ALEXEJ MIKULÁŠEK

Krkavec (nebo havran) vzbuzují asociace temné a hrozivé. Půlnoc, chladná lednová noc, samota, myšlenky na mrtvou milou a na smrt, horečka a nemoc, to vše trápí vypravěče Poeova Havrana. Bezejmenné „Já“ nezvaného hosta oslovuje a snaží se z něj dostat smysluplnou odpověď na to, co jej trápí. Stěží by mu bylo „bratříčkem“, jehož by básník poprosil o valčík „nad Chladnou vodou“ (s. 9), stěží by mu odpovídalo, „jak nejlíp dovedu“ (s. 39). Takovým básníkem je však Jaromír Šlosar (1953 ve Václavovicích u Frýdku, Mgr.) v „beskydské poemě“ nazvané GOROLINA (Ostrava : Repronis, 2017, 48 str. Ilustrace Tereza Melenová, doslov Jindřich Zogata. ISBN 978-80-7329-472-4). Autor, člen Unie českých spisovatelů, je našim čtenářům známý jako básník, autor fejetonů, črt a reportáží, tvůrce knih pro děti, pracoval rovněž v českém rozhlase a televizi (ostravská pobočka) jako redaktor, dramaturg a dokumentarista.

Volně komponovaná báseň Gorolina představuje jakýsi lyrický, básnivý protějšek přírodopisných snímků a dokumentů, jakýchsi cestovních „lovů beze zbraní“, jen kamerou a fotoobjektivem. Ale báseň je stejně vnímavá jako hledáček kamery a metafora je jako její spoušť. Bezprostřední vnímání smysly, čistá duše a soukromá paměť plaší všechny (nebo alespoň většinu) smutky, fobie a pochmurné myšlenky. Opusťme samotu pracovny a podívejme se tam, kde to žije, nebo alespoň donedávna žilo! Tam, kde „Prachové peří sněží na oheň / Vrní konvice s čajem / a k oblakům tak blízko“. (s. 37)

Z mlhy paměti se vynořují a vyvstávají před námi, jako cosi konkrétního a hmatatelného, ne snové, alogické či absurdní, vzpomínky na naše nejbližší, ožívají, sřetězují se, skoro s rozkoší jsou znovu zpřítomňovány okamžiky, které se vryly do srdce, do jeho vizuální paměti. I vjemy sluchové a čichové nabývají vyššího smyslu v obraze nejbližších, rodiny, přátel, známých.

V textu této volně komponované skladby, lyrické i epické, ovšem bez jednotícího příběhu nebo příběhové nitky, se jako korálky na dlouhou nit řadí ony paměťové „záběry“, výjevy z fotografií, refrény písní, zvuky hrkaček, útržky rozhovorů, furiantské výzvy. Klid modrých hořců a oměje šalamounka se mísí s ozvuky rázovitého nářečí, básník jakoby rozmlouval se studánkou, kameny i stromy, cesta s chlapci připomene Aljašku, Yukon „se zlatými náplavy“ a lososy, kteří „napjali břicha v tlamách medvědů“ (s. 12).

Ale pouť na památku svatého Františka z Assisi nehledejte. Je to básnická chvála Valašska, neromantický obdiv k jeho krásám. Příroda se tu klene nade vším jako nějaké pohanské božstvo, ale člověk se jí nekoří jako věčnému tajemství, nekoří se jí jako bohyni, naopak se stává její součástí, ona jím a on jí prostupuje. Básník se raduje ze zpěvu sýkorek, řetízek stop na sněhu připomíná „první kroky na Měsíci“. (s. 17). „Tlapy kočičí, dejte se na pochod“, vyzývá je lyrické Já, a píšťalička z proutku přivolá „Maminu krvelačnou“, rysa ostrovida. „Kdeže je ta Amerika“? (s. 35)

To, co jen opravdu vnímaví lidé dokážou spatřit a co pronikne do jejich vědomí, leč jen těžko hledají pro tu záplavu dojmů slova, to Šlosar vyjadřuje s odzbrojující lehkostí a přirozeností, bez hledaných a kroucených slov, pitvorností a podivnůstek, vydávaných za „práci s jazykem“. Nářeční prvky jsou do „vyprávění“ vpleteny ústrojně, dobře ladí s vírem všeho, co má hodnotu možná nezávisle na básníkovi, ale jen díky básníkovi máme možnost ono krásné v podobě střípků hlasů, metafor, apostrof s ním sdílet, aniž bychom k tomu potřebovali nějakou sociální síť s přemírou banalit a narcismu (erbovního to znamení naší doby). Nejdříve pohoří, údolí, řeky, potoky, pak stromy a květiny jedovaté i léčivé, „borůvčí po kolena“ (s. 18), zahrozí i hladový medvěd, a pak „Javorové husle Ostravice nese“ (s. 21), ale to už přicházejí Velikonoce, pomlázka s trochou vody ze studny („Abys neuschla Růženko“, s. 25), a nechybí ani „vodka borovička slivovice / slivovice jabkovice rum / Tož na ty kupačky!“ (s. 24). Vše plyne přirozeně, bez popisů a komentářů. Není potřeba žádné vypravěčovy „kamery“, stačí střih, rychlý spoj, epická zkratka.

Přečtené je přece jen víc než koláž vzpomínek a nahodilá směs, kořist smyslů. Svět malých zázraků se před našima očima sice odvíjí jako film, ale je v tom i směs slovesné pokory a troufalosti, lyrické očarovanosti i pýchy, co je jakýmsi tmelem „vyprávění“, v němž je „objímán svět“, a básník jakoby vyzývá – „přidej se k nám“. K zázraku nejsou třeba svatí ani intertextové spoje, jen Bezruč obývá tento kraj a čas od času na nás mrkne Ostravicí, markýzem Gerem, Lysou, a jednou je dokonce osloven (ovšem „Bezruči Petře, dneska ne“, s. 18), ten proslavený „škaredý zjev“, který pořádal své „výplazy“ do okolí a podepisoval se kresbičkou starého ještěra.

V lyrickém doslovu napsal Jindřich Zogata mj. toto: „Bratříček krkavec, slyšený Jaromírem Šlosarem, žije dlouho. Mnohé pamatuje. Mnoho světa programu a licitací zapomněl. Ví. Je z čeledi ptáků pěvců, vran, sojek, strak. Zbytečné řeči nevede. Zpívá. Chrání jej lipová a javorová ratolest.“

Tož tak!