ZDENĚK HRABICA

(zdaleka nejen o Jaroslavu Foglarovi)

Obdiv značné části předcházející a dokonce i dvou generací k minulým časopisům – k Mladému hlasateli, Junáku, k časopisu Vpřed, Pionýru, k Pestrému týdnu i ke Světu v obrazech, k časopisu ABC je nezcizitelný.

Nepatřil k nim protektorátní časopis Správný kluk, do něhož se idol bývalých kluků Jestřáb na čas zapletl. Pro mne to nebyly ani kovbojské Rodokapsy, pro jiné ano.

Byl jsem členem Foglarových Čtenářských klubů, nositelem Žlutého kvítku za dobré skutky. Patřil jsem s kamarády s kluky z ulice U slunce ke Stepním vlkům, protivníkům Černých jezdců. Sestry nás – přivázané s roubíkem v ústech ke kůlům – nešikovně očurávaly.

Tehdy byl mezi námi bojovníky i současný vysoký katolický církevní hodnostář.

Rychlé šípy rostly s námi. Nikdo nám nemůže vzít zážitky našeho dětství.

Včera jsem odešel do lesa k nejlepšímu kamarádovi klukovských let, k Cabejškovi. K jeho neopakovatelnému lesnímu srubu a k jeho totemům u ohně. Naše maminky šily na prahu květnového osvobození roku 1945 trikolóry a československé vlajky z červených, bílých a modrých trenýrek. Vázaly si rudé šátky na své hlavy. My zase šili mokasíny ze starých kožených tašek a brašen po wehrmachtu a stavěli špičaté „Tý-Pý“ a jehličnaté indiánské přístřešky.

Cabejšek, kluk z ulice, se s rodiči po válce odstěhoval z jihlavské ulice U koželuhů do Lidické kolonie. Ta byla po 15. březnu 1939 vystavěna jako čtvrť pro dovezené, zcela čistokrevné árijské říšské Němce do Jihlavy – Iglau a pojmenována Siedlung I.

Její výstavbu slavnostně ohlásil v Iglau pro Jihlavský německý nacionální okruh o den později, 16. března 1939, SS-Gruppenführer Arthur Seyss-Inquart, rodák z nedalekého Stonařova. Siedlung I. se začal zanedlouho stavět. Za zásluhy o anšlus Rakouska, po ustavení polského generálního gouvernementu, byl tento rakouský nacista 12. října 1939 jmenován zástupcem generálního guvernéra Hanse Franka.

Několik dní po kapitulaci Holandska 14. května 1940 se stal říšským komisařem pro obsazené nizozemské území. Zde získal hodnost SS-Obergruppenführera. Za toto působení a za činy proti lidskosti a za masovou likvidaci Židů se stal po válce válečným zločincem a Norimberským soudem byl odsouzen k trestu smrti provazem.

Cabejšek, tramp, vodák, romantik, herec Horáckého divadla, jako jeden z mála, možná jako jediný, zachoval až dodneška původní architekturu jednoho z domu této části města, připomínající neslavnou historii.

Romantika nade vše! Neopustila nás dodneška. V 70. a 80. letech jsme na romantiku v redakcích Mladé frontě a později ve Světě v obrazech navázali podobným způsobem; pořádali jsme pro stovky mladých a s nimi společně „Vavřínovou podkovu“ – největší lidský dostih na světě v Chuchli, v Troji i na dostihové dráze Velké pardubické. Pořádali jsme „Bitvu u Sudoměře“ v Sudoměři a dneska již nezapomenutelné akce pro děti, mládež a výtvarníky u třeboňského rybníka Svět – „ Malujeme Svět“.

Přálo nám nadšení tisíců mladých, kteří přijeli v kostýmech, se stany a spacáky i s paletou a se štětcem v ruce. Zřizovali jsme pro ně pravěké i soudobé vesničky. Věděli jsme, že režim není těmto náladám příliš nakloněn, ale těch, kdož nám drželi palce a pomáhali nám, bylo stokrát víc, než by se jich pro bezplatnou zábavu našlo dneska. A tak jsme spojili radost i starost. Před každou akcí jsme uspořádali ve Štěkni i v Třeboni pasování uniformovaných příslušníků SNB ve službě na rytíře, hejtmany, na vzpurné selské povstalce a buřiče. Klekali si před námi na kolena a my jim dřevěnými šavlemi poklepávali na distinkce, nárameníky a pasovali je do pradávných postavení. Z Prahy na nás jejich nadřízení posílali hlučící helikoptéry, abychom si navzájem nerozuměli ani slova, ale žádnou předem ohlášenou a povolenou akci nám nikdy nezakázali. A my se bavili jako nikdo. Opravdu nám mohou současníci jenom závidět.

