DANIEL UFFO HORN
Přání
I.
Chtěl bych mít choť s půvaby
Zlatého deště s květy z hedvábí
splývajícími od hlavy
Nádheru božské postavy
A jako rákos štíhlou
V lepém pohybu ohebnou
V očích jí musí modré zvonky znít
A v rukou sněhobílých zvláštní cit
Ó přepych neskromného přání:
Májových nocí v usínání
Na jemném nachu sametové tváře
Na hebkých ňadrech – květech na oltáře
II.
Chtěl bych v ní milost poznat zoufale
Polibky rtů – myšlenky troufalé –
Jež dmou se v tváři vysněné mé krásky
Ať modro z očí vyplakané
Zapálí v mžiku milostný ten plamen
Na suchém troudu písně lásky
Doznání
Říkáš: Nechtěj mi skrývat doznání
Ty jsi už lásku ke mně vykřičela
Chladné tváře zahřívá líbání
Tisknu ruku neklidnou jako včela
Nepoznávám tě – snad jsi zapomněla
Cejch můj už navždy měj a pevnost těla
I kolem lilie musíš mít pevný val z jílu
A proti bouři postavit stejnou sílu
Ano – braň se mé touze opětovné
K rozbití vábí špatně vypálený džbán
Zrodí se moc i v postavě tvé skrovné
Pak nezlomí tě ani nejsilnější van
Hledám pro tebe květy
Na horské výšině prosluněné
mezi bájnými skalnatými srázy
planá růže květ k obloze žene –
To v hlubokém údolí mi schází
S opožděnými dětmi – fialkami –
sotva se růže v šeru zdrží
Ne v horské světlé zeleni
fialy potkáš v chladné strži
Jak lovec v horském klínu
v časném jitru po lístcích růží slídím
To pastýř díky lesnímu stínu
při šírání večera fialky neuvidí
Nevzroste – co údolí svírá šerem svým
Na horské nivě růžím se slunce podvolí
Nechci-li zvládat vrcholků tajemství
Hledám pro tebe květy v údolí
Věčná msta lásky podvedené
Věčná msta lásky podvedené
Milenka vytrpěného srdcebolu
Provždy tě neúnavně žene
Po cestě času táhne krutě dolů
Kdo jde Ten sotva krokům stačí
Kdo zpomalí – zůstane stát
Ať šplhá v horách Ať po vodě kráčí
S tím stínem se chce jen nepotkat
Na horách hrdé jedle odrůstají
Bouřemi lámané Větrů tvrdou paží
U jezer luzné květy na hladině vlají
Zapomenutá jména milých navždy stráží
Natura poetica
Na horském hřebenu slunce v říji
Křídla svá orel rozpíná
Pohlíží dolů k řece – kde holubi pijí
V dřímotě leží širá krajina
Nadchází mu nádherný den
Po nočním panování temnoty
Děťátko s růžovými tvářičkami –
Budoucnost – ráno vybaluje z nahoty
Kam křídla orel obrátí? Do mraků nebo louží?
Má snad do slunce lehce vzlétnout?
Má snad se střemhlav k zemi vrhnout?
Pak ani na pomezí možností si nezakrouží.
Tam nahoře má volný prostor k letu
Nezměřitelný oceán vzduchu i místo k pokoře
Purpur a azur – nádherné barvy na paletu
Však ani pták nemůže zůstat věčně nahoře
Tak k pevné zemi opět orel zamíří
Do chrámu všednosti pod sluneční září
Umdlený cestovatel s křídly – mincíři
Snáší se k hostii lesů na oltáři
Nežádej od básníka touhu – trpkost vína
Je jako orel či luňák ušlechtilý
V hrdosti je nekonečná jeho domovina
Dokáže vykroužit si tanec výšek čilý
Přej mu: Aby i k vlasti neztratil svou víru
Vždyť on je svatým prorokem:
Básník střeží ty – se sny po všehomíru –
co po hliněných cestách obcházející zem
Rondel
(Terče osudu)
Poselstvo ostrostřelců na střelnici
chystá oslavu radostí postříbřenou
V zeleni stojí terče – pušky k líci!
Dukáty jsou tu první cenou
Po letech čtyřiceti mnohým do bot teče
Teď vzduchem letí svátek jako šíp:
Francouzi měli nejvzácnější terče!
Svobodu získali ti nejlepší
U tebe tak být
V tvé blízkosti chci být
Už nikdy neopuštěn žít
Chci s tebou zármutku kord nosit
Ty se mnou staré víno pít
Uvažuj! Pod naší láskou roste sráz
Na srdci mém zadrhnutý vlas
Musím tě hlídat – hodinku šťastnou
Tvé ručičky svět kolem obíhající
Odplývá navždy smutný čas
Rozrazil rezekvítek
(Mužská věrnost)
Krásný kalíšek pevně uzavřený
Večer květ spící únavou
Prve zabalen do světla pleny
Teď uvadá – čas kosí tmou
Netřpytí se květ v chladné rose
Pro nový život ostřím noc seče
Den chystá modř na podnose
S polibky paprsků se loučí večer
Tak rozrazil zemře: Eh – zanaříká
Ještě poslední paprsek mu zamává
Ve dlani noci se už třpytí dýka
Smutek u hrobu v křížích zůstává
Suvenýr
Myslil jsem na tebe a mám už stále
Zachován věrný obraz ňader tvých
Při chůzi po zemi i na loďce malé
V bouřlivé noci V slunce paprscích
Nadýchané mraky náhle vzlétaly:
Po nich jsem polibek poslal k očím tvým
Sledoval jsem – táhly do dáli –
jejich pouť zrakem zkaleným
Stromy zašuměly – poklekl jsem
a prosil: Vaše zelenavé větve ovívají
pozdravem písně matku zem
Proč naše slova osaměle mizí v ráji?
Malé písně
Malé písně se rázně derou vzhůru
Fialka noc v pěstičce svírá
Květ lotosu na jezerním kůru
jen měsíc může otevírat
Nevzrostou písně v hrdé palmy
Netouží po staré slávě – po moci
Vstávají jako jemná stébla trávy
Tmou země prorůstají do noci
S ptáčky písničky nesměle
Před okny větvemi proskakují
Nahoru dolů v rytmu veselém
Rolničky slunce ráno kují
Pupeny jsou tou malou písní
Den nový ta klíčkem otevírá
Vpodvečer na nich v kruté tísni
chlad rosy mlha sbírá
Slzami milenek jsou písně malé
Oči jich – klubíčka slaných nití
Odlesk dne konejší sny nedospalé
Na cestu vzpomínkami svítí
Bratrský kříž
Kamenný kříž s mechovými jmény
z přerostlé trávy louky vykukuje
Jak davem skřítků potlučený
Zešedlý horský obr u své sluje
Kříž zde byl kdysi usazen
Na paměť bratrů dvou zavražděných
Potok – výkřiky navždy přehlušen
Nemůže dodnes zbavit vodu rudé pěny
Kameny tu září od zástupu svící
Krůpěje žalu osvícené prorokem
Okrový potah – ztuhlá krev stále bublající
Na smrtelné ráně dvojí hluboké
Přeložil LUBOŠ ZELENÝ