ALEXEJ MIKULÁŠEK

Petr Skarlant (1939 v Českých Budějovicích, příslušník „devítihlavé generace“, který svým dílem navázal na francouzskou modernu, meziválečnou avantgardu a i na poválečné proudy francouzské literatury, aniž odhodil svou kulturní identitu, vydal nedávno novou básnickou sbírku, která by si zasloužila více než jen recenzní glosu. Její název, tedy NEZVAL V LUCEMBURSKÉ ZAHRADĚ (Praha : Akropolis, 2017, 50 str. ISBN 978-80-7304-212-7), lze číst jako poctu Vítězslavu Nezvalovi, zřejmě nejvýraznějšímu českému básníkovi dvacátého století. Asi právem: také čteme na přebalu, „Nezval vstupuje v 21. století do Lucemburské zahrady“, je mu „právě 116“, a jak mu bylo vlastní, coby milovník rázně „odmítá vztah k ženě bez pohlavního života“. Ovšem pohlavní život se dnes zteatrálnil, odlidštil, ekonomizoval, je vším jiným než tématem „odvážným“ nebo dokonce „zakázaným“. Ano, „dnešní doba Poésii šíří jinak, / také je víc kurev, nežli bylo dřív, / vládě noci letní kino hlavu stíná. / Nová věcnost se už brzo vynoří“ (přitom slova Poésie a Nová věcnost jsou psána kurzívou, s. 30). Přesto však je možné chápat tuto sbírku jako znovuzrození intimní milostné lyriky.

Samozřejmě že nečteme verše bezpohlavní, vždyť i „lyrický subjekt“ při procházce Lucemburskou zahradou zatoužil po jiné zahradě, „vlhké, temné, slizké“, čemsi „z tropů“, až „vilný Pražák podobá se lidoopu“ (s. 26). A jak si Nezval někdy potřeboval „obžerně zarýmovat“, jsou i Skarlantovy rýmy projevem radosti z básně, z lásky smyslné a svádivé. Cítí-li romanopisec či novelista radost z vyprávění (Lust zu fabulieren), vnímá básník radost z jím stvořeného světa jako radost Tvůrce veškerenstva… (tedy toho, koho jsme si stvořili, protože sami tvoříme). A tak básník drží se „jedné věci: svého pera, / pero píše noty, z dvou těl jeden tón“ (s. 28).

Verše „Lucemburské zahrady“ jsou tvarem velmi heterogenní – ostatně i Nezval coby básnický virtuóz zkoušel různé básnické formy a tvůrčí postupy, a v tom se nezapřel dědic Jaroslava Vrchlického, pokud chápeme, co znamená generační návaznost: neznamená prodlužování, ale ustavičné přetváření a přesahování (a jen takto lze vnímat kontinuitu). Najdeme zde pravidelné sonety, pravidelná čtyřverší i trojverší s pravidelnými rýmy, také četné mezitextové ozvuky tvorby básníkových favoritů. Současně však nalezneme i verš volný, nerýmovaný a bez interpunkce, těžící poetický efekt z přesahů a prvků poetický hry.

Báseň, která dala sbírce název, začíná jako alegorie, jako by se opravdu sešli duchové všech básníků v Mekce Poesie, aby se poradili – nikoli o nápravě věcí lidských, o tom, jak vládnout, nebo o tom, jak psát přesvědčivě o jednom a proti druhému. V této „čtenářské zahradě“, kdysi alegorii zasvěcení, plné erotických narážek, kde i Nezval dělá „z lásky absolutní rýmy“, se scházejí rozmanité básnické osobnosti; ty žárlí na sebe, někdy se i „škrtí“, ale společné je těm Tomanům, Gellnerům, Nerudům, Sýsům, Seifertům a Halasům, stejně jako „Arthurovi s Paulem“ (ti „dva teplí“), Kunderovi (který zde „čte svého Fučíka“), nejinak Baudelairovi (jenž se ptá, zda tu nejsou pravičáci, metafyzici, pánbíčkáři a „strážci starých pořádků“), Rimbaudovi i Puškinovi, Ferlinghettimu i Ginsbergovi, ale neklamně i Nezvalovi a Skarlantovi, že „žádný sebe nezradil“ a jejich poezie už „vytvořila nový světadíl“ (s. 33). Sice se „všichni strašně porvou“, ale o tuto fikci přece v poezii jde – o tvorbu nového, ne jen o popis starého a „současného“, jež se v okamžiku reflexe stává už něčím starým. Ovšem i přesné pojmenování, otevřeně „nekorektní“ výrazivo a faktický výsměch celé genderové „vyváženosti“ (Kam se poděly ženy-básnířky? Kam se poděly ženy Ušlechtilé a Cudné?) jsou už názvukem „jinakosti“, básnicky pravdivosti. Ať puknou vzteky, a tím nemíním „básnickou čeládku“!

Jak patrno z ukázek, existuje jedna podstatná vrstva v této paradoxně avantgardní sbírce, bez níž by hravá, vlastně poetisticky něžná, mile rozverná a svádivá gestace ztrácela na své působivosti. „Strašné je být v rukou mocných amatérů, / strašné je být v rukou hodných nadšenců“ (s. 30), píše na jednom místě „lyrický subjekt“, a právě řada těchto reflexí dává tušit, že milostné téma není odpreparované od témat jiných. Ne náhodou pařížské „ulice Alláh zpřeházel“ (s. 41), na prodej je vše, i v „lásce“ se vše prodává, nebo se kterási chlubí, že „masírovat chlapa umím. Muž je moje hobby“ (s. 18). A sonet Než slétne sekera, sugerovaný jako „Píseň z revoluce 1793“, přináší oživený villonovsky či bérangerovsky „drzý“ jazyk, a protože těmito verši sbírka končí, vrhá krutý popěvek (ve stylu „půjde to, půjde to“…) na celou „Lucemburskou zahradu“ i „Petřín“ stínů a mámivých názvuků nové světlo, možná i zvuk – slyšíme svist gilotiny, a čert ví, zda, kdy a ke komu spravedlivé.