EVA FRANTINOVÁ

Píšeme si

V neděli dopoledne jsem si pustila rozhlasovou stanici Vltava. Redaktor právě inzeroval literární pořad o Kutné Hoře, který se měl vysílat tentýž den někdy odpoledne. A že v něm zazní verše významných kutnohorských rodáků jako Jiřího Ortena, ale i „nerodáků, Ivana Blatného, Reynkovy ženy Suzanne, zkrátka básníků, kteří kdy měli ke Kutné Hoře vztah, „dávno před tím, než bylo město odrbané za bolševiků“, jak prý se vyjádřil Reynkův syn…

A kde máte Mirka Floriana?, ptala jsem se sama sebe po téhle kratičké inzerci – rozhodnutá po vysílacím čase pořadu už nepátrat.

Odpoledne jsem si – a už automaticky, jak to dělám denně – pustila Vltavu. Pásmo veršů zrovna běželo! Po Ortenovi Blatný, po něm Suzanne Reynková. Po nich se vynořil Jiří Ostaš, podle komentátora „nejtrapnější režimní pěvec“, ale o tom, že byl soudruhem Pavla Kohouta a podobných dogmatiků, nebyla řeč… Ale kde je Mirek Florian?

Vtom recitátor začal přednášet báseň Antonína Brouska, o tom, jak kdysi dával číst své verše Florianovi. Z pořadu nevyšel Florian nejhůře, díky „všimnému“ Brouskovy básně, díky redaktorovi, který ještě poznamenal, že básník zemřel na pódiu pražského Národního domu v 65 letech…

Kdysi jsem napsala báseň Propast po hymně. Zrovna se dělilo Československo. Možná jsem sentimentální, ale pokaždé, když naše hymna končí, slyším nad hlavou zahřmít ono Nad Tatrou… Neozve se už nic, ale před očima mi „jede“ panorama Tater. Nemohu za to – vždy když někde řekne Kutná Hora, vybaví se mi Miroslav Florian. V tu neděli hned několikrát. I přesto, že nezazněla ani jedna jeho báseň.