MILAN BLAHYNKA

Aby nebylo nejmenší pochyby, musím už zkraje recenze upozornit, že román VINA SOUDCE BRENNERA (nakl. Andrej Šťastný, Zvole u Prahy, 2016) mi mluví z duše, a už proto nemůže a ani nechce být „objektivní“, ale je „zaujatá pro“. A nazývám-li ji knihou autorova života, neznamená to, že do příběhu soudce, jehož příjmení v češtině je v češtině Žhář, Palič, Petr Ritter, svou občanskou profesí právník, vepsal příběh nějaké své dávné viny, aby se z její tíhy vypsal. Obecně se ví, že autor nikdy nesoudil; od promoce nikdy obžalované nesoudil, ale hájil. A ani mě nenapadá ho podezřívat, že si příběhem viny románového soudce Brennera advokát Ritter vyřizuje nějaký svůj účet se zlým soudcem, který se podle jeho názoru těžce provinil, anebo že nepřímo upírá soudcovskému stavu vůbec právo soudit, neboť kdo byl a je sám naprosto bez sebemenší viny?

Knihou autorova života je mi Vina soudce Brennera v tom, že je to konfese právníka, který za léta advokátní praxe poznal, jak obtížné je soudit a jak nelze někdy rozsoudit ani zdánlivě jasné případy, a to i když charakterní sudí má odvahu i sílu čelit nátlakům, vydíráním, hrozbám, neboť paragrafy nejsou s to postihnout zapeklitou složitost lidských povah, vztahů, jednání.

Napínavě napsaný příběh pře o vinu někdejšího dopravního policisty Evana nemohu a nechci čtenáři zkazit prozrazením konce. Evan, přísně vyžadující dodržování zákonů a pravidel netoliko v silničním provozu, sám podle pravidel neúprosně žije, zatímco jeho kolegové je neberou doslova a někteří je dokonce ignorují a dávají průchod svému sadismu a xenofobii a nezastavují se před ničím. Že by bílá vrána mezi šedou a černočernou krkavčí havětí a čítankový hrdina bez bázně a hany?

Také soudce Brenner, vyrovnaný a vyhlášeně spravedlivý, miluje své povolání, a ač by rád pár roků ještě pracoval, je odhodlaný v zájmu zachování svého čistého štítu, vzdát se jich, nezpronevěřit se svému svědomí. Ritter dává čtenáři mistrně na srozuměnou, aniž to vysloví, že se Brenner podobá Evanovi v mnohém, ale tak úplně ne. Stárnoucí muž spokojeně žijící s tolerantní vědoucí ženou, není s to odolat zvědavosti a vyzývavé mladé krásce a dá se jí svést. Je na rozdíl od Evana lidský, to jest chybující, neboť errare humanum est, chybovat je lidské. Je na čtenáři, aby sám usoudil, v čem a zda vůbec jaká je jeho vina? V čemsi ne zcela jasném z doby nerozumného mládí, anebo v podlehnutí nerozumného stáří, které tak rádo uvěří, že ještě může být milováno?

Vina soudce Brennera mi – a jistě nikoli jen mně – mluví z duše výroky o nebezpečí „justice bez důvěry“, které deklaruje soudce (v románě předseda soudu Lanc) sám justici diskreditující. Líbí se mi rittrovské příměry („řekl, jako když štípe břidlici“) i sarkastické poznámky („i ironie je druh humoru“ – o ctižádovci bez humoru, který se zmohl na ironickou repliku). Ale vůbec nejvíc se mi líbí, jak si autor, sám „zkušený advokát“, utahuje chvílemi z Evanova obratného advokáta ex offo Vydry, a z advokacie vůbec („deset procent práce, devadesát herectví“); jak Brennerovýma očima až pobaveně sleduje a odhaluje Vydrovy fígle a lišáctví. Tomu se říká skutečný nadhled.

Za knihu autorova života mám Vinu soudce Brennera a z duše mi mluví však proto, že jakoby mimoděk odpovídá na otázku, proč se Ritter upsal advokacii a jako autor nepropadl nikdy pokušení vynášet ortely a po celý život vystupuje proti trestu smrti.

Brennerův protihráč státní zástupce Ton se uvedl už na začátku své kariéry výroky o potřebě návratu k trestu smrti. Když si na to Brenner už brzy po zahájení procesu vzpomene, čtenář ví, na čí straně jsou autorovy sympatie.

V jedné moudré knize, o níž jsem nedávno psal, je až provokativní výrok o kritice chápané jako soud: žádná taková „kritika nemůže být objektivní a spravedlivá, nikdy“. Kritik, který se o to snaží, je stejně nešťastný jako ubohý Brenner. Kritika, o jakou usiluji, nemíří k verdiktu, ale k závěrečné řeči na obranu lidských hodnot, lidskosti. A o ni – jedině o ni – ve Vině soudce Brennera Petru Rittrovi zvlášť naléhavě jde.