Jiří Stegbauer zpovídá Karla Sýse

Letos si připomínáme 110. výročí narození proslulého spisovatele Jaroslava Foglara, přezdívaného nejen mezi skauty Jestřáb. Bohužel se ale nepřipomínají činy leckterých lidí, kteří se už za „minulého režimu“ aktivně zasloužili o začátek literární, občanské a potažmo politické rehabilitace tohoto autora. V roce 1987 byla Foglarovi především zásluhou Karla Sýse, protože z jeho iniciativy a aktivních činů, udělena ministrem kultury k 80. narozeninám Medaile S. K. Neumanna, což v té době patřilo k významným oceněním. Nedlouho poté Sýs pomohl prosadit přijetí starého spisovatele do Svazu českých spisovatelů. To všechno tvoří pozoruhodný příběh, který téměř zapadl v zapomnění, ale měl by zůstat nedílnou součástí Foglarovy biografie. Proto vznikl i následující rozhovor s iniciačním protagonistou příběhu.

Karle, mělo na tebe Foglarovo dílo v dětství nějaký vliv? A co na tebe působilo nejvíc?

K Foglarovi jsem přišel náhodou. Vlastně ke každému spisovateli přijdeme náhodou, která se někdy hned, někdy až po letech, ukáže být osudová. Maminčina kamarádka měla syna, říkali mu trochu podivně Dádo, přestože už byl dospělý chlap a závodník na motocyklu navíc. V Dádově knihovně jsem objevil dvě knihy mně neznámého autora: Záhada hlavolamu a Chata v Jezerní kotlině, s fantasticky lákavými obálkami. Díky svému dětskému (ale do dnešních dnů dovedenému) čtenářskému deníku znám přesné datum: 25. června 1958. Bylo mi dvanáct. Záhadu hlavolamu jsem přečetl do 27. června, Chatu od 2. do 5. července.

Obě knihy se ocitly v dobrém sousedství: Záhadě předcházely Dobrodružné prázdniny J. J. Fišera a K. Hermana, následovalo Londonovo Volání divočiny. Kotlinu předběhl F. H. Šubert Stezkou odvahy a završil L. M. Pařízek Krajem dvojí oblohy. Foglar byl „obalen“ knihami stejné krevní skupiny.

Oběma knihami jsem byl naplno zasažen. Nad Chatou v Jezerní kotlině jsem si začal všímat svých nohou a postaral se, abych si je opálil. Propadal jsem obdivu pro vlastní stehna, jako kdyby se klubalo nejasné kuřátko homosexuality. Avšak běda tomu, kdo přitom myslí na špatnost! Říkám jen klubalo, ale nevyklubalo!

Později přišel Přístav volá. Suchozemský Písek a přístav (rozbouřená Otava však dovedla být divoká), kraje, kde jsou lvi, kotliny a skály za městem…

Foglar se mi navždy spojil s horkem, jež spaluje neomítnutý kámen uliček, které tvoří za rohem domu, v němž jsem knihy objevil, opukové bludiště.

Syn mé učitelky angličtiny (chtěl jsem jít na moře, což bez angličtiny nelze) vlastnil Rychlé šípy. Mladí hlasatelé a Vpředy nebyly svázány a muselo se jimi listovat opatrně, ale já hned zamířil k poslední straně. A třeštění se vystupňovalo. I v Písku byla a dosud je ulice Na stínadlech… U každé knihy jsem si transponoval dějiště na mně známá a milovaná místa. Ani balon Cyruse Smitha a spol. nepřistál v Pacifiku, nýbrž v třetím zákrutu Otavy směrem k Smetiprachu.

Popisovat pocity podrobněji nelze, jsou to naše nepřenosné a nezcizitelné poklady na stříbrných jezerech dětství.

Slyšel jsem, že ještě někdy v roce 1986 ses domníval, že oficiálně tabuizovaný Foglar již nežije. Odkud k tobě přišla informace, že žije? Co tě vedlo k tomu, abys ho vypátral a navštívil?

