PETR ŽANTOVSKÝ

„Ruský prezident Vladimir Putin je pro existenci Evropy větší hrozbou než Islámský stát. Nejlepší způsob, jak může Rusko zabránit vlastnímu zhroucení, je zajistit, že se Evropská unie zhroutí jako první – zhoršováním migrační krize a podporováním islamofobie,“ napsal už v únoru 2017 ve svém komentáři pro list The Guardian maďarský finančník George Soros.

A pokračuje: „Putinovým cílem je podporovat rozpad EU – a nejlepší způsob, jak toho docílit, je zaplavit Evropu syrskými uprchlíky… Představitelé USA a EU dělají velkou chybu, když si myslí, že by Putin mohl být jejich potenciálním spojencem v boji proti Islámskému státu… Je těžké pochopit, proč USA a vedoucí představitelé EU přijímají Putinova slova, spíše než by ho soudili za jeho chování. Jediným vysvětlením, které se mi daří najít, je, že demokratičtí politici se snaží uklidnit veřejnost tím, že malují příznivější obraz, než vypadá ve skutečnosti. Faktem je, že Putinovo Rusko a EU jsou zapojeny do závodu s časem: otázkou je, kdo z nich se zhroutí jako první.“ A svou úvahu korunuje slovy: „Hrozbu vycházející z Putinova Ruska bude těžké zvrátit. Neschopnost rozpoznat ji učiní tento úkol ještě složitějším.“ Tak pravil George Soros.

„Moskva tyranizuje východní Evropu,“ soudil pro změnu už loni v červnu britský týdeník Week. A klade si otázku: „Může se Rusko vojensky vyrovnat Spojeným státům? V žádném případě. Ani nejvyšší představitelé Pentagonu, kteří kvůli Putinovým krokům požadují zvýšení výdajů, nevěří, že by byla americká převaha v ohrožení. Washington stále vydává na obranu skoro sedmkrát víc než Rusko – konkrétně 600 miliard dolarů, zatímco Moskva 84 miliardy. Spojené státy mají 19 letadlových lodí a Rusko jen jednu. NATO má čtyřikrát větší sílu než Moskva. V důsledku podepsaných smluv mají obě strany přibližně stejně početný jaderný arzenál, ale Amerika má ve skladech stovky nerozmístěných válečných hlavic, zatímco Rusko žádné. Právě kvůli této nerovnováze se Kreml uchyluje k zastrašování a nepředvídatelnému chování v naději, že NATO raději přijme malou porážku, než by riskovalo válku.“ Nicméně, jak konstatuje Week, „Moskva neopouští bojovnou rétoriku a tvrdí, že začala nová studená válka. Navíc předehnala Čínu a stala se největší kybernetickou hrozbou Ameriky. Ruští hackeři už pronikli do počítačů polské burzy, francouzské televizní stanice, amerického deníku New York Times, Severoatlantické aliance, a dokonce i Bílého domu a Pentagonu. Většinou jde jen o provokace a špionáž, ale občas kyberútoky představují i fyzické nebezpečí. V roce 2014 se ruští hackeři zmocnili počítače, který ovládá vysokou pec jedné německé ocelárny, a vložili do něj virus, který způsobil spálení stroje. Kyberútoky na Ukrajině zase zničily část elektrické sítě a přerušily vojenskou komunikaci. V Sýrii ruské rušičky komplikují činnost špionážních satelitů NATO“. (G. Zbavitelová: Ohrožuje Rusko světový mír? Český rozhlas 5. 6. 2016.)

A co také k věci zaznělo z oficiálních úst? „Rusko ohrožuje bezpečnost Evropy.“ Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2016 to prohlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Doslova řekl: „Rusko nyní destabilizuje evropský pořádek. NATO nehledá konfrontaci a nechce novou světovou válku, naše odpověď přesto musí být jasná a tvrdá. NATO nyní prochází největším posílením za desítky let, abychom vyslali jasný signál a odstrašili jakoukoli hrozbu. Ne abychom vyvolali válku, ale abychom jí zabránili.“ Toto jasné prohlášení ještě upřesnil svým pohledem ukrajinský prezident Petro Porošenko: „Největším nebezpečím pro nás Evropany je alternativní Evropa s alternativními hodnotami. Nebezpečím pro nás jsou hodnoty, jako je izolacionismus, netolerance, nerespektování lidských práv, homofobie. Tato alternativní Evropa má svého vůdce, a tím je ruský prezident Vladimir Putin.“

