MARTA GÄRTNEROVÁ

Do parku se valila podzimní mlha. Bylo šero a nevlídno.
„Ani hvězdička,“ řeklo děvče, které leželo na lavičce, hlavu položenou na stehně pubertálního mladíka. Jeho tvář byla velice, velice vážná, soustředěná do sebe.

Děvče vstalo, rozkročilo se před mladíkem a posadilo se mu na klín. Přitisklo svůj obličej na jeho, rukama se přitom přidržovalo opěradla lavičky, jakoby se bálo, že jí uteče. Do přibývajícího šera svítily její bílé kalhoty.

V té chvíli se vracel do svého přístřešku bezdomovec. Vrstvy spadaného listí byly nacucané vodou, takže jeho kroky nebyly slyšet. V husté vegetaci měl postavený stan, který teď, na podzim, přes holé větve lehce prosvítal modrou barvou.

Bezdomovec se posadil na prkno u stanu, sáhl do igelitky a vytáhl flašku piva. Otevřel ji nožem a lehce z ní usrkl.

Děvče na lavičce vzalo chlapcovy ruce a položilo si je na zadek. Na stromě zacvakaly dlouhé drápy veverky, pozorovala bezdomovce. Ten právě z igelitky vytáhl nějakou knihu. Namátkou ji rozevřel uprostřed a četl: „U některých druhů zvířat se u samců vyskytuje obdobná periodicita sexuální aktivity jako u samic.“ Bezdomovec se přes husté větve zadíval směrem k mladým lidem. Zdálo se mu, že se bílé kalhoty děvčete rytmicky vlní. Ucucnul si z flašky piva a četl dál.

„V určitých obdobích roku samec vůbec neprodukuje sperma a pohlavní pud jakoby neexistoval. Avšak u vyšších druhů samec na rozdíl od samice produkuje pohlavní buňky nepřetržitě, a je proto schopen kdykoli samici oplodnit.“

Bezdomovec se podíval znova směrem k rytmicky se vlnícím bílým kalhotám a sklapl knihu. Připadal si tak trochu jako Pan Primář. Knihu ledabyle odhodil a vyděsil tak veverku, která vydala polekané chrchrchr a velkým obloukem se přenesla na další strom.

Vytáhl z igelitky druhou knihu, chtěl ji rovnou zahodit, ale byla na ní mapa. Ozval se v něm bývalý geodet, tehdy měl mapy rád. Tak třeba tady, řekl si, když si zase cucnul z flašky.

„Původní kmenová území jsou odlišena barevně, přičemž kmenová území Italiků jsou v odstínu téže zelené barvy.“ To se mu moc líbilo.

„Tohle je moje kmenové území,“ řekl jen tak nazdařbůh, bez zloby a zášti. „Názvy pohoří, vod, správních celků i kmenů se uvádějí v původním latinském znění, jak jsou zachovány v literárních pramenech. Umožňují tak hlubší poznání této doby.“

Začalo drobně mžít.

Tak to vidíš, Šmejdilko, pomyslel si bezdomovec na adresu veverky. Lavičce s děvčetem a chlapcem už nevěnoval ani pohled. Rozhodl se, že půjde spát. K ránu bývá zima. Knihu s mapami nechal ležet venku před stanem rozevřenou. Když se zahrabával do starých novin a hadrů, vyvstala mu v hlavě otázka, jak by se asi latinsky řeklo Šmejdilka…
Drobný déšť máčel všechno kolem, máčel i „hlubší poznání této doby“ a písmena bobtnala. Tma milosrdně halila tuhle malou pevninu života, která z oken blízkých paneláků vypadala jako obyčejný neudržovaný park.