V časech, kdy jsem se už hezkých pár let svým tělem obíral v docela jiných směrech než Rikitanovi chlapci, jsem na Smíchově narazil na plakát zvoucí na besedu s Jaroslavem Foglarem. Ohromilo mě to, netušil jsem, že žije. Rychlé šípy ihned vyběhly z mé paměti. Po besedě jsem se k Foglarovi, hlídanému nerudnou a takřka nepřekonatelnou osobní stráží, prodral a navrhl mu rozhovor pro Kmen. Nejspíš nevěděl, co to je za časopis, ale dali jsme si slovo.

Zanedlouho, někdy v červnu 1987, jsi na stránkách tebou řízeného Kmene, literární přílohy týdeníku Tvorba, přinesl s Jaroslavem Foglarem rozhovor. Vznikal spontánně, pohotově, nebo postupně? Musel jsi něco z Foglarových odpovědí odstranit?

A jaké reakce se dostavily na zveřejněný rozhovor? Byl jsi například někým „popotahován“ v rámci redakce Tvorby, vydavatelství, ÚV KSČ, Svazu českých spisovatelů?

Marně vzpomínám, jestli jsme rozhovor udělali korespondenčně nebo jsem ho zapisoval ručně. S magnetofonem jsem se nikdy neskamarádil. A diktafon? No fuj!

Nejenže se rozhovor povedl k Jestřábově spokojenosti (z Foglara se totiž najednou i pro mne stal Jestřáb), ale dokonce mi svěřil originální fotografie chlapců, kteří stáli modelem Janu Fischerovi. Chtěl je rychle vrátit, nejlépe téhož dne, a tak mi je bleskově přefotografoval přítel Jaromír Valoušek. Věřil jsem Jestřábovi, že je ještě nikdo nikde nereprodukoval, ostatně na tom pramálo záleží. Jako by někdo chtěl po Carusovi, aby O sole mio zpíval do ucha pouze jemu.

Podotýkám, že se později ukázalo, že ty fotky byly vlastně Jestřábem živený podvrh k legendě Rychlých šípů – jako nečekaný dárek mu je už za války připravil jeden z jeho přátel. Mimochodem, ta jeho jestřábí přezdívka mi k němu nikdy moc nepasovala.

Rozhovor vznikl spontánně. Nikdy jsem nedělal rozhovory se skokany, co přes noc nepříjemné otázky přeskakují, až je ráno přeskočí. A samozřejmě jsem nic neodstraňoval. Proč taky? Můj šéfredaktor Jiří Hájek mne v Tvorbě naučil nebojácnosti, bez níž v žádném režimu nevyjdeš.

Kdo se bojí, sere v síni, učila mne babička už jako maličkého, když jsem ještě nevěděl, jakými síněmi budu muset v životě procházet.

Dovol odbočku. Vím, že budeš u mne hledat nějakou smělost, a já ti řeknu, že byla málokdy potřeba, lépe řečeno, necítím nebezpečí, když se do něčeho vrhám po hlavě. Po hlavě se nedokážu vrhnout akorát do vody, a popravdě řečeno ani po nohách. Ale blíž si to povíme až později. Anebo hned?

Odvaha? Nechápu, čeho se kdo bál. Proč Foglarovy knihy netiskli. Nejméně dva redaktoři – v Mladé frontě a v Olympii – mi ukazovali šuple s povědomými strojopisy: „Uvnitř leží miliony!“

Teprve dnes se mi rozbřesklo a pojalo mě děsivé podezření: čekali na převrat, který se už v režii StB připravoval, přesněji řečeno byl na spadnutí? Co by vydělali, kdyby ty knihy vydali ještě za socialismu? Nanejvýš prémie. Zabrzdili tedy a svých melounů se dočkali!

Nechvalný známý kanoista, „disident“ a současně agent StB Milan Svoboda mne poučoval, co to je odvaha, až se z něj vyklubal mnohonásobný fízl. Proč ale vozil do Čech Foglarovy knihy vydané Danielem Strožem v exilu v Mnichově?

