Václav Franc hovoří s Michalem Černíkem

Pamatuji se, že jsem jednou vyhrál v soutěži (jednalo se o luštění křížovek) jako cenu básnickou sbírku Michala Černíka Mezivěk. Netušil jsem, že se o pár desítek let společně sejdeme jako autoři v několika sbornících.

A jsem rád, že mám možnost vyzpovídat autora celé řady knih vyzpovídat.

Pane Černíku, pamatujete si na svoji báseň Nejupřímnější místo ze vzpomínané sbírky Mezivěk? A jsme k sobě dnes upřímnější než v době, kdy sbírky vznikla? Jste sám k sobě upřímný?

Snad se mi daří být i k sobě upřímný, myslím si. A. snad si nenalhávám. Člověk by si měl zachovat nějakou sebereflexi. Znamená to být k sobě poctivý, pokorný, čestný. Domnívám se, že jsme dřív byli k sobě upřímnější, lidé se tolik nehnali za požitky a za mamonem. Dnes se proklamuje individualismus a egoismus, chamtivost je ctností.

Úryvek z vaší básně jsem použil jako motto své knížky Krása. Dovolím si krátce citovat: „Při každé revoluci lidé věřili, že nový systém naplní jejich tužby. Bláhoví, copak nevědí, že revoluci vždy jiní znásilní, vykradou a z nádherných ideálů zbude jen okoralá kůrka chleba? Pravda a spravedlnost a prostí lidé jsou pokaždé první obětí.“ Byl jste krátce předsedou Svazu českých spisovatelů. Jaké byly vaše představy o fungování svazu v dobách „perestrojky?“ Jak se naplnily?

Snažil jsem se především navrátit do literatury zakázané spisovatele, jedinou prioritou měla být kvalita díla. I když těch cílů jsem měl víc, toto jsem považoval za své hlavní snažení. Krok za krokem se program návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury naplňoval, a to v permanentním sporu s mnohými literárními dogmatiky a politiky. Listopadové události roku 1989 mne předběhly a paradoxně jsme se nejen já, ale řada mých spisovatelských kolegů, ocitli v roli zakázaných. V masmédiích a většině tisku zákaz trvá dodnes.

Mám rád vaše knížky, ve kterých se vracíte do dětství. Například vaši sbírku Cena dětství, která mě zaujala jako celek. Dokonce mi Ivana Blahutová napsala o mojí sbírce Opuštěná hnízda dětství, cituji: „Já si myslím, že v této sbírce je i hodně černíkovského. Tedy ve způsobu vidění světa. I když Ty jsi lakoničtější a melancholičtější.“ Je to pro mě velká poklona, a tak se ptám, čím je pro vás dětství? Proč se do dětství autoři tak rádi vracejí?

Pro mne je zase poklonou, že spolu ve vidění světa rezonujeme a že vás některé mé verše autorsky ozvučely. Čím více člověku přibývají léta, tím blíže má k dětství. Dokonce si myslím, že mladý člověk má k svému dětství daleko, žije budoucností.

A je vaše tvorba pro děti tedy stálým návratem do dětství? Víte, třeba sbírka Jak žijí oblázky patří k mým oblíbeným. A verše „Oblázek je kámen ohlazený při pohádkách. Když na něj zaťukáme, otevřou se vrátka“ přímo vybízí k ponoření se do světa dětské fantazie. Jaké bylo vaše dětství? Dětství poválečné a 50. léta?

Tatínek jako penzionovaný prvorepublikový důstojník roku 1942 vstoupil do komunistické strany, pracoval v ilegalitě, byl zatčen, prošel Terezínem, Buchenwaldem, podařilo se mu utéci se skupinou sovětských důstojníků, po válce pracoval na generálním štábu v hodnosti plukovníka, v roce 1950 položil stranickou legitimaci, jelikož nesouhlasil s politickými procesy. Skončil jako horník na Kladně. A to vše poznamenalo naši rodinu. Byli jsme v klatbě, já i můj starší bratr. A místo do pionýra jsem chodil na evangelické náboženství, založili jsme klub Lasiček podle Foglarovy knihy Hoši od Bobří řeky, měli jsme vlastní klubovnu a plnili jsme bobříky. Bylo to naše dětství, a proto bylo nejkrásnější.

Myslíte si, že dnešní děti málo čtou? Co vás jako dítě nejvíce bavilo jako čtenáře?

Zda děti dnes málo čtou, to nemohu posoudit. Možná proto, že nebyla televize, ani počítač, byl jsem náruživý čtenář. Četl jsem Foglara, Verna, Maye, Londona, cestopisy, dobrodružné příběhy, pravidelně jsem navštěvoval čelákovickou knihovnu.

A jaké knížky či autory byste nám dospělým čtenářům doporučil?

Balzac, Tolstoj, Bunin, Šukšin, Babel, Andrejev, Šolochov, Pasternak, Platonov, Marquez, Saroyan, Ajtmatov, Brecht, Jeffers, Whitman, Vančura, Olbracht, Hrabal, Körner, Pavel, Seifert, Holan, Halas, Závada, Skácel, Florian. A mohl bych pokračovat.

