JOSEF TILL

Mrzutosti

Lamentuje dědek Frída –

bez libida je to bída!

Prosí u stolu i lože,

pokorně se bije v hruď:

Milý panebože,

když už jsi vzal sílu,

vezmi také chuť!

Na obzoru bukanýři

(po volbách 2017)

Plodová voda voleb žíznivě vsákla

bez užitku do vyprahlé země,

anebo kanály vtekla do českých žump.

Padly letité modly, zvadly svatozáře

falešných proroků.

Láteří i ti, co čekali za bukem.

Už nikdy prý nebude jako dosud!

ANO smí jásat tak ze tří čtvrtin.

Vlajka bukanýrů,

zatím bez lebky a hnátů,

povážlivě láká lodě na skaliska

v neprobádaných vodách.

Sjetina nespokojenců už pošilhává

po tornistře s obuškem.

Na šrámkovský motiv

Rejtare Františku, pastevče koní,

jakou bys písničku dnes do nocí pěl?

Svět z kloubů vymknul se, k zmaru se kloní,

bohové cizáků zas šílí po miliónech těl.

Jó, Fráňa, žasnoucí rezervista,

asi by hledal opevněný přístav,

neboť vše zkřivilo se v číhavý dřep.

Zase by asi psal, zcela po předtuše,

že básníků třeba je stejně jako pušek,

že vysmýčit nutno zatuchlý sklep.

A do míst hřív a ržání z ovlhlých niv

vyhnal by Fráňa špinavá stáda vepřů.

Pasáčky vyzbrojil by spreji z pepřů

a svůj svérázný žel by pěl tak jako dřív.

Nešeptej do vrby

1957:

Nešeptej do vrby! Pošli mi ta slova.

Na srdci je ohřeji a do not zapíši.

Až v máji rozvoní se alej akátová,

své písně v květech uslyšíš.

1987:

Nešeptej do vrby!, stala se z ní drbna,

co léta už v píšťaličkách klebetí.

Koruna bez ptáků, kořen bez života u dna

přímo v hastrmanově doupěti.

????:

Nešeptej do vrby! Chceš-li, pošli mi

alespoň esemesku

jak stárnou tvé dny.

Byť bez not a bez potlesku…

Podzim v polích

Blátivým úvozem kodrcá hřmotně vůz

kravky jdou pomalu a vozka nezapráská

z kozlíku nese se zimomřivá píseň

že podzim bolí jak odešlá láska

když sotva v máji na ni bývá čas

a ty tu píseň slyšelas

tvé staré boty od hlíny

ožily kouzlem sedmi mil

kravky se údivem otočily

když na chrástu tě políbil

a svezl na kraj dědiny - - -.

Nejapné sounáležitosti

…a budiž světlo!, rozkázal Stvořitel hluboké věčné tmě.

I rozjasnilo se kolotavé prázdno

a z nekonečníku začaly krvácet zárodky hvězd.

Fotony přepadl vesmírný průjem

a anžto o latrinách nezdálo se ani Tvůrci,

zaneřádily kdejaký oválný kout rodícího se světa.

(Prý tvůrčí standardy zmalátnělé věčným osaměním).

Hlemýžď Čas, ten prvok nekonečna,

rozploužil se do nepokojů mlhovinových spirál.

Nebeský klíčník, s červenou kartou bojkotu,

zuřivě cinkal u embryální kolébky jakéhosi Einsteina

a s disidentskou všeznalostí čílil se kvůli hmotě, energii,

relativitě času a mezní rychlosti právě stvořeného vidna.

(Jako by Newton spával pod jehličnanem

a Darwin se přel s Noem o potopě).

U rajské kadibudky vzplál vášnivý spor

Evy, Adama a hadice kdo půjde první…

Vítězná svůdnice, zaštítěna jablkem satanovým,

tak vykřísla prokletí nestydatosti ženského nadkolení.

(Od těch dob ženám nakázáno halit svá těla úplně,

nebo aspoň zaštítit krinolínou).

Vím, že nic nevím!!, zalkal Stvořitel,

jemuž černí andělé vnutili za trest smrtelnou číši bolehlavu.

Všemohoucí se rozplynul v nové věčnosti

bez šance na nanebevzetí.

Bůh je mrtev, člověk nepoučitelný.

Děleno dvěma

Ještě jsem sbíral s partou ostružiny,

tak rád se vracíval domů za šera

přitisknout k polštáři borůvkovité podlitiny

a otevřeným oknem chutnal přísliby dálek a večera.

Taky jsem brával pod duchnu Měsíc jako míč,

studený, hladký, vesmírně jiný.

Nu tenkrát jednou…

vítr mi na zádech sáhl do kytarových strun

a já, poprvé titěrný na žhavé nitce studu,

klackovitě se klátil

do nepolíbené tmy.

Potom mi kdosi prvně řekl Pane.

Jenže ta kytara zůstala rozladěná,

zpěvníčky nedopsány.

A až mé srdce začne šedivět,

vydělím tuto báseň dvěma.

Šeroticho po rvačce

Slunce zapadlo za zledovatělý obzor

jako do staré dobře známé krčmy

pijanů někdejších rozbřesků.

Po rvačce vylidněno.

V troubě pár kastrůlků

se zbytky Poslední večeře

zrádců Země.

Na čepu šero a ticho

k nepřežití!

Světlo pravé víry

Řekni si šťovík

a polkni trochu medu.

Zašeptej velké tajné přání

a hned ho sprovoď ze světa

obřadem harakiri,

jak velí světlo pravé víry.

Hadí stisk

Nebesa jsou už dávno přesycená

úpěním modliteb i chropotem z bojišť.

Lhostejno, zda úpí dítě, muž či žena.

Zmrzačené duše padají do černých děr,

aby nemohly svědčit u Posledního soudu.

Svět svírá hadí stisk

globálních oligarchů.

Zázrakem naděje zůstává

pár ještě nepopsaných archů.

Pro koho ale?

Rozečtená

(stříbrný vítr ze strnišť po sklizni)

Ta kniha bývala skvost

rozsáhlé bibliotéky.

Hltavě v ní čítával

domácí pán, někdy i host.

Od první do poslední stránky.

Kniha teď osiřela,

ale ještě je ojíněná

stříbrným větrem

ze strnišť po sklizni.

Víno z malin dávno dopito.

Šeptem to tak nevyzní,

ale ten skvost,

ozdoben ex libris,

teď na polštáři leží

otevřen před doslovem.

Už není pán ani host,

aby řekli Sbohem.

A v antikvariátech neberou.