Já myslím, že kvůli penězům, za něž ty foglarovky draze prodával, a kvůli své důvěryhodnosti pro disidenty, jimž vozil exilovou literaturu, aniž by tušili, že je agentem StB. Ostatně Foglar si stěžoval, že mu ani nepředal honorář od Daniela Strože. Mělo jít asi o dvacet tisíc, na tehdejší dobu slušný peníz. Svoboda prý Jestřábovi při osobní konfrontaci řekl, že si ten obnos půjčil (samozřejmě bez vědomí natož souhlasu autora) na výrobu nové konstrukce závodní lodi a že mu vše vrátí. A zůstalo bez vypořádání a při konci jejich vztahu…

Zkrátka nebylo třeba odvahy, jen se ozvat bez vyzvání.

Bál se snad šéfredaktor ábíčka Vlastislav Toman?

Vedoucí pionýrského oddělení ÚV ČSM Libor Batrla mu na otázku, zda mohou spolupracovat s Foglarem, odpověděl: „Když to bude vhodné pro pionýrskou organizaci, tak si ho tiskněte!“ To bylo v roce 1962.

Aby naše svědectví bylo srozumitelné i pro nové generace, neměli bychom dobové souvislosti zlehčovat. Vlastislav Toman ve svých vzpomínkách uvádí, že obavy měl. Připomíná, že politická situace v republice se sice uvolňovala, ale že dodatečně si přesto uvědomil, jak mu v kontextu s uvolněním Foglara „mohlo jít o krk“. Tomu dobově rozumíme jako přinejmenším o ztrátu postu šéfredaktora. Proto hledal oporu v nadřízeném politickém aparátu. I v tom samozřejmě byl kus osobní odvahy.

Obavy a strach ovšem nejsou jedno a totéž!

Abc bylo fenoménem! Když ho srovnáme s legendami předvčerejška – Mladým hlasatelem nebo Vpředem, nemusí se stydět.

Toman mistrně zachytil nejen přivrácenou, ale i odvrácenou tvář Jaroslava Foglara, tu, kterou žádný adorant nechtěl a nechce vidět. „Kdyby za mnou přišli třeba Cikáni, abych šel dělat Mladého hlasatele, tak bych to vzal,“ odůvodnil Tomanovi svoji účast v redakci protektorátního, kuratorního Správného kluka. A právem se Toman pochlubil, že nikoli Romové, nýbrž abc umožnilo Foglarovi opět se „zapojit“, i že abc časem dostihlo legendární náklady melantrišských a junáckých časopisů.

Ano, ale bylo to značně složitější – Foglar s Burešem dosáhli například do zákazu vydávání Mladého hlasatele nacistickými okupačními úřady nákladu přes 220 000 výtisků, za necelé tři roky! Ábíčko dosáhlo takového nákladu až v pětadvacátém ročníku, i když beru v úvahu, že redakce byla limitována nedostatečným státním přídělem papíru. Ale zároveň abc mělo, jak vyplývá ze vzpomínek Tomana, podporu z vedení mládežnické organizace, z vedení partajních orgánů, ale i vstřícnou propagaci ve školách atd. A pokud jde o Foglara a jeho působení ve Správném klukovi, je třeba vidět jeho záměr nabídnout naší mládeži určitou českou kontinuitu – přitáhl mezi kluby S. k. mnoho bývalých klubů Mladého hlasatele a také řadu okupanty zakázaných skautských oddílů. To je prokázáno. A v podstatě za podporu češství ho ze Správného kluka brzy vyhodili!

Jistě. Když začal Foglar v abc publikovat, byly to pořád stejné hry, jaké ostatně vymysleli i jiní, na zadních obálkách se zase odehrávaly podobné příběhy: sklep, půda, tajemství, netopýři, rozuzlení: hodní staří lidé, policajti nebo předsedové JZD…

Takových part bylo v české, natož světové literatuře mnoho, stejně jako soutěží obdobných bobříkům. Originálními nápady ostatně nedisponoval ani Shakespeare. Nicméně Foglar jim dal nenapodobitelné kouzlo a ráz české městské romantiky.