Vím, že rád fotografujete. Můžete nám svůj koníček představit? A jak se vám daří skloubit poezii a fotografie?

Můj výsledek je na mých webových stránkách, kde představuji své dva celky: Světla slov a Zrna slov. Stačí, když si čtenář zadá mé jméno, a pak si může prohlížet mých 320 obrázků s texty.

A co cestování? Napsal jste překrásnou knihu Běžte do Prčic anebo jinam (psal jsem o ní v našich tiskovinách). Cestujete po vlastech českých nebo se vydáte občas „za humna“ do světa? Kde se vám nejvíce líbí? A dokázal byste žít bez svého rodného kraje?

Vždycky jsem říkal, že člověk nejdříve musí poznat svůj domov, svou vlast, a pak by měl teprve poznávat cizí země. Já jsem dlouho poznával svou vlast a vše, co k ní patří a čím se může pyšnit a o to méně jsem pak poznával cizí země. Z nedostatku peněz, z nedostatku času, z nedostatku možností, a když ty možnosti byly, tak už se zase nedostávalo zdraví. Jsem patriot, člověk domova, proto hodně mých veršů a textů je o domově, ve všech jeho rozměrech. Domov je mým středem světa, napsal jsem několikrát, od něho měříme všechny dálky, všechna svá snění.

Bojíte se, že e-knihy vytlačí klasické tištěné knihy? A máte už čtečku?

Nebojím se, a čtečku nemám, raději se mazlím s knihou ve své posteli.

Myslíte si, že literatura může udělat svět o kousíček lepší?

Nemyslím si, že je v moci literatury udělat svět lepší, a zvláště dneska ne, kdy je hodnotná literatura deklasována v médiích i ve společnosti. Může však nechat svou stopu ve čtenáři, prosvětlit jeho myšlení, nadchnout ho pro ideály, pro krásu, pro lidství, probudit jeho fantazii, naučit ho snít, otevřít mu jiné vnímání světa.

Proč je postavení dnešních literátů nedůstojné? Slovo honorář je pomalu považováno za sprosté slovo. Básníci si vydávají knihy, shání sponzory, sami si zajišťují distribuci. Jak z toho ven?

Ach! Žijeme v době zbožštění peněz, spotřeby a vymývání mozků. Mocní světa nepotřebují člověka, který cítí, vnímá, myslí, miluje, ale vytvářejí manipulativní dav. Hodnotné umění se stalo plevelem, v umění se glorifikuje násilí, sex, ošklivost, morbidita, cynismus, narcismus, exhibicionismus, nihilismus, zrůdnosti, střílení, rozkladný životní pocit. Společnost upadá stále víc do dekadence, kritéria hodnot jsou zdeformovaná, obrácená naruby. To je estetický a mravní výsledek kapitalismu. Kapitalismus v této fázi je pro hodnotné umění záhubný a pro sebe sebezáhubný.

Vrátím se ještě k jedné vaší práci. Kdysi jsem si vypsal úryvek z vaší reportáže Tři osudy, která vyšla v Literárním měsíčníku někdy v 2. polovině 80. let 20. století. Cituji: „Po každé válce si vždycky lidé mysleli, že byla navždy poslední… A lidstvo dál klopýtá a kolísá od pólu života k pólu smrti, od lásky k nenávisti, od tyranství k lásce, od lži k pravdě, od poroby k hrdosti, od vraždy k sebeobětování, od bídy k velikosti, od války k míru.“ Ta slova jako byste napsal v těchto dnech, neztratila nic na aktuálnosti, právě naopak. O válce se mluví čím dál víc. Jak vnímáte dnešní svět?

Militantnost mocipánů světa je obludná, jejich chamtivost je bezhraničná, jejich zlo je iracionální, vtahují země do válek, jsou to zločinci, patří před mezinárodní soudní tribunál.

A trváte na tom, aby člověk, opět si vás dovolím citovat, „skládal také zkoušku z lidskosti?“

Především politici by měli skládat zkoušku z lidskosti, ale bohužel, k politické moci se často dostávají lidé charakterově pokřivení, ve valné většině jsou to deprivanti.

Možná to budete považovat za neslušnost, ale přesto si dovolím položit jednu otázku. V básni Odpověď čtenářům píšete: „Už se mne neptejte, proč píšu, je to stejné, jako bych odpovídal, proč žiju.“ Tak tedy, přeji vám ještě hodně krásných knížek pro nás, ať už malé či velké čtenáře, ale nedá mi to, abych se nezeptal: Proč vlastně píšete? Co vás nutí sednout k počítači nebo nad papír a předávat dál svoje myšlenky?

Psaním se zachraňuji, psaní je pro mne duševní jóga, je to hájení radosti, která nám ještě zbývá.

Rozhovor byl převzat z červnového vydání časopisu Čaj - Časopis Autorů Jičínska