JAROMÍR ŠLOSAR

Nejvyšší horou na české straně je tu Girová. Se svými 840 m n. m. převyšuje ostatní kyčery a grúně a nahlédneme z ní až do slovenské Čadce a na horizontu spočítáme všechny fatranské Rozsutce, Kriváně a Chleby, které jsou najednou mohutné a blízko, jen za ježatými vrchy. Všude je tu blízko, do Polska i na Slovensko.

Zatímco nikde v Beskydech už nenajdu květnaté louky, v Jablunkovském mezihoří vykvetou každým rokem. Nejspíš je to tím, že se tu hospodaří postaru. Když vidím na kopcích ty vyrovnané řady ostrví se senem, když vidím traktory s kosami, které vyjely na louky, jako bych se vrátil o padesát roků zpátky, jako bych měl před sebou fotky Plickovy.

Tam, kde se ještě nekosí, kvetou kohoutky luční, zvonky rozkladité, škardy, bodláky, jetele a všelijaké klasy trav, které zná jenom botanik nebo agronom, a těch kopretin! A mezi nimi na Komorovském grúni, ale i pod lesem v Jaworzynce zasychají vstavače a vypínají se bílá květenství něžné orchideje vemeníku zelenavého. Ale co dělá tady, ve Slezsku?

Když jdeme do Čierného k Flórovi na pivo Čierňan, nad námi zvedá se do modrého nebe a bílých beránků nejvyšší most ve střední Evropě. Nese fungl novou estakádu, která se klikatí horami a Slovensko spojuje s Polskem. (V zimě se po ní v bílé stopě ještě proháněli běžkaři.) Je to něco monumentálního.

Přesto mě fascinují dva černí čápi nad tím vším, jak jeden druhého doprovází na cestě vzdušnými proudy, jak jsou stále spolu, jeden malinko větší než druhý, s širokými křídly a dlouhými „prsty“, jak spolu na obloze vytáčejí ladné oblouky, jako taneční páry v tancích na ledě, jako akvabely v synchronizovaném plavání. Elegantní, majestátní, zamilovaní. Dva černí čápi.

U cest v polské Jaworzynce ve slunečném odpoledni (15. 6.) odstrojují zastavení svátku Božího těla, bílé oltáře pod širým nebem se svatými obrázky, květinami a stuhami, v náruči březových kmínků a ratolestí. Větvičky coby amulety. Dědina šplhá po holém kopci jako někde v Itálii; proč tedy nenazvat uličku do nebe Skřivany?!