Pravda, zejména ve skautingu bylo plodné pole inspirací i pro Foglara. Ale není známo srovnání, že by někdo i ve světě dokázal vytvořit celý systém zkoušek zejména pro neorganizované děti, navíc motivačně podložený sugestivním příběhem, jako se to podařilo Foglarovi. Pozitivně ovlivnil statisíce dětí, čtenářů jeho děl i členů světově unikátního nápadu – čtenářských klubů vedených dětskými časopisy! A k tomu spousta originálních her. Pokud jde o jeho hry, potvrzuje to obsáhlé dílo Miloše Zapletala, našeho největšího známého znalce her. Foglar inspiroval mnoho dalších tvůrců, včetně abc už od jeho vzniku, jak otevřeně uvádí Toman.

Nevím, jestli někdo zaznamenal, že i mnohem pozdější čtveřice světoznámých a přece tak českých malých cestovatelů v Zemanově filmu Cesta do pravěku připomíná Rychlé šípy a Tonda, Toník, odvážný fotograf výpravy, je účesem nápadně podobný Jarkovi Metelkovi. Najde se mezi nimi i vzorný vševěd Dušín, rozverný Jirka – Rychlonožka atd.

Ale vraťme se k tématu.

Aby svůj nesmyslný strach mohli pověsit na cizí věšák, objednali si v Olympii můj text na záložku Foglarových sebraných spisů (1987, 88).

Promiň, že ti vstupuju do myšlenky, ale podobně se ve vzpomínce vyjádřil i Jindřich Poledník, tehdy mocný tajemník ÚV KSČ, který svůj souhlas s vydáním „Hochů“ musel řediteli Olympie osobně telefonicky potvrdit…

V roce 1989 – ale ještě před převratem – jsem pro totéž nakladatelství napsal úvod k chystanému soubornému vydání Foglarova a Fischerova seriálu Rychlé šípy. Ty se tak po letech vracely do české literatury. Dětským čtenářům Anno Domini 1989 jsem v úvodu vysvětloval tehdy už exotické slovo žebrák. Netušil jsem, že zanedlouho v českém jazyce opět zdomácní.

Ich dien. Dnes z literatury vymazávaný Alexej Pludek rovněž posloužil. A pouze ty jsi mu veřejně poděkoval za předmluvu k Hochům od Bobří řeky (1987).

Takže tě strach z „velkých zvířat“ nesvazoval?

Já jsem se s nikým a ničím nemazal. To mne naučil můj první šéfredaktor Jiří Hájek.

V LUKu (literární příloze Tvorby) jsem měl volnou ruku, což se nejen rýmuje, ale v Tvorbě to patřilo ke standardu.

Napsal jsem recenzi o výstavě Teodora Rotrekla, který byl ze strany po roce 1969 vyloučen nebo vyškrtnut (o tom jsem nebádal) a udělal s ním rozhovor. Tehdy Jiřímu Hájkovi rozhořčeně telefonoval tzv. malý Müller (křestní jméno, pokud byl vůbec křtěn, mi vypadlo z paměti) – na rozdíl od „velkého“ a mocnějšího Miroslava Müllera –, a prý co jsme si to dovolili.

Hájek ho odbyl a mne poslal za manželem Jiřiny Švorcové, malířem Vladimírem Šoltou, zvaným Voloďa, který byl tenkrát „přes výtvarno“. První jeho slova byla, co piju. „Víno?“ Postavil přede mne celou láhev a před sebe celou láhev gruzínského koňaku.

Bez obalu jsem mu vyložil všechna příkoří, jimiž nás malý Müller, potažmo jeho oddělení sužují, a on jen lapidárně odvětil: „Příště je pošlete do prdele!“ A výslovně řekl, abychom se na něj v podobných případech bezodkladně obrátili, kdykoli, „rozumíš, kdykoli“.

„Voloďa“ svůj slib stoprocentně dodržel. Ale nebylo ani moc třeba. Rotrekl a mnoho dalších v Tvorbě a pak i jinde záhy začali normálně publikovat.

