FRANTIŠEK UHER
Na rozdíl od některých jinak literárně vyspělých destinací zůstává v Čechách komiksové čtivo na okraji čtenářského zájmu dospělých, třebaže vychází poměrně hodně knižních titulů. Většinou nepříliš přesvědčivé úrovně. Hodnotnější dílka jsou výjimkami potvrzujícími pravidlo. Odlišně je tomu v dětské literatuře, kde kreslené seriály napomáhají podnícení většího zájmu o čtení a rozvíjení fantazie, nepostrádajíce výchovné a estetické atributy.
Starší generace pamatují Pepka námořníka a nesmírně populární kreslené příběhy z dílny Jaroslava Foglara, především Rychlé šípy. Mladší generace vyrostly zejména na časopisu Čtyřlístek, úzce spojeném s kreslenými seriály Večerníčku. V tuzemské komiksové produkci určené dospělým čtenářům se objevilo již několik politicky orientovaných prací, někdy se seriálovým charakterem, postrádaly však potřebný nadhled a přesvědčivost, vyznačovaly se spíš didaktickým charakterem. Kvalitativní průlom představovala trilogie Bílý potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory (autoři Rudiš a Švejdík, knižně kolem roku 2008), která se stala podkladem filmového černobílého železničního blues Alois Nebel v režii Tomáše Luňáka. I zmíněná trilogie ovšem strádala místy značně krkolomnou, nepříliš přesvědčivou dějovou linkou, značně prostým textovým doprovodem i jednoduchým výtvarným přístupem. Originálně pojatý film literární předlohu výrazně převýšil.
Slibnou vlaštovkou na českém komiksovém nebi se nyní stala poutavě vypravená životopisná kniha havlíčkobrodské rodačky Marty Morice ROZVĚDČÍK (nakladatelství Argo, 2017, 124 str., s podtitulem Grafická novela podle skutečné události z dob studené války).
Dominantní postavou příběhu je havlíčkobrodský rodák JUDr. Miroslav Polreich, který stále udržuje s rodným městem těsné kontakty a projevuje zájem o současném dění v regionu. V posledních padesáti letech se nenápadně podílel na realizaci české zahraniční politiky a na formování mnoha světových událostí, které ovlivňovaly mezinárodní politické dění a přední dějinné zvraty. Některé pasáže znají čtenáři z Polreichovy knihy Utajená zákulisí (2009). Nedávno vyšla v rozšířené podobě pod názvem Špioni v diplomacii.
Polreichovým textům jsou vlastní zasvěcené, absolutně objektivní postuláty a úvahy, prosté demagogických záludností a jalového politikaření, které bývají současné literatuře faktu velice blízké a výrazně snižují její věrohodnost.
Polreich volí ve své knize pamětí věcné hodnocení událostí a činů, padni komu padni. Na stejném principu postavila Marta Morice – v současnosti domovem v Bretani – děj svého komiksového příběhu. Je to prosté a přímočaré, leč nesmírně zajímavé a působivé ztvárnění jedné s k u t e č n é životní cesty, svým způsobem převyšující mnohá přední díla špionážního charakteru. Čtenář se nesetká s lacinými scénami, jakými jsou honičky, přestřelky a automobilová neštěstí; mrtvých nepočítaně. Zda však je nepoměrně zajímavější nesmírně komplikovaný děj, vrcholící příkladně úspěšným jednáním o ukončení mnohaleté války!
Pozoruhodná je obdivuhodně precizní, až detailní kreslířská práce Marty Morice, její úporná a úspěšná snaha dát aktérům jejich skutečnou podobu, aniž by sklouzla k tendenci vytvořit karikaturu, komiksovými tvůrci s oblibou využívanou. Zejména u postav, k nimž autoři nechovají sympatie.
V knize Rozvědčík je obsahově i výtvarně dominantním principem zachování objektivního přístupu a přílišné neodbočování od základní dějové linky. Protagonista příběhu není stavěn na piedestal, není líčen jako literární hrdina, nýbrž jako věrohodný člověk, o němž je možno konstatovat, že byl mužem na svém místě. Vždy mu byl vlastní analytický přístup k událostem, na nichž se v průběhu dlouhých desetiletí podílel. Na stejných základových obrysech je postavena kniha Rozvědčík. Čtenář se snad jedině pozastaví právě nad názvem publikace; označení rozvědčík je značně mnohovrstevné, v představách českých čtenářů náleží spíš do vojenské terminologie. Zda se však naskýtalo vhodnější přiléhavější a výstižnější…
Pro Martu Morice byla tvorba knihy srdeční záležitostí. Zachová si niterný vztah k rodné zemi, příbuzným a známým, kteří žijí v prostoru jejího dětství a mládí.
Pokud se zamyslíme nad příběhem člověka, jehož život se stal námětem knihy, napadne nás, že města a obce nejednou udělují rodákům čestné občanství za značně problematické zásluhy. Zda by nebylo na místě udělit další. Tentokrát za skutečné zásluhy, o nichž se dlouho nevědělo vůbec a které teprve nyní vyplouvají na hladinu jako zlatý písek, zvednutý proudem času ze dna.