MILAN BLAHYNKA

Články k jubileím mi už dlouho lezou krkem. Když má kdokoli svátek, sluší se mu popřát vše nejlepší, vyzdvihnout, co stojí za obdivování, taktně pominout slabiny, omyly, nepěknosti. Takovýto ohleduplný přístup je při výročích předzjednaný. Už jsem si proti tomu kdysi zahorlil, ale dnes bych rád dodal, že někdy může mít i smysl a dobré výsledky: to když je jubilant ještě soudný, přístupný nezavilé kritice a dá na hlas kritický, a přece přejný. Ze psaní recenzí mám s tím nejlepší zkušenosti. Což téměř každý nehledá, jak dojít uznání, a ne zasklívání a výtek? Tak proč ne podobně i u článků k výročí ještě nezpyšnělého Mistra, který nevylučuje, že by mohl psát lépe než doposud? Docela jinak je tomu ovšem u jubileí nedožitých, když je Mistrovo dílo uzavřeno a pohled na ně může trochu pozměnit jen nečekaný objev. Předzjednanou laskavostí u ctitelů zesnulého a u lidí dbalých tradiční konvence se žánr posmrtného jubilea podobá žánru nekrologu. Samozřejmě i úmrtí, a pak výročí zneužijí nepřátelé za hrob a rádi zaútočí na osobnost, která se už nemůže bránit; a co teprve, když jsou potenciální obránci preventivně zastrašeni?

To už snad není případ 9. září 2017, kdy uplývá 100 let od narození národního umělce Jana Pilaře. Když na podzim 1996, básník, překladatel a nakladatel Pilař po úrazu zemřel, měl pro něho dobré slovo jen onen ostrakizovaný tisk, nad nímž spíše hlásní troubové režimu než normální trafikanti štítivě krčili nos „to nevedu“. Pilařův kamarád Jaroslav Matějka, autor Života sira Winstona (1968) i Našeho dědka Josefa (1973) a Rodáků (1979 až 1988) napsal o něm vděčně do Haló novin. Připomněl mimo jiné, že „v roce osmašedesátém nebylo pronásledovanějšího a pomlouvanějšího literáta“ než jeho „snový kamarád“ Pilař. „Nejvíc si na něm smlsli ti, kterým nejvíc pomáhal. Tak se mu dálo dlouho i v letech sedmdesátých a nyní nanovo. Nezaslouženě, protože Pilař byl jedním z těch mála, kteří po celá léta hledali cesty a snažili se uvolňovat prostory všem slušným tvůrcům. Málokdo spočítal v kampani, která se kolem něho strhla, že navzdory všem vydal přes půldruhého milionu Seifertů.“

Z té kampaně nemám chuť citovat, sotva však mohu pominout Panorama české literatury z roku 1994, vydané a spáchané (výstižnější adjektivum není) autory pod výkonnou redakcí Lubomíra Machaly a „vědeckou“ Eduarda Petrů; tam vyřídili Pilaře tak, že uvedli jeho jméno ve výčtu autorů, které představil Jarní almanach básnický 1940, a jmenovali ho v odstavečku o básnících a sbírkách, představujících prý „tu nejoficiálnější podobu normalizované poezie“. A nic víc. Dokonce ani v revidovaném a rozšířeném vydání z roku 2015.

V Přehledných dějinách literatury III (1997) dopadl Pilař zdánlivě líp; na sedmi a šestnácti řádcích se čtenář dověděl, že tento „básník, esejista a překladatel (zvláště polských autorů)“ – tu byly ignorovány překlady z nobelisty Pabla Nerudy, mj. jeho monumentálního Velikého zpěvu – zvolil „dráhu socialismu oddaného tvůrce“; že byť „začínal jako spiritualista“ (polopravda, prvotina měla ke spiritualismu daleko a pozdější sbírky byly poezií spíše vlasteneckou, spiritualitou se většinou toliko maskovaly), byl „později šéfredaktor nakladatelství Československý spisovatel“ (bez časového určení, aby snad čtenářům nedošlo, že to bylo v nejskvělejší době nakladatelství, kdy navíc nebyl šéfredaktorem, ale ředitelem; šéfredaktorem se stal až roku 1970, znovu ředitelem 1982-1989); že „ve sbírce Okov (1946) v podstatě navazuje na svou bednářovsky laděnou a předtím katolizující poetiku z období protektorátu“ (zase polopravda); že se jako vedoucí kulturní rubriky Zemědělských novin dokázal „dobře orientovat v kulturněpolitické situaci následujících desetiletí“ (ač ze Zemědělek brzy přešel do Lidových novin a v letech 1954-1959 řídil jako šéfredaktor Literárky, což je obojí zcela pominuto); že „nejpůsobivější jsou jeho intimní básně, prosté a harmonické“ (jmenovány dvě sbírky z let 1957-1961); že „ale už v další knížce veršů (…) se představil jako odpůrce ‚pomlouvačů‘ budovatelského pokolení“; a pak už jen: „V tomto duchu jsou koncipovány i Pilařovy sbírky ze sedmdesátých a osmdesátých let“ (jmenovány čtyři z osmi). Ani slovo o knihách básníkovy a překladatelovy esejistiky a o memoárech.

