KAREL SÝS

„Můj refrén se mnou světem kráčí stále křížem kráž“ zpíval Karel Gott gramaticky poněkud nesprávně kvůli rýmu „dokud dech mi stačí: já jsem váš“.

Eva Frantinová na křížových výpravách světem ustaluje život, který žel tak rychle utíká a kdo jen chvilku tiskne spoušť, už stojí opodál. Říkám „ustaluje“, i když dnešní fotografická technika se skoro nezná k vývojce ani k ustalovači. A přece to byly dva krásné pochody, jaké by nenapsal ani c. a k. dvorní skladatel Johann Strauss z Vídně ani muzikus natus Josef Hotový ze dvora v Radějovicích.

Neviditelný obraz se nejprve vyvinul do své převrácené podoby jako punčocha navlečená naruby, aby se vzápětí ustálil v konečném tvaru, co nejvěrnějším předloze.

A co se věrnosti týče? Fotografie se zrodila v temných komorách z člověčí touhy znesmrtelnit se pro budoucnost v co nejvěrnější podobě. Ne vždy věčnost zvítězila nad zmarem. Nicméně co dosud neobratná čerň a běl ubraly na věrnosti, to zase přidaly na kráse. Na daguerrotypiích nebyly vidět červené nosy a něžné stíny zjemňovaly stařecké vrásky. Jenomže to tenkrát ještě kreslilo poctivé kutnohorské stříbro!

Stříbro vládlo fotografii více než století a vládlo dobře. Živoucím důkazem je geniální fotograf-chodec František Dostál, který má snad i oči černobílé.

Pokrok však musí být, i kdyby na uhličitan sodný nebylo. A tak místo rozvažování, co zvěčnit a co zapudit stačí mačkat a mačkat a mačkat.

Eva Frantinová patří do čeledi fotografů, kteří jen nemačkají, a než zmačknou, sakramentsky si to rozmyslí. Mačkají, jen když usoudí, že objekt jejich mačkání souzní s archetypy usídlenými v jejich duších.

Co se nadřeli andělé s chýší svaté Panny, aby ji dovlekli z Palestiny na Loretánské náměstí! My, smrtelníci bez křídel, dostali jsme v náhradu nikony a olympusy, a spíše než panny nás fascinují lidé, zvířata i věci z masa i kostí. I kámen má své maso, které se vysouší o staletí déle než pemikam. Jak krásně se na světle vyjímá opuková konzerva, když ji kouzelným klíčkem otevře umělec, umělkyně.

A tak se do bitů, jimž ostatně málokdo rozumí, ustálí židle, na které sedávala babička a která se zázrakem dostala na pobřeží Jadranu. Přežije zbožné gesto rabína i bezbožné hulákání pouličního uličníka. Marilyn Monroe si bude donekonečna kasat sukni, ale nikdy ji až nad kalhotky nevykasá. Zachována zůstane zeď, která kdysi obehnala zahrádku autorčina dětství. Příznivý vítr nebo který čert ji přenesl z Máchovy ulice do Jeruzaléma a hle – velebně oprýskává tady i tam.

Zrezivělé psací stroje doklapaly, ale naklepané verše nezrezaví. Na trávník se vysemenily smaltované květy – i ony mají právo rozkvést. Který generální štáb se smí pochlubit, že vystačí s třemi telefony? Může být štěstí zavřeno za dveřmi číslo 13? Čas se zastavil za deset minut deset, slunce odmítlo ukazovat jako vyhořelá Aladinova lampa. Zvonek se nedočkal svého prstu. Pojišťovna uklouzla na burze a připravila klienta i o deštník a klobouk. Napoleon slezl z Heleny a v kurzu pro průvodce se učí hebrejsky. Globus definitivně zkameněl a moře se přestala bouřit. Světu nebude odzvoněno bronzem, nýbrž kusem plechu. Poslední nájemníci krále Jiřího se onoho dne sejdou u plastikové popelnice. Je Albert Einstein relativně větší než dromedár nebo naopak? Smí nás z ráje vyhnat anděl spadlý ze střechy?

Kdo se umí dívat, bude mu zodpovězena každá otázka.

Již tedy dosti řečí, když na této chodbě nám pro radost kreslilo Evino světlo, které je – ač na první poslech tiché – výmluvnější než báseň.

 

(Z vernisáže fotografií Evy Frantinové v Galerii Futura)