva se růže v šeru zdrží

Ne v horské světlé zeleni

fialy potkáš v chladné strži

 

Jak lovec v horském klínu

v časném jitru po lístcích růží slídím

To pastýř díky lesnímu stínu

při šírání večera fialky neuvidí

 

Nevzroste – co údolí svírá šerem svým

Na horské nivě růžím se slunce podvolí

Nechci-li zvládat vrcholků tajemství

Hledám pro tebe květy v údolí

 

Věčná msta lásky podvedené

Věčná msta lásky podvedené

Milenka vytrpěného srdcebolu

Provždy tě neúnavně žene

Po cestě času táhne krutě dolů

 

Kdo jde Ten sotva krokům stačí

Kdo zpomalí – zůstane stát

Ať šplhá v horách Ať po vodě kráčí

S tím stínem se chce jen nepotkat

 

Na horách hrdé jedle odrůstají

Bouřemi lámané Větrů tvrdou paží

U jezer luzné květy na hladině vlají

Zapomenutá jména milých navždy stráží

 

Natura poetica

Na horském hřebenu slunce v říji

Křídla svá orel rozpíná

Pohlíží dolů k řece – kde holubi pijí

V dřímotě leží širá krajina

 

Nadchází mu nádherný den

Po nočním panování temnoty

Děťátko s růžovými tvářičkami –

Budoucnost – ráno vybaluje z nahoty

 

Kam křídla orel obrátí? Do mraků nebo louží?

Má snad do slunce lehce vzlétnout?

Má snad se střemhlav k zemi vrhnout?

Pak ani na pomezí možností si nezakrouží.

 

Tam nahoře má volný prostor k letu

Nezměřitelný oceán vzduchu i místo k pokoře

Purpur a azur – nádherné barvy na paletu

Však ani pták nemůže zůstat věčně nahoře

 

Tak k pevné zemi opět orel zamíří

Do chrámu všednosti pod sluneční září

Umdlený cestovatel s křídly – mincíři

Snáší se k hostii lesů na oltáři

 

Nežádej od básníka touhu – trpkost vína

Je jako orel či luňák ušlechtilý

V hrdosti je nekonečná jeho domovina

Dokáže vykroužit si tanec výšek čilý

 

Přej mu: Aby i k vlasti neztratil svou víru

Vždyť on je svatým prorokem:

Básník střeží ty – se sny po všehomíru –

co po hliněných cestách obcházející zem

 

Rondel

(Terče osudu)

Poselstvo ostrostřelců na střelnici

chystá oslavu radostí postříbřenou

V zeleni stojí terče – pušky k líci!

Dukáty jsou tu první cenou

 

Po letech čtyřiceti mnohým do bot teče

Teď vzduchem letí svátek jako šíp:

Francouzi měli nejvzácnější terče!

Svobodu získali ti nejlepší

 

U tebe tak být

V tvé blízkosti chci být

Už nikdy neopuštěn žít

Chci s tebou zármutku kord nosit

Ty se mnou staré víno pít

 

Uvažuj! Pod naší láskou roste sráz

Na srdci mém zadrhnutý vlas

Musím tě hlídat – hodinku šťastnou

Tvé ručičky svět kolem obíhající

Odplývá navždy smutný čas

 

Rozrazil rezekvítek

(Mužská věrnost)

Krásný kalíšek pevně uzavřený

Večer květ spící únavou

Prve zabalen do světla pleny

Teď uvadá – čas kosí tmou

 

Netřpytí se květ v chladné rose

Pro nový život ostřím noc seče

Den chystá modř na podnose

S polibky paprsků se loučí večer

 

Tak rozrazil zemře: Eh – zanaříká

Ještě poslední paprsek mu zamává

Ve dlani noci se už třpytí dýka

Smutek u hrobu v křížích zůstává

 

Suvenýr

Myslil jsem na tebe a mám už stále

Zachován věrný obraz ňader tvých

Při chůzi po zemi i na loďce malé

V bouřlivé noci V slunce paprscích

 

Nadýchané mraky náhle vzlétaly:

Po nich jsem polibek poslal k očím tvým

Sledoval jsem – táhly do dáli –

jejich pouť zrakem zkaleným

 

Stromy zašuměly – poklekl jsem

a prosil: Vaše zelenavé větve ovívají

pozdravem písně matku zem

Proč naše slova osaměle mizí v ráji?

 

Malé písně

Malé písně se rázně derou vzhůru

Fialka noc v pěstičce svírá

Květ lotosu na jezerním kůru

jen měsíc může otevírat

 

Nevzrostou písně v hrdé palmy

Netouží po staré slávě – po moci

Vstávají jako jemná stébla trávy

Tmou země prorůstají do noci

 

S ptáčky písničky nesměle

Před okny větvemi proskakují

Nahoru dolů v rytmu veselém

Rolničky slunce ráno kují

 

Pupeny jsou tou malou písní

Den nový ta klíčkem otevírá

Vpodvečer na nich v kruté tísni

chlad rosy mlha sbírá

 

Slzami milenek jsou písně malé

Oči jich – klubíčka slaných nití

Odlesk dne konejší sny nedospalé

Na cestu vzpomínkami svítí

 

Bratrský kříž

Kamenný kříž s mechovými jmény

z přerostlé trávy louky vykukuje

Jak davem skřítků potlučený

Zešedlý horský obr u své sluje

 

Kříž zde byl kdysi usazen

Na paměť bratrů dvou zavražděných

Potok – výkřiky navždy přehlušen

Nemůže dodnes zbavit vodu rudé pěny

 

Kameny tu září od zástupu svící

Krůpěje žalu osvícené prorokem

Okrový potah – ztuhlá krev stále bublající

Na smrtelné ráně dvojí hluboké

 

 

Přeložil LUBOŠ ZELENÝ