KAREL SÝS

Předneseno u básníkova posledního bydliště v Baranově ulici č. 4 při příležitosti 60. výročí Nezvalovy smrti

Psát o narození básníka je samozřejmě veselejší a já vzpomínám na vydařený májový den, kdy jsem hovořil na Vyšehradě v den Nezvalových 110. narozenin.

Může být básnické dílo, či dílo vůbec definitivně uzavřeno? Nestíhá jedna myšlenka druhou, nevěší se báseň dosud nenapsaná na paty básně právě dokončené, jako se držel biblický Jákob Ezaua a proto dostal jméno „za patu držící“?

Rodák ze suchozemské Moravy Nezval miloval moře a napsal o něm báseň, jakou nemají ani mořské národy. Tak už to bývá. Za pobytu v Soči se moři denně kořil, vstoupilo takřka do každé jeho básně. Jako by tušil, že vydání knihy, v níž moře hraje hlavní roli, se už nedožije.

Smrt se vtírala do nadpisů i mezi řádky. Do droboučkého básnického skvostu Na smrt kočičky zabloudil verš: „Smrt je vždycky těžká pro toho, kdo má rád.“

Ve velebásni Život básníka, kterou je možné chápat jako zpověď, čteme dva verše vzájemně spolu zápasící: pesimistický „Snad se toho všeho ani nedožiji“ s optimistickým výkřikem na poslední řádce: „Potom ještě jednou žít a jíti vpřed.“

To však ještě nebyl konec. Ještě vznikl cyklus Černé moře, esence veškerého Nezvalova umění. Básně utkané z krajek a přece nezdolné jako lodní plachty. Noc se již vynořuje na obzoru, ale touha žít ještě naposledy vítězí:

Na Černém moři se třpytí

zelené topasy,

má lásko, žít, ach žíti,

vždyť zítra se opět vyčasí.

Co je to vlastně konec?

Ó jabloně, ó cypřiše,

ten, kdo je šťasten, prý nepíše.

Ale vzápětí jako by chtěl vystrašen pověrou zrušit tuto hlubokou pravdu:

Ne, raději nedokončím tuto větu.

Vysoké i nízké se již navždy spojuje:

Právě jsem dojedl polévku šči,

polévku smíšenou s různými masy,

tak nás ten život opouští

na věčné časy.

A stesk sedí za krkem:

A jestli vrátit se,

tak s jiným, či s jinou,

pak navždy ztratit se

jak duha nad krajinou.

V Soči na pláži, tváří v tvář živlu, který – řečeno s básníkem – „nezná neděli“, vzniká předposlední báseň, báseň smíření, báseň touhy po životě a přece za nejzazší možnou mez nesobecká:

Tak ten život uplyne,

slunce, řeknu tedy skromně:

Však ty vyjdeš pro jiné,

nevyjdeš-li zítra pro mě.

A pak už jen tečka:

Ach koni, koníčku,

kdo mi tě osedlá,

když rozhoupá tě, lodi,

když přízrak za mnou chodí

a noc je zlá.