Při jiné příležitosti, to už jsem byl šéfredaktorem samostatného Kmene, mi po poradě – „koberečku“ – na ÚV KSČ sdělil před houfem ostatních šéfredaktorů tajemník ÚV Jan Fojtík: „V padesátých letech bysme tě zavřeli…“ Myslel to napůl v žertu a trošku vážně a šéfredaktoři zcepeněli a Oldřich Rafaj za Literární měsíčník ke mně v nejlepším úmyslu přiskočil: „Já jsem ti kolikrát říkal – ‚uber‘!“ Tajemník na mne pobaveně mrkal.

Podobně jako o rok dříve „velký“ Miroslav Müller, když mě péroval před zaměstnanci nakladatelství Československý spisovatel a výmluvně koulel očima, takže jsem se dovtípil, že se jedná o bubu pro bojácné. A vskutku: Jan Pilař vyskočil a otcovsky rázně mi domlouval, že jsem neubral. Ubírat a pak hladce a obrace, to nebylo moje.

Samozřejmě mě nezavřeli. Kdyby mě byli zavřeli – už na sklonku režimu – stal bych se malým mučedníčkem, ale já čerta o to stojím a stejně bych zůstal na odstřel.

Já na to už byl zvyklý. Na týdenních poradách šéfredaktorů se Otto Čmolík, vedoucí tiskového oddělení ÚV KSČ, čili pán nad českým tiskem, čili utiskovatel, notoricky tázal: „Jsou tu z Dikobrazu a z Kmene?“ A všem v sále se jako každý týden rázem ulevilo, že nebudou jebat je, ostatně nebylo za co, protože odvážlivci vylezli zpod peřin a křovin až o něco později, když už zase druzí lezli do křoví a pod peřinu.

Byli papaláši opravdu tak všemocní?

Jednou mne ostře kritizoval „všemocný“ šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka kvůli Hájkovu rozhovoru s Bohumilem Hrabalem. Dokonce rozšířil zprávu, že jsme rozhovor v redakci Tvorby já a Jaromír Pelc zfabrikovali. Toho drbu se později, když už „se to smělo“, chytil koncesovaný hrabalista Tomáš Mazal.

Švestka byl prý hodný člověk, ale nenapravitelný opilec. Shodou okolností šéfoval v ulici Na Poříčí v druhém traktu, ale na dohled z mého okna. Těsně po jeho ataku na mou osobu jsem vyhlédl z okna a vidím, že zmožen prací a alkoholem poloseděl, pololežel na redakčním stole. Vytočil jsem podle seznamu jeho linku a naskytl se mi úžasný pohled – dálkový rozhovor v přímém přenosu. Pomalu sahal po telefonu. Nenapadlo ho vzhlédnout, ani napadnout nemohlo, neboť ani nevěděl, kde já sedím. Od plic a bez vytáček jsem mu řekl, co si o jeho zásahu myslím. Byl totálně zmatený, asi se mu něco podobného už dlouho nestalo. Zmohl se jen na slabý odpor: „Ty nevíš, kdo já jsem!?“

Byl jsem mladý, věděl jsem, kdo je kdo, a nic se mi nestalo.

Ale přiznejme si, že mnoho lidí takovou „kliku“ nemělo a ztráceli zaměstnání. – Jak jsi pokračoval v boji o oficiální návrat Foglara na veřejnou scénu? S kým ses spojil, proč a jak a co jste museli zařídit, prosazovat, zajišťovat? Museli jste čelit nějakým odporům?

Na udělení titulu zasloužilého umělce k Jestřábovu jubileu jsem si vzpomněl pozdě, pozdě na pomalý chod ministerské byrokracie. Ale získal jsem podporu šéfa Literárního fondu Oty Lance, z něhož se vyklubal starý foglarovec. Také ministr kultury Milan Kymlička nejenže nebyl proti, ale naopak všemi deseti pro. V tak šibeniční lhůtě bylo však možno udělit nejvyšší dosažitelné vyznamenání – Medaili Stanislava K. Neumanna. Smířil jsem se s tím, neboť jsem to považoval jen za první vlaštovku.