Žádný sebelepší jubilejní článek nemůže napravit, co za posledních osmadvacet let udělala režimní publicistika a taky akademická „věda“ pro svůj program „odsunutí do zapomnění“ všeho pozitivního, co od roku 1945 do roku 1989 vzniklo, často ve sporu s tupou byrokracií „bránící“ socialismus způsobem nejnešťastnějším, a všech, kdo za těch 44 let dokázali přes všecky překážky (v které době nejsou?) tvořit a publikovat hodnoty často mimořádného významu. Ani faktograficky spolehlivé (na rozdíl například od Přehledných dějin literatury III) a nepochybně o spravedlivý soud usilující heslo Jan Pilař ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (díl 2, 1998) se neubránilo tendenčnímu zamlčování kladů v Pilařově díle, zpochybňování toho, co básník napsal na svou obranu, a dokonce ani jisté zlomyslnosti.

Zamlčování? Zatímco druhé období básníka v čele nakladatelství (1970-1989) je předem odbyto formulací o něm jako jedné z „hlavních opor tzv. normalizace v literatuře“, aniž padne jediné slovo o tom, že Pilař úspěšně usiloval o návrat řady proskribovaných autorů do produkce nakladatelství, naopak první období (1959-1968) se vůbec necharakterizuje a fakticky se tak zamlčuje básníkův lví podíl na vzniku Klubu přátel poezie a řady vynikajících edic, ale také Pilařovo umění rozpoznávat nejslibnější talenty a odvaha sázet na ně.

Tu si nemohu odpustit osobní vzpomínku. Mimořádný čich na nadané mladé tvůrce neopouštěl básníka nakladatele ani za času, kdy prý byl jednou z hlavních opor normalizace literatuře. V době, kdy v nakladatelství čekala na své vydání prvotina Michala Viewegha, řekl mi Pilař, který četl všecky rukopisy, ať si jméno Viewegh zapamatuju; to bude jednou velký autor.

Zpochybňování básníkových sebeobran? V citovaném slovníkovém hesle Jan Pilař se konstatuje, že memoárové Sluneční hodiny „jsou psány z pohledu oddaného“ nikoli snad stoupence toho, co Josef Hora nazval socialistickou nadějí, jímž Pilař do konce života byl, ale „funkcionáře komunistické strany“, což je nebetyčný rozdíl; s funkcionáři KSČ se naopak jako nakladatelský šéf často nikoli bez úspěchu přel a zmínka o „údajné“ nedogmatičnosti není práva skutečnosti. Cožpak by dogmatik a stranický funkcionář dokázal navázat přátelské vztahy například s Jiřím Voskovcem, který mu na počátku psal „Vážený pane řediteli“, pak „Milý pane doktore“ a nakonec „Milý příteli“, to od května 1964, kdy mu prozradil: „Padl jsem v Knize o Praze z roku 1962 na Váš krásný překlad zajímavé polské básně. Teprve nedávno jsem se dověděl, že jste básník Pilař. Tak jsem Vám hned přestal říkat ‚pane doktore‘.“

