VÁCLAV PELCMAN

Píšeme si

Přiznám se, že nemiluji televizní seriály, ale díky upoutávkám se občas nestačím někam včas uchýlit a tak i něco vidím. Ale to je pro mne pak většinou noční můra. Nejvíce mne to postihlo, když mne přepadly ukázky ze Zdivočelé země. Nevíte odkud to je? Přece z Československé republiky (obsahem), ale vyrobeno již pouze v České republice (ČT) jako obraz myšlení některých jejích obyvatel. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, co je to za tvůrce, co to má na svědomí.

Jako častý návštěvník městské knihovny jsem letos zahlédl na pultě na odiv vystavenou knihu Doktor vězeňských věd. Řekl jsem si, co je to za blbý název. A tak jsem objevil poklad! Jakási Renata Kalenská učinila rozhodný krok pro svou kariéru a zveřejnila Rozhovor s Jiřím Stránským. A už jsem byl chycen. Tady se jistě dovíš, co nevíš! A také ano. Četba však byla spojena s mnoha přestávkami, abych načerpal sil a snížil hladinu adrenalinu na únosnou hodnotu. Neboť již žiji v české kotlině dost dlouho a zažil jsem proto mnohé i v literatuře. Proto se častěji uchyluji, mimo jiné, k četbě klasiků, ale i těch, kteří, jestli jimi ještě nejsou svým věkem, tedy svým uměním, a mohl pokračovat ve čtení. V daném období to byl Jiří Žáček (Idioti mají přednost), Jménem krále (Vlastimil Vondruška) a také v jeho Husitské epopeji, i jiných, ale to už by vypadalo, že chci proklamovat, že jsem nějak moc sečtělý.

Tedy podle regule: Renata Kalenská, Doktor vězeňských věd (Motto, 2017), 190 stran textu. Aktéři rozdělili rozhovor asi do jedenácti částí, psaný v rozmezí asi půl roku. Za tu dobu se sblížili tak, že „po jednom armaňaku“ si tykali (rozdíl jen 43 let). Texty mají značné mezery mezi odstavci asi proto, aby se kniha zdála obsáhlejší. Já bych potřeboval rozsáhlý rejstřík informací o osobách v textu zmiňovaných a zřejmě významných. Těch opravdu známých je zmiňováno také dost, a na nikom snad „nezůstala nit suchá“. Někteří jsou, jmenovitě, řazeni mezi voly.

Původně jsem chtěl s autory polemizovat, ale upustil jsem od toho. Ale zpovídaný zřejmě vyniká po všech stránkách. Byl (a ještě je) pohledný, byl sportovec (lyžoval, než se zranil); přestože byl bit pendrekem do hlavy, žije ještě v 84 letech. Přestože nemá maturitu, byl presidentem českého PEN klubu a mohl být i presidentem státu (ale to nevzal), pilným pisatelem, znalcem čtyř světových jazyků, podle novinářky ikona, uděloval ceny K. Čapka, ale bylo toho tolik, že by někoho jímala závist. Byl, a je, rytířem (von- z) již několik pokolení před a i jeho děti se mohou pyšnit tímto rodem. Zejména však byl vězněn v tzv. padesátých letech, ale i později. Asi jsem však nedával velký pozor, protože, jako vždy u líčení některých, mnohdy „politických“, vězněných, není uveden důvod věznění. Známe však takové vězně jako Karel Havlíček, Jakub Arbes, Viktor Dyk, kteří byli ve vězení pro ušlechtilé ideály. Byli to lidé inteligentní, vzdělaní a nedělali si z toho byznys. V. Dyk (Tichý dům) po návratu z vězení: „V prvých dobách státní svobody nechtělo se mi hledět zpět a připomínat, co bylo za námi. Zdálo se něčím nepěkným těžiti z konjunktury chvíle.“

Mám-li zůstat u knihy, nelze toho napsat o mnoho více. Text je zmatený v otázkách (i když předem připravených), odpovědi nekulturní, stálé vychloubání (první hned po bohu, i před Dukou), mnoho stanovisek často se opakujících. Pamětníkům doporučuji četbu (nikoliv koupi), aby se dověděli, co se v republice dělo, zejména ti poctiví pracující, kteří se teď označují jako nemyslící stádo. Také se hází na národ zodpovědnost i za represe, které byly mnohdy uměle vyprovokované. Nadpis jsem si vypůjčil z obálky knihy (abychom věděli, o kom byla řeč).