IVANA BLAHUTOVÁ

(úryvek z povídky)

Od počátku tvrdila, že ze štatlu odejde. A stalo se, i když přesně naopak. Štatl odešel od ní. Ze dne na den. Ze dne na den se Ina a štatl ocitly každý v jiném časoprostoru. Nezvratně a navždy.

Devadesátá léta byla strašlivá. Od prvního do posledního dne.

A když občas musela Ina vyjít z kvartýru, když občas musela proti své vůli spěchat ulicemi a kvapit náměstími, když musela jezdívat tramvajemi na stále stejná místa a marně brát za stále stejné kliky – na každém kroku, na každém kroku narážela na město B., které už neexistovalo. Jen to tak vypadalo, že tu pořád ještě uhánělo a hulákalo, s trochu jinou vizáží a v trochu jiných hadrech. Podobně jako Ina, rovněž s trochu jinou vizáží a v jiných hadrech, vesměs vypůjčených od Tary. Co nejrychleji se pokaždé probila štatlem, aby si vyřídila povinné, nakomandované, nesmyslné záležitosti. A štítivě sledovala ty proudící nepřátelské davy; šedé bundodžínové figury, které už na nikoho knedlíkově nepomlaskávaly a nepoříhávaly a zamračeně si hleděly svého. Samí neteční pěšáci, zaujatí vlastním horečnatým kvapem. Před lety si stádo heroicky zabučelo na náměstí, zacinkalo, podupalo, pokálelo, a nyní opět poslušně a snaživě uhánělo nařízeným směrem.

Párkrát se Ina během té děsivé dekády vydala do centra města o sobotním večeru. Jednou se tam sešla s jedinou zbylou kamarádkou a asi dvakrát si vyrazila s Tarou, jež se výjimečně odhodlala utrhnout od své praštěné rodinky. Střed štatlu, který si Ina pamatovala jako rušnou zónu nočních flámů, nyní připomínal evakuovanou oblast. Jako by někde blízko došlo k obrovské ekologické havárii. Nikde ani noha. Na pusté korzo civěly ozářené výklady zamčených obchodů s exkluzivními šunty. Neznámé vývěsní štíty se chaoticky měnily a málokterý zde vydržel déle než pár měsíců; krámky se bleskově objevovaly a zase ztrácely a do žádného z nich by už Inu ani nenapadlo páchnout, nežádoucí cizinka bez vindry v kapse.

Tara ji tehdy velkoryse pozvala, aby si vyhodily z kopýtka jako za starých časů. Daly si vodku na kuráž a pustily se po trase dávných studentských pařeb. Objevily dva tři lokály, jež dosud štatl nezlikvidoval, a srdnatě do nich vstoupily. Spatřily neuvěřitelně omšelé zařízení a místo obvyklých hostů smečky štětek všeho věku plus jejich klienty a pasáky. Šokované vzaly nohy na ramena

Když se Ina později tu a tam znovu dostala do centra, většinou v létě, všimla si, že i tyto poslední staré putyky se ztratily beze stopy, zatímco jiné získaly nový vzhled; a desítky restaurací a barů tu pak bujně vykvetly počátkem tisíciletí. Vítězně vtrhly do jádra města spolu s dalšími bankami, butiky a obchodními domy, pyšně se třpytíce chromem a mramorem a vyzývavě lákajíce zákazníky do skleněných pastí. Poživačné břicho štatlu se světácky vyšňořilo a opět kypělo životem ve dne i v noci. Uniformované postavy v unisexových tričkách a džínech se netrpělivě hnaly po pěších zónách či lhostejně vysedávaly na zahrádkách kaváren, uhranutě vejraly do svých mobilů nebo stiženy samomluvou důležitě vedly stupidní telefonní hovory – jo, kde jsi, jsem tady, oukej, v poho, super, čekám… Popíjející hosté u stolků se spolu skoro nebavili a němé milenecké dvojice se tvářily, jako by se právě otráveně rozcházely.

Výstavná promenádní třída ústila do širého špinavého prostoru před hlavním nádražím, kde se křižovaly tramvaje, potáceli bezdomovci a rojily cikánské zlodějské tlupy. O dvě zastávky dál Ina po dlouhou dobu měsíc co měsíc pravidelně vystupovala u úřadu práce. Kdyby měla důvod pokračovat šalinou jižním či východním směrem, uviděla by záhy opuštěné, zchátralé průmyslové areály a nebezpečnou oblast zvanou Bronx.

Jednou v létě, ještě o několik roků později, se Ina s Rainim, druhým manželem, ocitla uprostřed štatlu při kterémsi z běžných nočních ohňostrojů. Hřímavé exploze už třetí dekádu co chvíli vystřelovaly z hradní pevnosti nad městem, jako by chtěly všem vtlouct do hlavy, že toto dávno není šedá metropole s mohutnými továrnami, v nichž kdysi pracovaly desetitisíce lidí, nýbrž barevný lunapark s nepřetržitou zábavou a veselím.