Vše v této době zapadlo do úplného zapomenutí; při vzpomínce na naše radosti jim naskakuje husí kůže na těle. Jsou stále přesvědčeni, že se kromě Charty 77, disidentů, jejichž počet začíná stonásobně převyšovat počet neexistujících účastníků Slovenského národního povstání, nikde nic nedělo. Jako by byli všichni Češi včera zalezlí do doupat. A tak je pro ně lepší neustále připomínat všelijaká negativa a hrůznosti té dávné doby. Konečně k tomu máme i Ústav pro studium totalitních režimů, bádající však povětšinou jenom o jedné totalitě.

Může mne jenom uklidnit, že svinstev – a to svinstev do nebe volajících – je i dneska dostatek. Jenom o nich už zase nelze mluvit, hlavně ne na pracovištích, ani v redakcích. Zvláště těch, které jsou v cizích pařátech.

Stojí to všechno vůbec ještě za řeč? Vždyť nejkrásnější, nejlepší stav duše a těla se nám, podle do omrzení do hlavy vtloukané oficiální verze, zjevil až po 17. listopadu 1989! Jedni pějí, že tak jako dneska se nám ještě nežilo, jiní doplňují, že by mohlo být ještě mnohem líp. Další hudrují, jak je v české povaze vžito, na všechno.

Nyní jsem si přečetl v literární příloze Unie českých spisovatelů v týdeníku LUK a ve Sborníku nezávislých foglarovců , jak foglarovec, nakladatel, spisovatel Jiří Stegbauer zpovídá foglarovce, s.r.o., básníka Karla Sýse pod titulkem: „Kam se, himbajs, schoval Rikitan?“

Glosuji poznámkami některé Sýsovy myšlenky, přestože mnohdy sdělené hodně konspirativně:

„Popisovat pocity podrobněji nelze, jsou to naše nepřesné a nezcizitelné poklady na stříbrných jezerech dětství.“

Sýs pro Foglara inicioval četné dekorace; nechybělo mnoho a Jaroslav Foglar zvaný Jestřáb byl i zasloužilým umělcem. Nedopadlo to. Ušetřil si však polistopadové vhození dekretu do Vltavy, jako to udělali jiní. Snad většina. Dostalo se mu „Medaile S. K. Neumanna“. Nic nenamítal ani ministr kultury Milan Kymlička. Jestřáb si pro ni běžel indiánským krokem. Byl nakonec přijat i do Svazu českých spisovatelů; nikdo proti tomu, kromě předsedy a básníka Ivana Skály, nebyl. Ten jenom opakoval, že Foglar není spisovatel, a když, tak jenom špatný a Skála se tím pasoval do role Velkého Vonta Ideje.

Sýs se dotýká pozitivní role básníka Daniela Strože při vydávání foglarovek ve svém exilovém nakladatelství v Mnichově:

„Nechvalně známý kanoista, ‚disident‘ a současně agent StB Milan Svoboda mne poučoval, co to je odvaha, až se z něj vyklubal mnohonásobný fízl. Proč ale vozil do Čech foglarovky?“

Stegbauer k tomu dodal, že to dělal jistě kvůli penězům. Ale stejně kvůli své důvěryhodnosti „disidenta“, když dovážel coby fízl disidentům exilovou literaturu.

Čert aby se v tom vyznal, kdo měl žhavá želízka v sametovém ohni doby v rukách. A kdo je ještě dneska drží spolu se spojenci z jiného břehu a tváří se přitom jako odhodlaný obránce demokracie a svobody, stoupenec NATO, euroatlantického spojenectví a největší přítel nového přítele na věčné časy?

Stejně jako ve Foglarových seriálech o Rychlých šípech, je Bratrstvo kočičí pracky stále věčné a nehynoucí.

Slavnost literární přílohy Tvorby – Kmenu se konala 30. dubna 1988 v pražských Vojanových sadech. Kdo tam nebyl, prohloupil, chudý na duchu; tehdy byl Jestřáb, Jaroslav Foglar, hrdinou dne.