Pikantní je, že „druhá“ strana si dokáže občas vstřelit půvabnou vlastní branku. Příkladně Kateřina Hamatová na portálu Demokratický střed – v přímém rozporu s výše citovanými slovy Jense Stoltenberga – píše: „V současném oficiálním ruském diskursu je rusofobie výplodem západní propagandy. Mýtus ruské hrozby je údajně využit pro formování a posílení euroatlantické identity – díky němu má totiž Západ, respektive NATO, společného nepřítele. Projevem rusofobie jsou tak například plány na obranu NATO, které ve zvýšené míře počítají s hrozbou z východu. Přitom samotné NATO prý pro Rusko představuje mnohem větší hrozbu, než je tomu naopak – nepřestává totiž expandovat a zvyšuje počet vojenských základen u své východní hranice.“ Hamatová zde vlastně říká, že NATO nezbrojí, jen to o něm tvrdí kremelská propaganda. Pak tedy Stoltenberg musí být reprezentantem kremelské propagandy, jiné logické vysvětlení to nemá. Ale to jen na okraj.

Česká televize 24. 10. 2017 (K. Hamatová: Rusofobie přichází z Kremlu) přinesla informaci, že podle české Bezpečnostní informační služby „Česko ohrožují lobbisté na úřadech i kyberšpionážní útoky z Ruska“. Výroční zpráva BIS doslova říká: „Rusko a jeho zpravodajské služby… koordinovaly a financovaly činnost tzv. nevládních organizací“, přičemž „představitelé těchto ,nevládních‘ entit, přímo či nepřímo řízených ruskou mocí a jejími zpravodajskými službami, systematicky usilovali o získání podpory českých parlamentních a neparlamentních politických stran a představitelů vrcholných orgánů české státní správy. Někteří čeští občané tak vědomě či nevědomě participovali na zpravodajské agresi cizí moci proti integritě třetího státu. V souvislosti s těmito aktivitami bylo velmi zajímavé sledovat, jak se pod ruskou taktovkou ,bratří‘ entity z extrémní či ortodoxní pravice a levice…“

Všechny tyto hlasy nasvědčují tomu, že Evropa, a ještě adresněji střední Evropa, zahrnující pochopitelně už z geopolitického důvodu naši republiku, je v bezprostředním ohrožení Ruskou federací. Proto se aktivizují nejen vojenské síly, o nichž mluvil Jens Stoltenberg, ale hlavně propaganda směřovaná k obyvatelům dotčených zemí, včetně naší.

Nejsme v tom problému sami. Naše bývalá bratrská Slovenská republika je nárazníkovému pásmu mezi Západem a Východem se vším, co k němu patří, ještě blíže. Proto i tamní média varují: „Postoj politických elít, silná energetická závislosť, výrazné protiamerické a antiNATO nálady medzi obyvateľstvom. To sú len niektoré aspekty, ktoré robia zo Slovenska jeden z najzraniteľnejších štátov strednej Európy voči vplyvu Ruska,“ píše Ladislav Bariak na Aktuálne.sk. Cituje přitom závěry Globsec Policy Instiutute, podle nichž „absencia efektívnych štátnych protiopatrení voči nepriateľským vonkajším vplyvom a nedostatok uvedomenia zo strany verejnosti výrazne prispievajú k zraniteľnosti Slovenska.”A odvolává se také na vyjádření Romana Máci z organizace Evropské hodnoty, podle nějž „len na území Česka pôsobí približne 40 proruských webov a ďalšie desiatky kampaní šíria proruskú propagandu rôznymi kampaňami na sociálnych sieťach.“

Stojíme tedy před zásadní otázkou: Je pravda, že bezpečnost a mír v Evropě jsou ohroženy ze strany Ruska a jeho prezidenta Putina? A pokud ano, co konkrétně o tom svědčí a jak to lze průkazně a nevyvratitelně doložit fakty? Protože v případě, že by to byla pravda jen zčásti nebo dokonce čirá nepravda, riskujeme vytvoření a eskalaci propagandistického konfliktu bez pádného důvodu. Nebo hůře – aniž bychom znali skutečný důvod aktivizace propagandistických institutů a – abychom užili známého, Leninovi připisovaného výroku, byli v této mediálně politické řeži jen za „užitečné idioty“. Což je role nejen značně nedůstojná, ale rovněž riskantní. To o naše životy, osudy, statky a perspektivy se dnes hraje. Proto je namístě maximální otevřenost faktům ze všech názorových stran, vysoká míra informované skepse při jejich porovnávání analýze a maximální možná mediální gramotnost: rozlišit, proč, co a také kdy média chrlí na své publikum, totiž patří k základní výbavě každého, kdo se chce ve své době vyznat.