Jak říkám, bylo to hektické, bleskové, typická česká rychlovka – a možná právě proto to vyšlo!

Jestřáb byl tak jako tak nadšen. Pak mi napsal, jak si pro medaili běžel z Křišťanovy ulice do Valdštejnského paláce indiánským během, samozřejmě v kraťasech, neboť jako na potvoru kvůli poruše nejely tramvaje z Vinohrad. Uprostřed sálu stál kulatý stůl s občerstvením a ministr mu předal nejvyšší možné vyznamenání svého resortu.

Litoval jsem, že jsem nemohl být při tom. Tak trochu i kvůli těm chlebíčkům.

:-) ?

No fakt!

Pak přišel další krok: Foglarovo přijetí do Svazu českých spisovatelů, které jsem inicioval.

Když předsednictvo na Dobříši po pohnuté a prudké diskusi, téměř hádce, odhlasovalo Foglarovo přijetí, běžel jsem ze zámku na poštu poslat Jestřábovi telegram.

Neběžel jsem indiánsky, chtěl jsem, aby zpráva došla do Prahy co nejdříve. Měl jsem totiž ohromnou radost, že se – jako v Prodané nevěstě – dobrá věc podařila.

Vzpomínáš si alespoň na několik konkrétních jmen těch, kdo se stavěli proti Foglarovu přijetí do svazu? A čím například argumentovali?

Konkrétně si vzpomínám jen na Ivana Skálu. Argumenty byly obvyklé: Foglar není spisovatel! Tak teda je, ale špatný spisovatel! Kupodivu, pokud se pamatuji, nikdo nespustil ideologickou kanonádu, kromě již uvedeného Ivana Skály, který se vžil do role Velkého Vonta Ideje.

Pak jsi Foglara prosazoval i jinak…

Víš, aby to nevypadalo, že já já já jenom já… Bylo nás víc a nebáli jsme se vlka nic. On už taky začínal být bezzubý.

30. dubna 1988 se konala slavnost Kmene ve Vojanových sadech, kde byl Jestřáb hrdinou dne. Vystupoval na pódiu, ale už tehdy jsem pozoroval, že je zcela v moci svých konferenciérů.

Ať tak či onak, byl to nádherný den, řekl bych foglarovsky slunný.

Tehdy byl Jestřáb ještě můj kamarád. Rok a kus na to už kamarád nebyl a já pochopil, že byl vlastně Dušín a že Rychlé šípy svého autora předběhly. Ale teď předbíhám já.

Vrcholem byl můj nápad někdy ze září nebo října 1989, aby se Jestřáb stal čestným vedoucím celé československé mládeže: pionýrů i svazáků.

To jsi myslel spíš jako až politickou provokativní recesi, ne? Přece to dobově bylo na hranici absurdity, i když měl být „jen“ čestným vedoucím…

Mně to tenkrát absurdní nepřipadalo a Jestřáb byl nadšen, nikdy jsem ho neviděl tak rozjařeného, byť rozjařením rozhodně šetřil. Zřejmě spolu se mnou předběhl realitu. Už jsme si oba představovali tu neuvěřitelnou parádu.

Tentokrát jsem nikoho nesháněl a hned za tepla jsem běžel k Janu Fojtíkovi. Věřil jsem, že bude pro, ale k mému překvapení byl myšlenkou nadšen. Mám prý přijít za týden.

Po týdnu byl tajemník zasmušilý: „Neprosadím to.“

Návrh totiž narazil na všemocnou PhDr. Marii Koškovou, ředitelku nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta. Zuby nehty bránila ideovou čistotu Mladé fronty a SSM a blokovala nejen vydávání knih Jaroslava Foglara, ale můj návrh ji asi doháněl k šílenství. Foglar že by měl, byť jen symbolicky, vést československou mládež, mládež Gottwaldovu, případně Husákovu!? Jedině přes její mrtvolu! Záda jí zřejmě bekoval její švagr Jindřich Poledník, takto tajemník ÚV KSČ a předseda komise ÚV KSČ pro práci s mládeží.