Sýs událost glosuje: „Tehdy byl Jestřáb ještě můj kamarád. Rok a kus nato už kamarád nebyl a já pochopil, že byl vlastně Dušín a že Rychlé šípy svého autora předběhly. Ale teď předbíhám já. Vrcholem byl můj nápad, někdy ze září nebo října 1989, aby se Jestřáb stal čestným vedoucím celé československé mládeže, pionýrů a svazáků… Jestřáb byl nadšen… Hned zatepla jsem běžel k Janu Fojtíkovi (někdejšímu tajemníkovi ÚV KSČ – pozn. ZH). …Byl myšlenkou nadšen… Po týdnu byl tajemník zasmušilý: ‚Neprosadím to!‘ Návrh totiž narazil na všemocnou PhDr. Marii Koškovou, ředitelku nakladatelství Mladé fronty a SS; ta blokovala nejen vydávání knih Jaroslava Foglara, ale můj návrh ji doháněl k šílenství. Foglar že by měl jen symbolicky vést československou mládež, mládež Gottwaldovu, případně Husákovu? Jedině přes její mrtvolu. Záda jí zřejmě bekoval její švagr Jindřich Poledník, takto tajemník ÚV KSČ.“

Nebyl jsem u toho, ale měl jsem bohaté zkušenosti z let 1967–1968 a z diskusí kolem změn v ČSM, o klubech mládeže. Obvinění z rozvracení jednoty mládeže se nikomu z autorů na dlouhá desetiletí nevyhnulo.

„Švagrová ovšem po pádu režimu přežila skvěle. S ‚revolucionáři‘ se ruče dohodla na společné privatizaci velké části majetku československé mládeže. Při tom by Jestřáb určitě překážel… Mnozí papaláši se už na převrat těšili, ba ho sami připravovali. – samozřejmě nikoli bez vyšších pokynů. Nejlíp se to pozná podle ovoce, které si po Velkém třesku načesali. Fojtíkovi nechali dvoupokojový byt v paneláku, ale čilejší soudruzi se přestěhovali do vil. Proti dnešním papalášům byli ovšem včerejší papaláši břídilové! Na fotografii z jednání s Václavem Havlem stojí Poledník za Adamcem a s obdivem hledí na budoucího pána Pražského hradu.“

Již v úvodu zpovědi Jiřímu Stegbauerovi uhodil Karel Sýs v rozhovoru nejenom o Jestřábovi a o proměnách Jaroslava Foglara kladivem hřebík na hlavičku. Prozradil, co v dalším rozvedl, proč korouhvičky čekaly na lepší doby, než začnou znovu vydávat knihy a seriály nejenom pro kluky z pera Jaroslava Foglara. Tehdy, tedy včera, by se jim dostalo nanejvýš prémie nebo pochvaly před rozvinutým praporem. Nebo Čestného odznaku SSM. Počkaly, až se oponou pořádně trhne, zabrzdily a shrábly po roce 1990 milióny: „Teprve dnes se mi rozbřesklo a pojalo mě děsivé podezření: čekali na převrat, který se už v režii StB připravoval, přesněji řečeno byl na spadnutí.“

Všechny řeči o „sametové revoluci“ byly jen třesky, blesky, velké kecy.

Dneska si o tom všem, jak to všechno bylo a kdo se vlastně ujal moci a vlády nad majetkem, kdo jej skoro do mrtě rozkradl nebo v zemědělství půdu rozoral a zavládl nad správou všeho – státu, armády, značné části zemědělské půdy, nad památkami, věcmi hmotnými i věcmi ducha, o tom už hlasitě štěbetají ptáčci na drátech.

Kdo začal lustrace, kdo napsal jejich noty a kdo ve všem dále pokračuje, je pořád jasnější. I kdo ještě nyní maže za sebou včerejší stopy.

I národ může selhat na celé čáře. Jako se to tak dramaticky stalo i nám nyní spřáteleným Němcům.

I nevěřící dav se může na Letenské pláni zčista jasna bez duchovní přípravy jednohlasně modlit Otčenáš nebo Zdrávas Maria.

A může i po desetiletích on, nebo jednotlivci nebo i vrcholní politici, bez újmy na svědomí znovu klečet na kolenou a spínat ruce před někdejšími uchvatiteli a před jejich symboly. Před těmi a před jejich přisluhovači, kteří nás chtěli vymazat z mapy světa.

Jen krátce odbočím od Jestřába. Právě jsem se vrátil z rodiště válečného zločince Arthura Seyss-Inquarta, ze Stonařova (německy Stanernn) u Jihlavy (tehdy Iglau), popraveného jako posledního ze zločinců na základě rozhodnutí norimberského tribunálu 16. října 1946 v Norimberku. V noci, ve 2.45 hod. Podle dobového záznamu jeho poslední slova byla pronesena v bezvýrazném tónu: „Doufám, že tato poprava je posledním aktem tragedie druhé světové války a že poučení z této války napomůže míru a vzájemnému porozumění mezi národy.“ Pak s řečnickou pózou dodal: „Věřím v Německo!“

Většina z náhodně mnou dotazovaných při hledání jeho rodného domu ve Stonařově nevěděla, kdo to byl a čeho se po nástupu Adolfa Hitlera konkrétně dopustil. Zejména svým tažením do Holandska, v němž nacisté pod jeho velením deportovali do koncentračních táborů v Polsku 117 000 holandských Židů. A přes 5 milionů Holanďanů deportovali na nucené práce do Německa. Skoro vše upadlo do zapomenutí.