Zlomyslnost? Uváděné heslo ve Slovníku… registruje (počítal-li jsem dobře) 59 (!) knižních vydání Pilařových překladů, o nichž se na šesti řádcích píše, že byly publikovány „v mimořádném množství“ a že se Pilař věnoval „nejvíce poezii K. I. Gałczyńského a současných polských básníků vůbec“, ale prvnímu překladu je věnováno dokonce dva a půl řádku, patrně jako „zajímavosti“; byla to totiž próza německého autora A. A. Kuhnerta, „hlásícího se k ideologii ‚krev a půda‘“. Čtenář si už sám doplní: vida, Pilař si zakoketoval za Protektorátu s nacistickou ideologií! Jak připomněl už Josef Štochl (Britské listy 10. 9. 2009), Zdeněk Urbánek napsal, že z kroků J. Pilaře za války, „jež měly politický dopad, jen jediný nelze hodnotit kladně, avšak konkrétně nikomu neublížil; je to problematický překlad z němčiny (Kuhnert…).“ Přitom „nejedná se o dílo problematické fatálně. Ještě v roce 1949 (!) vychází pražská reedice“. (1949 je zřejmě překlep, druhé vydání vyšlo 1944). Takže si Pilař překladem toho románu vlastně vůbec nezadal.

Josef Štochl si v citované stati Jan Pilař za nacistické okupace očima Zdeňka Urbánka položil dost nabízející se otázku, proč nikdo, pokud mu „nějaký text neunikl, nekonstatoval možnost vyložit Pilařovo poválečné chování jako (do značné míry) determinované těžkým posttraumatickým syndromem? Už včetně veletoče od katolicizmu a agrarizmu ke komunizmu“. Ponechme stranou větičku o domnělém „veletoči“. Pilař ve Slunečních hodinách doznal, že jeho „tři nábožensky laděné básně“ a jedno podobně motivované rozhlasové pásmo napsal pod „sugestivním vlivem“ Václava Renče, který po dva roky byl jeho starším kolegou v nakladatelství Novina, „měl široký rozhled a vytříbený intelekt“. A co onen stále mu připomínaný spiritualismus? Pilař ho označil za pouhé „koketování“, které „nemělo světonázorový význam“. Byla to spíše „lidská a estetická kategorie.“ Ať už uvěříme tomu výkladu, ať ne, Štochlova slovo o možná rozhodujícím „posttraumatickém syndromu“ – zážitku koncentráku – je v mnohém přesvědčivá:

„U Neprakty a dalších se podobně argumentuje běžně, vysvětlují se tak kreslířovy nekrofilní záliby. (…) V Pilařově případě osvobození Rudou armádou mohlo vzhledem k Mnichovu a koncentráčnické zkušenosti z konce třicátých a samého počátku čtyřicátých let přivodit přesvědčení, že před opakováním prožitých hrůz natrvalo ochrání pouze SSSR. To zkombinujme s pravděpodobnou silnou (snad až úzkostnou) vírou, že se prožité nevrátí a že nějaká reálná síla (mocnost) to umí zabezpečit. Poslední se stalo novým Pilařovým přesvědčením, získaným na základě zkušenosti, úvahy a asi i víry, zatímco do víry/věr dřívější(ch) se Pilař jako jihočeský venkovan a syn četníka takříkajíc narodil.“ (Podtrhl mb)

Jsem rád, že se záplavě textů v periodikách, knihách a příručkách, Pilaře šmahem ignorujících nebo dehonestujících, vzepřel Josef Štochl (1966-2014), mladý myslivý renomovaný badatel, který sotva mohl být podezírán ze sdílení onoho „nového přesvědčení“, k němuž dospěl básník na základě svých osobních a nepřenosných zkušeností, které nabyly vrchu nad přesvědčením, jehož se mu dostalo do vínku. Kdo připustí opravdovost Pilařova už trvalého příklonu k socialistické naději, uvidí ve zcela jiném světle snad všecko, co se mu kdy předhazovalo a co se mu často vyčítá.

Vyčítává se mu, že někdy jako ředitel nebo šéfredaktor nakladatelství neprojevil dost odvahy a vydání některých knih pozdržel, než si byl jist, že za jejich vydání nanejvýš půjde na kobereček, a ne do kotelny nebo maringotky a neutrpí podnik, který řídil. Když jsem spisoval o něm monografii, vykládal jsem si to primitivně tak, že všecku svou odvahu vypotřeboval hned v roce návratu ze Sachsenhausenu-Oranienburgu, když si dovolil vepsat do Stesku Orfeova (1940) až nerozumně jasný, průhledný básnický obraz „života“ v koncentračním táboře. Optal jsem se ho na jeho tehdejší opovážlivost a básník jen mávl rukou: „Byl jsem moc mladý.“ Po zkušenostech z dalších let byl vždy už opatrný a svému osobitému pojetí socialistické budoucnosti národní kultury, s jejímž osudem se ztotožnil v nevšední míře jako málokdo, sloužil s velkým nasazením, leč způsobem ne vždy a hned srozumitelným, často nechápaným podnes. Také k tomu se mohu dovolat vlastní zkušenosti editora Díla Vítězslava Nezvala.