Rainiho s Inou ohňostroj nezajímal. Náhodou se tenkrát odněkud vraceli, a než zamířili domů, sedli si na koktejl do jedné z nesčetných kavárenských zahrádek. Kolem nich se dolů příkrou ulicí valili diváci, kteří předtím nahoře u hradeb sledovali kanonádu bengálských ohňů. Nekonečný přízračný proud mlčících chodců, jakoby ještě ohlušených a oslepených sršivými detonacemi. – „Vyfotím tě,“ napadlo Rainiho a vyfotil Inu, jak se usmívá nad sklenicí Cuba Libre, zatímco nocí kolem ní kráčí tisícihlavé procesí. Blesk ji třikrát ozářil a ona třikrát vydržela ani nemrknout.

Když si potom doma uložila čerstvé snímky do počítače, čekalo ji překvapení. Blesk na noční ulici sice zřetelně zachytil její tvář i pohár s koktejlem, ale jinak už nic. Kolem ní se rozprostírala neproniknutelná temnota. Dokonalá čerň bez jakéhokoli davu, bez jediného člověka, bez sebemenšího náznaku budov v pozadí. Ani lidé, ani štatl. Jen kdesi v dálce nad její hlavou se vznášela neurčitá oranžová skvrnka, patrně světlo pouliční lampy.

 

 

Devadesátá léta byla strašlivá. Jakož i léta následující…

Zdávaly se jí tíživé sny. Velice dlouhé a živé. Všechny se odehrávaly ve štatlu, v jejich bytě, který připomínal i jiné byty, v nichž kdysi Ina jako dítě žila s rodiči a Tarou.

Zvláště tento sen si zapamatovala: je doma, je večer a venku burácejí výbuchy. Okna se otřásají. Otec stojí pod rozsvíceným lustrem v obýváku a čte povolávací rozkaz. Obléká si uniformu, je chlap a voják a musí jít, musí jít, jenomže jeho tři ženské vědí, že ho nikam nesmějí pustit, je mu osmdesát a je už kolik roků po smrti. A matka huláká, ať se na nějakou podělanou vojnu vykašle, do řiti, kam se ještě hrne, vyřízenej dědek s hypertensí a anginou pectoris! A ona sama, máti ubohá, ona přece taky nikam nemůže, utrmácená bába s bolavými klouby a trávicími problémy, koukejte, vždyť sotva drží pohromadě…

Tvoje kočky! Žofka s Diankou! křičí matka na Inu. Ať táhnou do boje Žofka s Diankou! Teďka ve válce bude náramná nouze o maso, a čím hodláš ty svý zatracený, zmlsaný miciny krmit?! Ať narukujou ony!

A kočka Žofinka si už statečně kšíruje řemen přes mourovatý khaki kožíšek a opásává se koženou dohodou, leč Ina řve, že to v žádném případě nedovolí, v žádném případě! Protože Žofinka je těžce nemocná a pochovaná na stráni za krchovem; a Dianka je moc stará a bázlivá, zešílelas, matko?! Mé milované čičiny na frontu nesmějí! A matka ječí, že chuděra Tara přece rovněž do pole nemůže, Taře je teprve dvanáct a neumí vůbec střílet, tak kdy už to, krucinál, Ina pochopí?! Kdy už to konečně pochopí, že nikdo, nikdo, nikdo z jejich zničený rodiny nemá na bitvy věk ani zdraví! Nikdo! Byli by tam lautr na nic!

A zatím k nim dál doléhá hrozivé dunění a práskání, jak se zase Švédi pokoušejí vzít šturmem obležené město B.; dělové koule bez přestání buší do hradeb a někde na obloze zlověstně hřmí bombardéry, kdovíkolikátá armáda, kdovíkolikáté tažení, kdovíkolikátý nálet, kdovíkolikátá spoušť…

Jdi ty! vříská matka na Inu, jdi ty, jdi ty! A Ina kleje, že na to sere, že tohle přece není její válka, vždycky byla proti Nim a sakramentsky za to zaplatila, vždycky před Nimi varovala, a bylo to prd platný, ona tenhle řetězec katastrof nezačala, tak ať se ty krysy požerou mezi sebou, ať si vylízaj, co si samy navařily; vychcánci, syčáci, podvodníci, kořistníci, nenažranci, zrádci, udavači, srabi, skety, ovce, pitomci, jeden jako druhý, jeden jako druhý, za ty roky je zná líp než svý boty, a co je dneska Ině po Nich! Co je jí po nějakým hnusným městě B.! Ať si ho třeba srovnají se zemí, ať tu nenechají kámen na kameni, ať se ten zkurvenej štatl propadne do horoucích pekel!

Zkurvenej štatl! ryčí Ina a obléká si otcův stejnokroj, zelené rajtky a vysoké holínky, ty rajtky a holínky ze zahnědlé fotky, na níž její mladík táta randí s šestnáctiletou mámou, a Ina si obléká jeho olivovou košili, opásává se jeho koženou dohodou, nazouvá si jeho vypulírované holínky, nasazuje si jeho tuhou brigadýrku… A upravuje se a salutuje a nastupuje do výtahu… A poslední, co v okýnku klesající zdviže ještě zahlédne, jsou rodiče a Tara: tři loučící se skloněné obličeje; tři vážné, a přece náhle uvolněné a uklidněné tváře…