MILAN BLAHYNKA
Sbírku NEODESLANÝ DOPIS (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2016, edice Báseň na sobotu, sv. 32; fotografie na obálce Hana Prskavcová) nazval její básník Josef Prskavec (ročník 1954) podle básně, v níž apostrofuje dávnou „zelenou lásku“ a kterou končí verši: „a zapomínej na mne / v dobrém“. Nevím, co na to vzdálená zelená láska, ale jsem si jist, že čtenář bude na Prskavcovy básně v dobrém nikoli zapomínat, ale dlouho předlouho myslet, jako nezapomínáme na nic, v čem nalézáme svou vlastní zkušenost s nejistým, často zlomyslným světem a prchavým životem.
Hned vedle básně Neodeslaný dopis se čte podobně krátká báseň Velký úklid, bezděčný (?) protějšek dlouhého Velkého prádla Prévertova a hlavně podle mého názoru resumé celé knížky, která by se tak mohla i jmenovat.
Neboť do sbírky o 60 našlapaných stránkách, praskajících ve švech celým veletuctem většinou krátkých třaskavých básní, vybral Josef Prskavec „to nejlepší“ (jak se dnes psává) ze svých sešitků, jichž si po svém oficiálním debutu, Pokusu o dorozumění (Mladá fronta, Praha 1989), vydal vlastním nákladem celou řadu. Každá z nich si zasluhovala onačejšího vydání, jež by proniklo do knihkupectví a do knihoven.
Nevím, zda básník obcházel a obesílal velkomožné nakladatele, anebo prostě neměl chuť a žaludek se doprošovat panstva, které neinvestuje do vydání ničeho, z čeho nekyne velký rychlý peníz. Zkrátka psal a vydával „si“ verše pro své přátele a stranou básnění oficiálně podporovaného a cenami věnčeného vyzrál v jedinečnou básnickou osobnost. Ze svých sbírek, napsaných „mezi lety 1990-2010“, už roku 2012 vydal vlastním nákladem obsáhlé Milénium, ale ani ono není ve fondu Vědecké knihovny, jedné z největších u nás, do níž chodím.
A tak až Neodeslaný dopis nyní objeví zvídavější čtenářské obci poezie básníka, jehož kamarádem je nelítostný Osud („Ráno si s námi hvízdá / večer si na nás počká…“), servírující Životní menu: „Dětství je předkrm, / mládí polévka, / dospělost oběd skvělý. // Stáří je moučník, / na který / servírky zapomněly.“
Zas jeden autor lkající, naříkající, stěžující si? Ani náhodou. Nemilosrdný falešný svět mistrně pranýřuje: „I přes chatrné vzdělání / a minimální nadání / dík televizi dneska vím: / Nejlepší máslo je margarín! / Veliký Bratr nás má rád!! / Kdo nežije na dluh, / ten je srab!!!“ Básníkův Pracovní postup? Uklízí, „co jiní vybryndali“ a nespěchá, „ vždyť není kam“, neboť ví, že „pro všechny / je špíny dost, / špína je věčný / neplatící host“; básník uklízí a hledá místo, „kde bude aspoň chvíli čisto“, i když pak na sebe žaluje, že sice miluje věci, mlčenlivé soudruhy, ale věci ho nemají v lásce, všude se povalují „a čekají, / že je snad někdy uklidím. / Ale to se načekají“. Přesto jeho knížka je veliký úklid – metodou ironie, sarkasmu, parodie. Velký úklid je podle Prskavce úděl básníků: „Celou noc perou / zašpiněná slova, na šňůry myšlenek / je k ránu zavěsí. / Když trochu vyžehlí se, / budou jako nová“ – a do té pohody blesk z čistého nebe: „ – čtenář se vyděsí.“
Neboť ta do čista vypraná slova nepřinášejí balzám, ale sypou do otevřených ran pepř, a to i tam, kde se modlí „za dosud nenarozené“: „Naše skutky / padnou na hlavy / našich dětí. // Vynalož, Pane, na pevnost jejich lebek / alespoň malou část toho, / co jsi ušetřil / na obsahu těch našich.“ Prskavec takto osolí Kompromis: „Tu přimhouřit oči, / tam být bdělý, / občas dodržovat / jistá pravidla. / Peklo se nažere / a Bůh zůstane celý / – v Nebi i ptáci / přijdou o křídla.“ Co jiní říkají mnoha slovy, tady poznání, že není úniku, vykrystalizovala ve sloku: „Ať silní jsme či slabí, / ať vládne Bůh či klam, / zůstanem navždy tady / a ráj zůstane / tam.“ Zvlášť lapidární jsou verše nastavující zrcadlo dnešním Čechám a Čechům: dvouveršový Nápis na pomníku Neznámého Fyzika: „Až v Praze jsem pochopil, / jak je všechno relativní“; říkanka Hop-hop-hop, která začíná heslem „Kdo neskáče, / ten není Čech“ a končí verši „Světácký úsměv / na ústech, / dobrý Čech skáče, / jak kdo píská“; a do třetice Blaničtí rytíři: „K prosbám jsou hluší. / Možná už tuší / že je tu všechno v pořádku. // Žijeme vkleče. / Schovali meče, / přijdou nás kopnout do zadku.“
Ale nemylme se, Josef Prskavec není mistr jen dokonale vyostřených epigramů, přesvědčivě konzistentní je například delší výsměšná Vzorná báseň o vzorném člověku, lyricky teskná Loď bláznů, vyznavačský Bláznův sen, popěvek Vstupenka do Ráje, která slibuje „všechny holky z reklam“: i „dekret / na hlemýždí dům, / s právem říkat pravdu / holubům“, a zvláště apokryf Štědrý večer; v něm přicházejí k jesličkám „tři státníci / s vánoční zdravicí / (to bude trapas)“. V básni Vlezlej chlap se Prskavcovi podařilo předvést obludnost jednání a jazyka manažerů dnešního světa, jimž je Kristus, „nedoučený tesař, / bez praxe, / třiatřicet let, bezdomovec“ škemrající o práci, protože musí živit starou matku, vdovu: „Říkám mu: Pane, / co je nám po tom. / Kouknu do jeho rejstříku / a on už byl jednou trestaný. / Prý nevinně, ha ha! / Říkám mu: Pane, / koukejte rychle vypadnout, / nebo na vás zavolám / naši ochranku. / A můžete si jít stěžovat / třeba až někam úplně nahoru.“
Tak se ve skutečnosti dnes zachází s proroky, jimž se na jevištích a na plátně říká Jesus Christ Superstar. Tak se nakládá i s básníky, jakým je Josef Prskavec, který básní Superstar předpovídá, co by o něm samozvaní vychovatelé řádných vzorných občanů napsali, kdyby už museli o něm napsat: „Kdo ho sem pustil? / On zpívá česky! / Kdo je to vůbec?! / Úchyl, / nebo blbec?“
Ve sbírečce Nultý den stvoření (vlastním nákladem 2003) se mi moc líbí báseň Perpetuum mobile, kterou básník žel nevzal do Neodeslaného dopisu. V ní si posteskl, že „jak šípy do mlhy / noří se slova, / zbytečně, marně, / dnes a zítra znova. // A pokud nejste protřelí, / jen si z vás někdo vystřelí“.
Prskavec není protřelý a jeho slova protínají „tmu na konci tunelu“ vůbec ne zbytečně a marně.