Na druhé straně už výše připomenutý Jindřich Poledník jako sice malý a dílčí, nesporně jistě nepřehlédnutelný signál podpory pozitivních změn „perestrojky“ uvolnil v roce 1987 Foglarovy „Hochy“ pro Olympii, a tím i v širším dosahu! Ještě jako tajemník ÚV KSČ. Rok poté byl však v rámci vnitrostranického boje mezi konzervativními a progresivnějšími křídly přeřazen z ÚV partaje na funkci předsedy ČSTV. Takže nevím, jestli i v tomhle ohledu „bekoval“ na podzim 1989 svou švagrovou. Třeba ovšem i jemu, někdejšímu vrcholovému funkcionáři SSM – Socialistického svazu mládeže, se tebou navrhovaná symbolická funkce Foglara jevila už za hranou progresivity…

Je to možné. Nezapomeň ale, že mnozí papaláši se už na převrat těšili, ba ho sami připravovali – samozřejmě nikoli bez vyšších pokynů. Nejlíp se to pozná podle ovoce, které si po Velkém třesku načesali. Fojtíkovi nechali dvoupokojový byt v paneláku, ale čilejší soudruzi se přestěhovali do vil. Proti dnešním papalášům byli ovšem včerejší papaláši břídilové!

Na fotografii z jednání s Václavem Havlem stojí Poledník za Adamcem a s obdivem hledí na budoucího pána Pražského hradu.

Jenže fotomomentka může zkreslovat to, co je jinak jen vyjednávací póza.

Máš pravdu, nebudu si hrát na proroka, i když básníci mají dobrý čich…

Švagrová ovšem pád režimu přežila skvěle. S „revolucionáři“ se ruče dohodla na společné privatizaci velké části majetku československé mládeže. Při tom by Jestřáb rozhodně překážel.

U Foglara jsi byl na jedné schůzce se svým tehdy jedenáctiletým synem Pavlem. Pavel chtěl poznat spisovatele osobně? Jaká byla u přijetí atmosféra – v tzv. klubovně vedle bytu? 

Návštěva ve Foglarově bytě v Křišťanově 18 potvrzovala platnost onoho německého úsloví o válce ideálu – Dichtung se skutečností – Wahrheit. Čtenáři spoléhají na Wahrheit, zatímco jde o čiré Dichtung.

Pavlík toužil po Foglarovi snad ještě víc než já. Zklamání se však dostavilo zákonitě: „Tati, vždyť on nežije ‚Modrý život‘.“

Klubovna ještě ušla, ale v bytě jako by vybuchla puma. Mně se tam však líbilo, zejména kanape – Prokrustovo lože se vším všudy – se sešitkem a tužtičkou zavěšenou provázkem na zeď pro případ noční inspirace. Jako Majakovskij psal verše vyhořelou sirkou na útržek papíru, lapal Jestřáb své nápady ještě ve stavu zrodu.

A všude fotografie stoleté maminky, „Pumíka“. Z jakého koutu by asi začala uklízet? Ale to je jen anekdota.

Byl tam přítomen Ivan Vápenka, tehdy z rodu týpků „mámfoglarajenprosebe“?

Ano, byl. Obletoval mne až nepříjemně. Vápenka patří ke zbožňovatelům, které bych já i Carl Linné zařadil k pijavicím, co se na příslušnou celebritu přisajou. Něco jako již řečený Mazal na Hrabala. Hrabal mi svěřil, jak si ani nemůže sednout na pivo, aby se stíhači nepřihasili.

Udělají si ze své modly celoživotní kšeft, jako egyptští modláři z Amona.

Je lepší k idolu nepřilnout tolik. Můžeš ztratit vlastní identitu, než se naděješ. Slabší povahy to dokonce přivítají.

Kdo má vlastní svět, nepotřebuje se přitírat. Ani k Boganovi, ani k Jestřábovi… Jak psal Max Brod: Láska na distanc.

Jaký vztah se tenkrát vytvořil mezi tebou a Foglarem – Jestřábem? Jak se k tobě choval, vyjadřoval ti vděčnost atp.?