Spíše se dneska ví o tom, kdo byla ta „hlavní svině“ všeho zla – strůjce odsunu Němců – prezident Edvard Beneš. Znalí (?), mnohdy i sběratelé nacistických památek z válečných let, spíše namítali, většinou opřeni o vzpomínky předků, jak odporně se většina Čechů chovala po válce v místech soustředění k odsunu ve Starých Horách, Bedřichově i ve Stonařově – k Němcům. Mnohé se nyní ještě podrobněji dozvídají od častých návštěv odsunutých Němců nebo jejich potomků.

Svědkem všeho byla i tehdy sedmnáctiletá stonařovská Němka, paní Hermína Musilová-Schebestová, nejprve odsunutá a nakonec se po čtyřech letech navrátivší z různých lágrů v Německu pro odsunuté do rodné vlasti. Jediná, kdo z žijících ve Stonařově na vlastní oči spatřila JUDr. Arthura Seyss- Inquarta. Její vzpomínky z dětství na něho jsou veskrze pozitivní, podle ní byl velmi inteligentním a dobrým řečníkem, který se ovšem zapletl s Hitlerem.

Dodneška je tato milá a velmi čilá paní co nejhlouběji přesvědčena, že války být nemají a každá politika byla a je pro život člověka ve své podstatě velké svinstvo. O tomtéž je podle mého přesvědčen i nynější majitel domu číslo 5, kdysi patřící Arthuru Seyss-Inquartovi – Jindřich Steinhauser. Domu, jehož vlastníkem byl válečný zločinec a kam nacista přijížděl trávit dovolenou. V jeho sousedství stojí rodný dům s popisným číslem 6.

O tom, že koncem války sami Němci s blížící se porážkou stříleli své dezertované mladé vojáky v jihlavské věznici ti, s nimiž jsem mluvil, nechtěli ani slyšet. Věděli pouze, že na stejném místě, ve stejné věznici byli v 50. letech XX. století popraveni i „odpůrci poúnorového režimu“ – z řad inteligence, rolníků a kněží. S hodinářskou přesností se nyní konají v Jihlavě u bývalé věznice a u tam stojících smírčích kamenů v Tyršově ulici vzpomínkové akce na oběti justiční vraždy politických vězňů 50. let. Nad oběťmi hitlerovských fašistů v době Protektorátu Böhmen und Mähren v Jihlavě – Iglau dávno spadla klec. Občas si tu ještě vzpomenou – i zcela oficiálně za účasti představitele velvyslanectví nebo konzulátu Ruské federace – na padlé rudormějce u jejich společného hrobu na ústředním hřbitově. Nebo u desky na Masarykově náměstí, připomínající mého přítele a kolegu z jihlavského Motorpalu Evžena Plocka, který se na protest proti normalizační politice KSČ upálil. Dodneška, jakožto někdejší reformní komunista, i když mnohokrát navrhován, nebyl zatím nikým dekorován in memoriam.

Na otázku, zda někdy vyjde na povrch pravda o německém střílení německých dezertérů v jihlavské věznici jsem zvěděl, že nikdy, o to se prý postarají konečně ti, kdo z Německa Čechům v oblasti kolem Jihlavy dávají slušnou práci. Znovu opakovali, že prý jediný strůjce masového vyhnání Němců z Československa byl zbabělý Beneš, který vzal nohy na ramena a uletěl do Anglie. Winston Churchill, Franklin Delano Roosevelt, Harry Truman, Josef Stalin, konečně i Jan Masaryk jsou již zcela z obliga.

Ti, kdož jsou závislí na veřejnoprávních médiích České republiky, označovali ve své většině chrabré osvoboditele (s výjimkou armád západní fronty) a padlé za svobodu – za vyvrhele. A Československý armádní sbor v SSSR, kterému velel Ludvík Svoboda, dokonce za předvoj, který k nám na bodácích přinesl komunismus.

Hrdinu od Tobruku a od Dukly Karla Klapálka, za to, že se podílel jako velitel 1. armády po druhé válce na odsunu Němců z Československé republiky, považují dnešníma očima za vlastizrádce.

K mé velké radosti tak ještě nesmýšlejí ani zdaleka všichni.

Haha Bimbi z Foglarových Rychlých šípů z boje nikdy neutekla.

I z Jestřába se však mohl stát Krkavec. I z těch, kdo si na něm po té „revoluci“ namastili kapsy a kdo chtěli mít na Foglara věčný monopol, se mohli stát a nakonec i stali, díky neviditelné ruce trhu, prachobyčejní Krkavci.