EVA FRANTINOVÁ

Chtěla bych jít noční Prahou s Josefem Horou. Protáhl by mne kavárnami, četli bychom básně nad jedním šálkem a vyprávěli si – hodiny… Existuje dnes básník, který by bez nároku na odměnu nebo bez nádechu senzace, o které zítra napíše deník Metro, vodil básnickou bandu noční Prahou?

Kdysi jsme takto chodili z Rubínu nebo Michalské, kdysi mne pozdě večer takto vedla Libuška Mikysková – studentka „fildy“, která psala básničky – do svého podnájmu, kde jsem prvně slyšela – v tu chvíli plná zájmu a zvědavosti opřena s rukopisem jejích básní psaných na stroji o radiátor ústředního topení – Letohrad, Letohrad… Libuščino rodiště i inspirace. Kočka není pes. Včera není dnes. Libuška ani já nejsme Hora. Touláme se každá sama a jinými kraji. Vůbec mi připadá, že básníci jsou dnes „rozhozeni“.

Když jsem nedávno básnířky své generace chtěla vzít na procházku chystanou knihou právě o nich, jakýmsi pokusem o jejich portréty, ty, s kterými jsme se nejdéle a nejvíce toulaly noční Prahou, odmítly. Proč dráždit spící čas? Mám vážně jiné starosti. Vždyť já už dávno nepíšu. Byla to taková zběsilá doba.

Ano, zběsile krásná. Chodit Prahou a recitovat Seiferta, Halase, Horu, tu Kainarovu o holkách a vesmíru, který ti jednoho dne vezmou, číst Hrubínovy Lásky a slyšet jména Skarlant, Žáček, spatřit Petra Skarlanta na rohu Polské ulice v medových manžestrácích, jindy vidět, jak někdo žasne nad sbírkou Nadechni se a leť: „To je to nejlepší co Karel napsal!“, a jindy slyšet o Závadovi: „Byl strašně hodnej a rád si líznul, po mně chtěl jednou pusu, vážně…“. „Hodnej je, mně také odepsal, píše mi, ať pokračuju…“, trumfovala jsem.

Už byla skoro půlnoc, patřila nám Kampa, kde jsme koukaly Holanovi do oken (co když je ale má na druhou stranu nebo už spí, že nesvítí?), patřil nám Petřín, drobné vlásečnice okolních uliček i Nerudova ulice. Četly jsme se navzájem, téměř každou novou báseň.

A poslední dvaadvacítka tudy ještě jezdí.