Myslel jsem, že jsme kamarádi. Kouzlo samozřejmě poněkud vyprchalo, jak už to bývá, když poznáš modlu příliš zblízka. Někdy je lepší iluze – dům Julese Verna v Amiensu mi učaroval, bezpochyby proto, že domácí pán už se svými hrdiny křižoval nadpozemské oceány.

Já mu byl rozhodně vděčnější, mohl jsem poznat tvůrce tajemného světa, který se však v reálu scvrkl na bludný kruh osobních potřeb. Málokdo by chtěl vidět Karla Hynka Máchu třeba na záchodě.

Jestřáb vděčnost vyjadřoval ústně i v dopisech, dával mi pro syny takové malé lístky, už jsem zapomněl, jak je jmenoval, ctitelé všech zemí se spojovali, aby je sehnali kompletní. Bylo znát, že ukrajuje z vlastního masa, o to víc jsem si jich vážil a chápal jsem, že je to vrchol jeho vděčnosti. Snad větší než fakt, že mi daroval například korektury Chaty v Jezerní kotlině, vlastnoručně zanesené do výtisku předchozího vydání.

Foglar se k tobě po roce 1989 přestal hlásit. Víš proč? Dal ti nějak najevo, že se s tebou nechce kontaktovat?

Najevo mi to dal tak, že mi už nikdy nic nedal najevo.

Potvrdilo se staré pravidlo, o němž jsem už hovořil: radši nepoznat osobně svůj čtenářský idol. Zpravidla se dostaví zklamání. Jako v poněkud obskurní vinárně u Pěti pé, kde na očíslovaných stolech stály telefony, a tys mohl volat dámy podle čísel. Jedna krasavice seděla ke mně zády, ale když se na zavolání otočila, objevila se ježibaba.

Mám-li to říci natvrdo: Jestřáb už mne nepotřeboval.

Lidé dokážou zničit všecko, i lásku a přátelství, ale lidé nad to musí být povzneseni!

Tak tomu bylo i s Jestřábem, když se z Jestřába stal pro mne Krkavcem.

Ostatně takový Daniel Strož, exilový mnichovský vydavatel několika foglarovek, dopadl ještě hůř.

Jen si tak povzdechnu: Kde tenkrát byli všichni ti Medvědi, Vlci, Bobani, Pařezové? Plantážníci, co chrlili a chrlí o Foglarovi jednu publikaci za druhou, když už se „to smí“? Co chtějí mít na Foglara monopol?

Jak dnes vnímáš své tehdejší aktivity? Nelituješ třeba? Dokázal ses časem přenést přes rozčarování, které ti Jestřáb svým osobním „odmlčením se“ vůči tobě způsobil?

Po listopadu 89 jsem měl starostí nad hlavu a prožil jsem horší zklamání než lhostejnost pána tajemných uliček. Boží mlýny melou všem stejně a ani Jestřába nenechaly na ocet.

Už žádné „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré… a vůně pryskyřice tě omámí“.

Nebe se zatáhlo a omamuje nás spíše vůně bankovek!

Tajemno je to tam.

Pomalu, ale jistě místo pionýrů i místo skautů a vůbec romantiků nastupují otrlí vyznavači techna, přichází civilizace hluku. Kdepak tajuplné uličky, lesní tišiny a přátelská škádlení u zurčících řek!

Kdo nenakupuje, není Čech. Co by na to řekl šetrný Jestřáb? Kupoval by denně nový deodorant, aby vůni jezerních kotlin setřel prefabrikovaným, jedině správným smradem?

Ne všichni jeho žáci zůstali svornými gambusíny. Může se stát, že Bratrstvo krkavčí pracky se bude proti budoucím komunitám jevit jako spolek pro ochranu panenského pelu.

Širokko je daleko!

Ale pod jakou hráz se, himbajs, schoval Rikitan?

(Tento rozhovor vyjde i v 7. čísle Sborníku nezávislých foglarovců: www.ostrov-knihy.cz)