Velice jsem si zakládal na první řádné edici Nezvalových kapitol Z mého života, vydaných předtím už třikrát, poprvé chvatně a neodborně po Nezvalově smrti. V tom prvním vydání, výchozím pro další dvě vydání, zanikly hranice kapitol a na jediné členění textu byly povýšeny hvězdičky, naznačující přechod k jinému vzpomínkovému celku. To znamenalo zánik napětí mezi tematickým a kapitolovým členěním, jež Nezval zdůrazňoval, když psal „na počátku této kapitoly“ anebo „v dnešní kapitole“. Domýšlivě jsem si zakládal i na vysvětlivkách Nezvalových narážek a reálií nikoli obecně a přesně známých. A pošetile jsem si do třetice zakládal na rejstříku, který byl sice už v jednom předešlém vydání, ale musel se pracně – to ještě nebyly na jeho zhotovení počítačové programy – znovu sestavovat. Jaké bylo mé zděšení, když mi Pilař oznámil, že navzdory úmluvě rejstřík ve vydání nebude. Některá jména, která tehdy byla oficiálně tabu a jež Nezval v kapitolách citoval (např. Jakobson), v textu projdou, nepovšimnuta strážci politické bdělosti, kteří jsou líní číst, ale zato ostřížím zrakem procházejí rejstříky. V rejstříku by však zapůsobila jako hadr v aréně na býky a kniha by možná šla do stoupy. Levnější bude neotištěný rejstřík zaplatit než uhradit náklady na skartovanou knížku. Zuřil jsem, jaký pán je šéf nakladatelství, že je jenom na něm, zda rejstřík povolí, nebo potopí, ať už z jakéhokoli důvodu. (I dnes rejstřík leckde dost chybí, neboť kniha se „zbytečně“ prodraží.) Dodatečně mi došlo, že kdyby hotový svazek Z mého života skončil ve sběrných surovinách, nakladatelství by se octlo ve ztrátě, redaktoři by nedostali prémie a Pilař by měl jak pěkný škraloup u vrchnosti, tak také by ho proklínala celá redakce.

Jan Pilař ovšem a naštěstí pro českou kulturu nebyl žádný anděl ani ďábel. Co vypadalo někdy jako slepá poslušnost ukázněného straníka, který respektuje dané tíživé poměry jako nejlepší možné, mívalo tu a tam paradoxně lidštější – totiž komplikovanější a neprůhlednější – rozměr. Zcela náhodou jsem se octl při tom, když se mladý, ale už uznávaný básník přel v přestávce jakési konference s Pilařem, který nechtěl dát příslušnému redaktorovi pokyn, aby ve stránkové korektuře sbírky prosadil v tiskárně výměnu dvou tří básní jinými, lepšími. „Podle autorského zákona mám na to právo,“ trval krásně tvrdohlavý mladý autor na svém. Šel kolem Pilařův předchůdce na ředitelském postu nakladatelství, v té době už předseda Svazu českých spisovatelů, a Pilař na něho kývl: „Dovolil by sis, Ivane, chtít při stránkové korektuře nahradit nějakou báseň jinou?“ – „Ani náhodou, to už nejde,“ pravil vždy disciplinovaný básník. Koryfejové se vzdálili a nešťastný mladý básník se pořád nemínil vzdát. „Co tak zajet do tiskárny s lahví?“ napadlo mi. Za týden mi přišel lístek: „Zvítězil jsem.“ Bylo to vítězství ovšem spíš Pyrrhovo. Pilař opravdu nebyl žádný anděl a proslýchalo se, že mladý básník za to vítězství zaplatil odkladem už schystaného výboru ze své milostné poezie v kolibří edici Prstýnek. Což nevylučuju, nicméně mohlo být i tohle jinak. Když byl jednou Pilař v pohodě vzpomínání, zeptal jsem se na tu už odbytou záležitost a Jan Pilař hned věděl, co mne na tom zajímá, a řekl: „Copak jsem mu mohl poradit tu láhev já? Neměl na to přijít sám? Nebudem přece oficielně obtěžovat kvůli takové prkotině žádnou tiskárnu, která nám vyjde vstříc, když to nutně potřebujem. Buldočí umanutost toho kluka se mi ale líbí. Píše skvěle a nedá se.“

Nemyslel Jan Pilař i právě v té chvíli na budoucnost české poezie?

