ALEXEJ MIKULÁŠEK

1. Čo pre vás znamenal vznik samostatnej Slovenskej republiky v roku 1993?

Rok 1992 a 1993 a „rozpad“ federace jsem vnímal jako součást deformací spojených s listopadovými událostmi a projevujícími se mj. divokou privatizací, rozprodejem národního majetku za směšné ceny, čistkami na všech úrovních, „převlékáním kabátů“, přepolóváním hodnocení atp. Rozdělení federace bez referenda do těchto defektních jevů, vydáváných i dnes za „daň ze svobody a demokracie“, zapadalo. Přesto bych hodnotil vznik samostatných republik, České a Slovenské, nikoli jednoznačně negativně už proto, že samotné rozdělení proběhlo pokojnou a mírovou cestou a bez větších excesů. A po letech relativního ochlazení vztahů jsme znovu navázali na mnohá pozitiva soužití obou národů v jednom státě a rád konstatuji vysoce nadstandardní vztahy. Velmi si vážím tvorby tak odlišných autorů jako např. Ladislava Balleka, Jána Tužinského, Pavla Janíka, Viery Švenkové, Teofila Klase, Maríny Čeretkové-Gállové, Antona Hykische, Jozefa Leikerta a desítek, desítek dalších. Dnes jsou tedy vztahy mezi Čechy a Slováky, nejen mezi českými a slovenskými spisovateli, více než dobré, což mohu potvrdit z osobní zkušenosti.

Vznik samostatného Slovenska pro mne znamenal především vznik (tzv. samostatné?) České republiky, domnělou obnovu české státnosti, po níž jsem netoužil, protože jsem se ztotožnil se státností československou. Dodnes se v zahraničí prezentuji jako Čechoslovák; ostatně tato značka něco podstatného a velkého znamená – na rozdíl od „čeko“ nebo „slovako“ (omlouvám se za výrazivo).

Přirozeně nastal divergentní vývoj obou zemí i kultur, ale stále jsme si blízcí „v srdci Evropy“, jazykem, zkušeností, částečně i mentalitou, jakkoli Čechům se přezdívá „švédi“ nikoli náhodou. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že postavení spisovatele na Slovensku je přece jen prestižnější než v Čechách či na Moravě, kde se jeví jen jako soukromá aktivita uspokojující vesměs soukromé potřeby autora a „spisovatel“ je i autor kuchařek a návodů na montáže. Částečně si však za to může literatura sama, ale to je téma na jinou anketu.

2. Naplnila samostatná slovenská štátnosť vaše očakávania a čo jej želáte do ďalších rokov?

Slovenská republika vstoupila do EU i do NATO a stala se tak do jisté míry – podobně jako republika Česká – zemí vazalskou. A na tom nic nemění fakt, že do roku 1989 jsme jako federace byli součástí sovětského impéria s rovněž omezenou suverenitou. Výhodou České republiky se stala skutečnost, že se jeví jako relativně bezpečný finanční a investiční „přístav“ a proudí sem investice ruské, čínské, přirozeně že i německé, korejské a další. I „za Rakouska“ jsme byli relativně vyspělou zemí. Ekonomický a jiný rozvoj Slovenska, ve srovnání s nedávnou minulostí (např. devadesátými lety), je rovněž neklamný. Líbí se mi zde mj. existence řady literárních a literatuře blízkých časopisů a fakt, že některé z nich si mohou dovolit přepych u nás neznámý, tedy vyplácení honorářů. Zdá se mi, že degradace práce spisovatele na soukromého živnostníka a soukromého uspokojovatele jakýchsi soukromých „potřeb publikovat“ zde ještě nedosáhla svého dna. Zatím…

3. Ako vnímate zástoj Literárneho týždenníka v národnoemancipačných zápasoch a v podpore štátotvorných úsilí Slovákov od jeho vzniku v roku 1988 do vzniku samostatnej SR i pri upevňovaní jej štátnosti až do súčasných dní?

Literární týdeník je periodikum s dlouhou tradicí a s vysokým renomé: sám jej pravidelně sleduji cca dvacet let. Výtisky, které dostává Unie českých spisovatelů, necháváme vázat podle ročníků, takže je možné se s jednotlivými čísly v naší „unijní knihovně“ také seznámit. Samozřejmě role LT v podpoře „státotvorného úsilí“ byla a zůstává rovněž neklamná, vždyť kultura je páteří národa v jakémkoli smyslu toho slova. Současně bych však zdůraznil jednotu zápasu o národní svébytnost s hodnotami uměleckými, estetickými, samozřejmě i s respektem ke kulturám „jinonárodním“.

Přetištěno z Literárneho týždenníka