MILAN BLAHYNKA

Přiznávám, že pro název NABOSO (Nakladatelství Monika Le Fay, Praha), který dala své básnické prvotině Nina Karen (1962), mám slabost. Líbí se mi stejnojmenná básnička Václava Honse ze sbírky Nu co (2015): „když tě smrt / zuje / pánbůh si / tvoje boty neobuje.“ Ale hlavně se mi vybavují horké večery 1967, kdy jsem se s bystrou kamarádkou Jiřinou (IQ snad 150) toulal po pražských uličkách a náměstích, ona naboso a já v lehkých sandálech, přes jejichž podrážku ještě sálalo akumulované léto; kde je jí konec? Kam došla naboso, vždy suverénní na rozdíl od roztoužené „lyrické hrdinky“ ze sbírky Niny Karen Naboso?

Název díla, ať autor chce, ať ne, je slib. Víme, jak to se sliby často dopadá nejen v literatuře, ale i v lásce, manželství a politice. Plní KareNina sbírka slib daný názvem? Jít naboso znamená jít a chodit nejen po hřejivé letní dlažbě jižních měst a po hebkém písku prázdninových pláží, ale i po prašných cestách, z nichž trčí ostré kameny, a po stezkách věru trnitých.

Nina Karen, soudě podle lokace pod některými básněmi, šla naboso prázdninovými ráji od Francie (Montpellier) přes Ligurii (Argallo), Toskánu (Nocollino) až po Negombo na Srí Lance, chodila však i neráji, které zeměpisně neprozrazuje. Cestou naboso si ráda hraje. Méně pozornému čtenáři se může zdát, že i pod básní o nemoci nebo smrti matky (Štěkot psů…) je místní určení a jen chybný pravopis místa určení (Noccolino místo Nocollino), jenže Nocollino není nic ze zeměpisu, ale název firmy proslulé avivážemi; maminku tu dcera konejší zábalem do vonného ložního povlečení.

Nina Karen je z toho ženského rodu, z jakého byla Helena Nezvalových Milenců z kiosku, o níž platí verš „Slyšíš, už zas je roztoužena“. Naboso je sbírka roztoužení, někdy naplňovaného, jindy zklamávaného, jak už to ve škodolibém životě a světě bývá. A jak to v poezii často nevypočitatelné je, i pro své roztoužení básnířka nalézá verše šťastnější i méně šťastné.

Šťastnější: „tepe nitro do raného rána“; „jsou lásky které vyženeš dveřmi / a ony vstoupí oknem“; „zima nezima / měsíc zavřel dveře zevnitř“. A z téže básně verše spíše konvenční a didaktické: „popraskaná zeď tužeb / hlásá / nechtěj to kam nedosáhneš.“

Nina Karen toulající se po krajině své mysli a doufající v život překvapí pointou následující básně, která začíná schválně naivně „ztraceni ve vášni / ztraceni v náruči touhy“, ale přímo šokuje pointou významuplné aluze, svědčící o jejím osvobozujícím nadhledu: „ztraceni v lehkosti bytí“.

Cesta Naboso je cestou po romantické i romantiky prosté krajině lásky. Jí je jí nepochybně i Vysočina: „kolíbáš nás konejšíš / v náručí stinných dolů a dolin / oblých pahorků / sluncem zalitých kopců a vrchů // drsná krásná Vysočino / pramatko prahoro // k tobě vracíme se / i když hledáme / sebe sama.“

Kde z této cesty odbočí (verše Vyťali stromy v květu…), nedosahuje básnické přesvědčivosti. Ale slib daný názvem knížky začíná naplňovat. Naplní příští sbírkou?