ROMAN BLAŠKO

Drásající stesk provází mou mysl… Chybí mi srpnové ranní cesty do školky s mým synem Janem. Chybí mi dotyk jeho malinkých prstíků, které ale tehdy pevně svíraly mou dlaň. Chybí mi všetečné otázky „Co je tohle a co je támhle to?“ Otázky, při nichž jsem si už tehdy moc dobře uvědomoval jeho nezměřitelnou touhu po vědění a poznání, která se odehrávala v té malé, ale rychle se rozvíjející hlavince. I já to měl podobně a dokonce mne to doposud neopustilo. Chybí mi lahodně chladná rána s chutí pozdního léta a vůní ostružin, jež jsme po cestě do školky za humny sbírali, a za každou nasbíranou hrst jsem dostal od milovaného Jeníčka tuze sladkou a zároveň loupežnickou pusinku. Byly tak sladké… Pusinky i ty ostružiny. Pamatuji, jak nám krev ostružin ulpěla na prstech a v dlaních v podvečer, kdy jsme se vraceli domů do malé vísky s prostým jménem Luboměř. Dnes mi zbyl už jen ve vzpomínkách obraz té cesty, občas vidím i karmínovou barvu krve ostružin ve svých dlaních, i když tam vlastně vůbec není. Ale hlavně cítím silnou vůni mého syna…

Vůně mého syna je přesně to, co si nosím v sobě od jeho narození… Nosím si ve své dnes už potrhané duši tuto vůni a kdykoli si zamanu, je tu můj syn se mnou i přesto, že žije v cizím kraji předaleko. Je tam, kde si vytyčil své tužby a sny, jež si pomalu a s jistotou naplňuje.

Je to cesta trnitá a on myslel vždy na rady, které jsem mu dával. Pokud si chceš splňovat sny, musíš za nimi vytrvale jít. Nejdříve hodně obětuješ a pak se ti cesta bude zdát samý kámen a občas i nezdolná. Abys ji překonal, musíš mít v sobě víru, musíš vědět víc než všichni ostatní a odpírat si pohodlné skryté i přiznané zkratky, musíš si rozložit vlastní sílu a mít na této cestě dobrou náladu pro ty, co jdou s tebou, i když se zrovna vesele cítit nebudeš. Protože teprve pak se staneš pro ostatní váženou autoritou a následně ti budou sami pomáhat na této cestě. Ano, jedině tak si můžeš naplnit své sny a tužby, ale i život… Život ti leží u nohou a svůj osud máš ve svých rukou zabarvených ještě krví ostružin.

A teď mi tu chybí. Zbyla mi jen ta silná vůně… Vůně plná ušlechtilosti, ale i oprávněné pýchy. Ta vůně je plná víry, neboť mnoho musel už teď překonat. Ta vůně se zrodila v mrňavém kousku světa s mým synem. Ta vůně je plná síly. Síly tak mocné, že hory přenáší – zdá se. Ta vůně je prokletá, spolu s prokletými básníky i klasiky, kteří urputně šlehají do duší nás všech, co se ztrácejí v bolestech rodící se tvorby, jež zůstala jako odkaz lidstvu jít vpřed správným směrem. Ta vůně, co prochází dějinami, jež jsou tak dynamicky proměnlivé. Dějinami bohatosti i bídy, válek i míru, života, smrti i štěstí. Ta vůně tvořivých snů a vizí, které obohacuje společnost a ukazuje jim jako azimut, když se ztratí v minulosti. Ta vůně naděje, co je sluncem na nebi v černočerné tmě.

Cítil jsem vůni mého syna, když jsme se spolu procházeli někde tam na březích konce světa. Na březích Finistere. A právě tady, na konci světa, to teprve vše začíná. Na každý konec navazuje další začátek. Tam na konci světa je cítit sílu živlů. Matky země, vlhkosti oceánu s chutí po životodárné solí a nezlomnosti povětří… Tam se člověk skloní před zdrojem života, duhovými paprsky slunce a uvědomí si svou malost, ale i svou velikost. Ano, v tom všem cítím vůni mého syna… a ta vůně mi chybí stále stale víc a víc…