ALEXEJ MIKULÁŠEK

Laudatio na Michaela Doubka

Michael Doubek, narozený 6. 2. 1972 ve Vyškově na Moravě, je osobnost mnohostranná, v určitém smyslu slova přímo renesanční. Profesí lékař a jako člověk velmi skromný, současně vysokoškolský učitel a špičkový badatel v oboru akutní a chronické leukémie a hematoonkologie, autor a spoluautor několika set odborných pojednání (nejednou publikovaných v časopisech s impaktovým faktorem) a mnoha monografií, z nichž třetina vyšla v zahraničí. Jako kritický esejista přispívá svými články a polemikami rovněž do Obrysu-Kmene, dnes LUKu, časopisu Unie českých spisovatelů, jíž je aktivním členem. Napsal několik knih pro děti, včetně půvabného leporela nazvaného O sluneční panence a deštivém panáčkovi (Boskovice : Albert, 2005), které současně ilustroval.

V roce 2015 založil Nakladatelství Kmen, jež na svých webových stránkách uvádí, že vydává „především původní českou prózu, poezii, filozofická a literárněvědní díla soustředěná na české, středoevropské a východoevropské kulturní prostředí“. Samozřejmostí také není, že vydává knihy velmi kvalitní po stránce textové i výtvarné: naposledy sbírku Michala Černíka Stébla, Bedřicha Stehna pod názvem Jadérka a výbor z tvorby Hanuše Bonna Rozeklaný čas, sestavený Vladimírem Janovicem. Je překladatelem z angličtiny a španělštiny (za všechna přeložená díla připomeňme romány Abela Prieta Let kočky a Francisca Lópeze Sachy Zlatý svět), ale je rovněž autorem řady původních povídek (přispěl např. do Almanachu Kmene z roku 2015 nazvaného Od války k válce i Almanachu Kmene z roku 2016 nazvaného Hej Slované) a tvůrcem několika rozsáhlejších próz, z nichž připomeňme novelu Tvůj den, má noc (vydal ji Antonín Drábek, rovněž laureát Ceny UČS, v nakladatelství Balt-East roce 2009), nebo naposledy románu Nepřizpůsobivost, jenž vyšel letos v Nakladatelství Kmen.

Román Nepřizpůsobivost jsem měl možnost recenzovat na stránkách časopisu LUK (recenze vyšla 10. září 2017 v čísle 37) a nerad bych opakoval to, co už bylo napsáno, a také to, co dávno přede mnou uvedla v obsáhlé studii, publikované coby doslov, Ivana Blahutová. Jen rekapituluji: z žánrového hlediska je to mimořádně zajímavý pokus o analýzu současné společnosti, tedy o román sociologický a modelový, také o román psychologický (se zvýrazněním psychologie lékařské a lékaře), ovšem s využitím prvků magických, fantaskních (autorem uplatněných nejednou, srov. motiv stěhování duší a cestování v čase v novele Tvůj den, má noc nebo často v povídkové tvorbě), vědecko-fantastických a antiutopických. Magický prvek představuje setkání hlavního hrdiny, doc. Alberta Harta, lékaře podobně jako autor, s Theophrastem Bombastem (zvaným Paracelsus), s lékařem, alchymistou a astrologem 16. století, podle historické legendy majitelem elixíru života. Tento motiv tvoří jakýsi kompoziční kruh, neboť takto román začíná (chápeme-li první kapitolu jen jako předehru k dalším dvaceti sedmi) a rozhovorem s týmž Paracelsem i končí.

Děj románu se odehrává v budoucnosti, a to velmi nepříznivé pro naši zemi i lidstvo. Autor dovádí do důsledků jeden z trendů současnosti, a tím jsou iluze předlužené společnosti ignorující všechny varovné příznaky a nevědomé si propasti, která se před ní otevírala, žijící v klamu o své jistotě, perspektivě a prosperitě („platy pozvolna rostly a ekonomika prý šlapala“), věřící v sebe a v neomezené možnosti, které jsou jen v jejích rukách. Opovrhuje chudými (každý je svého štěstí strůjcem), bezdomovci (kdo se nestará, ten nebydlí), nemocnými (kdo nedbá o své zdraví, ten si jej nezaslouží), všemi tzv. nemakačenky a práce se štítícími „sockami“; právě „nepřizpůsobivé“ lidé viní z vlastního selhání i ze systémových defektů. Doubek však nezachycuje přímo proces proletarizace společnosti ani zákulisí vzniku primitivního totalitárního oligarchického systému, v němž tak extrémně vzrůstá rozpor mezi bohatými a chudými, že chudým už není co brát, ba navíc do chudoby se dostávají další a další, sociální síť a systém jako celek kolabuje, každý bojuje sám za sebe a o holou existenci. Je to jistě nadsázka modelové povahy, ale s pevnou oporou v literární tradici.

Doubek líčí především to, co se stalo po proměně společnosti a popisuje vznik ostrůvku „pozitivní deviace“ v mysli svého hrdiny (jak by to možná nazvali Ray Bradbury nebo George Orwell). Uvědomuje si však jiné nebezpečí, tedy že se z obětí velmi rychle stávají vrazi, řečeno metaforicky i doslova. Vedle režimu Učitele, v němž je vše převáděno na ekonomické ukazatele a hodnota člověka je dána jeho schopností platit, existuje i režim opozice, tajemné hnutí představované Orátorem, po Orátorově smrti pak jeho následovníky. Zdá se, že se Doubek dobře poučil i z dějin, protože oba systémy ukazuje jako dvě strany jedné a téže mince, pomozme si příměrem, mince orwellovské, protože „panská“ a „zvířecí“ farma jedno jsou a málem k nerozeznání, jako tváře statkářů a prasat.

Končí-li Orwellův román údivem a snad i rezignací, snaží se Doubek nabídnout jisté východisko z režimu ekonomicko-policejní a mediální represe. Vkládá je do úst Theophrastových, který sází právě na ony „nepřizpůsobivé“, kteří „potřebují zapomenout na minulost“ a musí se „zase naučit žít pohromadě“, potřebují rovněž vedení bez Učitelů a Orátorů, kteří je přišlápnou a ochočí si je. Albert Hart dochází k poznání, že možná „to bude on, kdo sjednotí různorodé síly odporu – lékaře a úředníky s masami v ulicích a lúzry vegetující už roky v parku. Třeba se poté stane skutečné Blance lepším Orátorem. Třeba najde lásku, šťastnou hvězdu, kosmickou sílu, lék“.

Román není snadné číst. Jeho jazyk je lékařský a k podstatným motivům je třeba se stále vracet: tuto cestu budou ochotni nastoupit jen nemnozí. Četba navíc vyžaduje historické znalosti, které např. osvětlují podivnosti Paracelsova chování. Nárokuje si rovněž čtenářovu ochotu přistoupit na vyhraněnou sociologickou modelovost zachycených situací, a také vstřícnost k symbolice v něm uplatněné („mluvící“ jména jako Učitel, Orátor, Blanka, Školačka). Přesto – možná právě proto – je jeho text velmi podnětný a dovedu si román představit i jako základ scénáře třeba televizního filmu nebo jiné adaptace, rozhlasové či divadelní.

Jakkoli autor získává Cenu UČS právě za tento román, je naše cena rovněž výrazem ocenění všech estetických aktivit výše připomínaných, tedy prozaických, nakladatelských, překladatelských, výtvarných a v neposlední řadě i esejistických.