VLADIMÍR KOLÁR

Divadelní hra Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (v originálu The Crucible) měla světovou premiéru v lednu roku 1953 na Broadwayi, odkud přes počáteční rozpaky americké divadelní kritiky rychle a s velkým úspěchem pronikla na jeviště ostatního světa. Původní nedůvěru lze jednoznačně přičíst tehdejší atmosféře ve Spojených státech, zmítaných běsy mccarthismu, který ve společenské a kulturní sféře všude viděl prodlouženou ruku Moskvy a zakuklené komunistické či jiné levicové nebezpečí. Byla to obdoba i našich poměrů ve stejné době, vybičovaných studenou válkou mezi Západem a Východem a přinášejících též projevy intolerance a sektářského fanatismu, korunované politickými procesy s rozsudky smrti.

Sám Arthur Miller, než se dal do práce na dramatu, měl už své trpké zkušenosti se senátním podvýborem pro vyšetřování neamerické činnosti vedeným Josephem Mccarthym, který rozpoutal tento novodobý „hon na čarodějnice“. V roce 1956 byl Miller dokonce odsouzen za pohrdání soudem, když odmítl podvýboru prozradit jména Američanů, o kterých věděl, že se roku 1946 zúčastnili setkání s komunistickými spisovateli. Dostal se tak na černou listinu hollywoodského filmového studia a v roce 1957 nesměl ani vycestovat do Paříže na premiéru francouzsko-německé adaptace Čarodějek ze Salemu režiséra Raymonda Rouleaua podle scénáře Jeana-Paula Sartra se Simone Signoretovou a Yvesem Montandem v hlavních rolích. Podobně byli v USA ostrakizováni i jiní umělci, mezi nimi Charles Chaplin, Elia Kazan, Leonard Bernstein, Jiří Voskovec nebo Orson Welles. Připomenout můžeme mnohá slavná jména spisovatelů, třeba Thomase Paina, Dos Passose, Ernesta Hemingwaye, Thomase Manna a jiných, jejichž díla byla odstraňována z veřejných knihoven.

Toto vše měl Arthur Miller bezpochyby na mysli, když při psaní Čarodějnic ze Salemu sáhl po skutečné historické látce čarodějnických procesů, k nimž došlo na sklonku 17. století v Salemu v americkém státě Massachusetts a které si vyžádaly mnoho lidských životů.

Miller ve hře mistrně zobrazuje, jak lze z nevinné záležitosti vytvořit něco neuvěřitelného a obludného, když fanatický kněz využije demagogie, polopravd, lží i mučicích nástrojů a také samozřejmě i vynucených vlastních doznání mnohých aktérů. Jen opravdové charaktery nepřistoupí na nepravdy a manipulace a raději volí smrt, aby nezklamali své svědomí. Nevinné dívky jen touží po lásce a v romantických kulisách noci, lesa a ohně předvádějí tance, které jim ke splnění touhy doporučila černošská služka ovládající zaříkávání. Vyruší je místní pastor, který v tom vidí něco nekalého, nepřirozeného, za čím jsou v pozadí čáry temných sil. V tomto přesvědčení ho utvrzuje mdloba dvou dívek, ve skutečnosti jen hraná a mající doložit, že do nich vstoupil ďábel. A protože to církev vnímá jako vážnou věc, povolá na pomoc zkušeného inkvizitora, který už dopadl a potrestal desítky „čarodějnic“.

Nejnověji u nás Čarodějky ze Salemu uvádějí v Divadle na Vinohradech v režii a úpravě Juraje Deáka a v překladu Kateřiny Hilské. Hra se důsledně pohybuje v prostředí doby, ve které děj probíhá, v dobových kulisách i kostýmech, také všichni protagonisté jsou postavami jednoznačně historicky určenými. Rovněž rekvizity visící jakoby z nebes – chomouty a oprátky či zvony – symbolizují svou dobu, její zřetel k podmanění či úplné likvidaci člověka, to vše ve jménu víry a boží spravedlnosti. Ale zároveň vyvolávají představu nadčasovosti, přenosnosti do úplně jiné doby, epochy, protože zápas mezi pravdou a lží, ctí a přetvářkou, poctivostí a podvodem nikdy nekončí. A hudba Vladimíra Franze tento přesah dokáže skvěle vyjádřit. Důležité pro vytváření atmosféry jsou taneční a pohybové složky a též světelné efekty, podtrhující dramatičnost dialogů.

Mimořádné a překvapivě vyzrálé jsou herecké výkony hlavních protagonistů Andrey Elsnerové a Tomáše Pavelky, představujících manžele Proctorovy, kteří mají odvahu vzepřít se požadovaným a tvrdě vymáhaným normám života pospolitosti, a jsou za to krutě potrestáni. Silný a působivý je výkon Dennyho Ratajského v roli inkvizičního kněze Haleho, zaujmou i soudci v podání Igora Bareše a Otakara Brouska mladšího.

„Všichni z nás řešíme, co je pravda a co je lež. Společnost je plná lidí, kteří staví svoji kariéru na lži. A stejně je tomu v té hře. Ti, co křičí Chyťte hříšníka, jsou ti největší hříšníci. Je to téma, které je aktuální ve všech obdobích lidské existence,“ soudí režisér a umělecký šéf Divadla na Vinohradech Juraj Deák.

A chce to i dodat, že žijeme v době, v níž se některým novinářům či politikům daří vytvářet šílené primitivní konspirace o domnělých agentech cizích mocností, různých zrádců a pobloudilců. A je to posvěceno i ministerstvem vnitra, které k tomuto účelu zřídilo zvláštní úřad. Zjevně jsme se i v naší zemi vrátili k praktikám, kterým Arthur Miller nastavil zrcadlo svým historickým podobenstvím.