Mluví se v té souvislosti také o rusofobii. Strachu z Rusů a z Ruska. To je fenomén, který má mnoho kořenů, nejsilnějším je jistě vzpomínka na srpen 1968 a příjezd „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ k potlačení reformního vývoje v KSČ a ve společnosti. Mám osobně za to, že jedním z opravdu vážných a pro naši národní duši – nebojím se toho trochu vznešeného výrazu – zbytečných zklamání byl právě fakt, že Rusko, či tehdejší Sovětský svaz, chcete-li, k němuž se upínaly mnohé optimistické zraky už od časů rakousko-uherských i prvorepublikových, a který nám přinesl osvobození od nacismu, ztratil v očích mnoha lidí velký díl kreditu a autority. Když se to pak smíchalo s pragmatickou, emoce zneužívající politikou, neštěstí bylo na světě. Rusofobie, alespoň ta, která na nás vykřikuje z médií a úst mnoha politiků, nerozlišuje mezi rustvím kulturním, historickým, heroickým, a rustvím tradičně imperiálním a pro stabilitu světa vlastně nezbytně silným.

Vzpomínám si na nedávno zesnulého předsedu Klubu angažovaných nestraníků Bohdana Dvořáka (narozen 18. listopadu 1949, zemřel 5. října 2017). Toho jistě nebylo možné podezřívat z nějakého příklonu ke komunistickému myšlení či politické praxi. To on byl autorem toho tolikrát kritizovaného a lehce demagogického bonmotu že „bývalý komunista je totéž, co bývalý černoch“. Znal jsem Bohdana od svých patnácti let, jemu bylo šestadvacet. Já zrovna nastoupil na gymnázium, jeho vyrazili z Právnické fakulty pro aktivity právě v období tzv. internacionální pomoci. Bydleli jsme v Pardubicích v jednom bloku. To on mě zasvěcoval do ruské kultury, učil mě dívat se na filmy Nikity Michalkova, číst Babelovy povídky a obdivovat ruské, či sovětské divadlo. Jednou jsem ho přistihl nad knihou Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Položil jsem mu náležitě hloupou otázku, hodnou –náctiletého: „Proč ty, díky Rusům vyhnaný ze studia, dnes pomocný dělník, vlastně čteš ruskou knihu?“ A on mi tehdy odpověděl: „Bulgakov přece na tom srpnovém tanku neseděl!“

V půli 80. let u nás hostovalo Moskevské divadlo leninského komsomolu s představením Juno a Avos, moderní operou Alexeje Rybnikova na libreto Andreje Vozněsenského v režii Marka Zacharova. Příběh vychází ze skutečné události, kdy v roce 1806 plul hrabě Nikolaj Rezanov loďmi Juno a Avos do Kalifornie s úmyslem navázat mezi národy Ruska a Ameriky přátelské vztahy. To byl tehdy hlavní étos díla, které předběhlo svou dobu, bylo jakýmisi prvními uvozovkami pozdější gorbačovské „glasnosti“ a poprvé po létech prolomilo zdánlivě věčnou bariéru neporozumění mezi Východem a Západem. Ta opera měla tehdy obrovský úspěch, jak v Rusku samotném, tak u nás. Rezonovala totiž s intuitivní touhou normálních lidí po normálních vztazích, normálním soužití bez konfliktů, schválností, urážek a bojů. Hezky to vyjádřila svého času Marie Terezie. Podle ní totiž „i průměrný mír je lepší než sebeúspěšnější válka“. To je, jak věřím, přesvědčení většiny obyvatel nejen v naší zemi, ale i v zemích onoho Západu i Východu.

Závěrem bych rád zacitoval z jiného poetického díla. Jde o text Borise Viana, francouzského spisovatele a hudebníka, který svého času kongeniálně převedl do češtiny farář Miloš Rejchrt. Píseň u nás zpívá už možná čtvrtou desítku let pod názvem Pánové nahoře Jaromír Nohavica. Zazní v ní i tato slova: „Musí-li války být / běžte si válčit sami / a vaši věrní s vámi / mě nechte být / Jestli mě najdete / můžete klidní být / střílejte neváhejte / já zbraň nebudu mít.“

K tomu, myslím, není co dodat.

Z konference „Rusofobie – Antisemitismus 21. století?“, Praha, Novotného lávka, 2. 11. 2017