Slovníkové heslo, nad nímž jsme se už pozastavili, právem konstatuje, že Pilař nejvíce překládal polské básníky. Proč se upsal právě polské poezii, vysvětloval souhrou náhod. Je však na čase si položit otázku, nezapůsobila-li skrze náhody jedna příkladná polská vlastnost, totiž proslulé polské vlastenectví.

Neujde-li nám, že ve všech etapách své poezie přes všecky její proměny Pilař vždy zůstával věren svému češství, lásce ke kraji, do něhož se narodil a v němž vyrůstal, ku Praze a ke středním Čechám, přirozeně nás napadne, že mu nutně imponoval horoucí patriotismus polských básníků a že v nich nalézal inspiraci a oporu pro svou české zemi oddanou básnickou tvorbu. Byť byl poeta spíše doctus než natus, díky české krajině, kultuře a poezii hluboce prožívané vyspěl soustavnou tvůrčí prací v básníka, jemuž může upírat hodnotu a naléhavost jen slepá a hluchá zlá vůle. Mohu se ovšem mýlit, ale kdo nedá na mne, mohl by snad popřát sluchu Jaroslavu Seifertovi. Ten bez ohledu na pomluvy, o nichž nemohl nevědět, si Pilaře na základě své osobní zkušenosti s ním vážil jako nakladatele i básníka. Nedávno jsem citoval jeho dopis, v němž mu děkoval za sbírku Točité schody (1983) a napsal: „Zdá se mi, že je z Tvých sbírek nejlepší.“

Po Točitých schodech přišel Pilař už s třetí růží v názvu svých knih, po sbírce Otevřela se přede mou růže (1961) a po výboru Zelená růže (1982) napsal Růži pro Jana Nerudu (1984), pro básníka, který mu byl od mládí inspirativním vzorem zázračné jednoty básníka, publicisty a vlastence. Právě Pilařovo vroucí vlastenectví v práci nakladatelské, publicistické a básnické, nadřazené u něho fakticky všemu ostatnímu, dráždí každého, komu se mylně zdá, že láska k národu a mateřštině je zpozdilost.

Svou snad skutečně nekonvenční stať k Pilařovu výročí nemohu uzavřít jinak než osobně. Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na chuť básníkovi staršímu o šestnáct let a stokrát víc zkoušenému životem. Jeho výbor Niobe (1960) z překladů Tuwima, Gałczyńského a Broniewského jsem posoudil až příkře, hájil jsem proti jeho mínění Nezvalův překlad Pabla Nerudy, občas jsme si neporozuměli v pohledu na nejrůznější osobnosti a hádali jsme se o výběr autorů do antologií i příručky Čeští spisovatelé XX. století, do níž proti mé vůli Pilař prosadil mj. heslo o mně. K nejprudšímu střetu došlo nad edicí Nezvalových kapitol Z mého života. Pilař nejenže potlačil zařazení rejstříku (o tom už čtenář ví), ale ve stránkové korektuře navíc škrtl Nezvalovu pasáž protestující proti tomu, že Adolf Hoffmeister nedostal zatím za své slovesné a výtvarné dílo státní cenu. Cenzurní zásah, ospravedlňovaný obavou o možný zákaz vydání knihy (zesnulý AH byl po roce 1968 v oficiální nemilosti), znemožnil mi podepsat se pod vykuchanou edici. Kniha připravená mnou k vydání vyšla bez škrtnuté pasáže i bez mého jména. Když jsem na redakční poradě, k níž jsem byl přizván, hájil integritu vydávaného díla Nezvalova, opovážil jsem se říci Janu Pilařovi a Ivanu Skálovi, kteří na škrtu trvali, že až po letech bude chtít někdo podobně cenzurovat je, budu bránit celistvost zase jejich díla a ze všech sil oponovat škrtu třeba jediného slova.

Zasmáli se, a než se nadáli, octli se v oficiální nemilosti sami, a jejich dílo nemůže nikdo kuchat a ani kuchání bránit, protože znovu nevychází. Z nevědeckých knihoven bylo většinou celé vyhozeno.

Abych alespoň náhradním způsobem dostál svému slibu, dovoluji si přijít aspoň se svou skromnou planou Růží pro Jana Pilaře.