JIŘÍ JÍROVEC

Vem si, hochu, lopatičku, na písku si stav,

a když přijdou kamarádi, jen s někým se bav…

Jiří Dědeček, Píseň strašlivá o tom velkém dialogu

 

Dědeček býval sžíravým kritikem minulého režimu, jenže s nepřítelem přišel i o zdroj inspirace. Nikdy již nenapíše píseň „Holky z ČKD“, protože žádné neexistuje.

Básník možná varuje před společností, jež se dělí na skupiny, které mezi sebou nemluví. On sám jednu takovou vede. Je to šolich zvaný Pen klub Praha. Bublina těch, kteří se navzájem sezvali a mluví spolu.

Není mezi nimi místo pro spisovatelku Lenku Procházkovou ani pro jednoho z posledních žijících skutečných disidentů, Milana Kohouta. Nenajdete tam ani Rudolfa Křesťana, spisovatele a bývalého redaktora Mladého světa, nebo významného básníka a publicistu Karla Sýse.

 

Společnost bublin

Českou společnost si můžeme představit jakou soustavu různě velikých bublin. Jejich společným znakem je vnitřní uniformita názorů. Nesouhlas je přijímán alergicky a může vést k vyobcování nevhodného člena.

Názorovou čistotu je nutné chránit proti kontaminaci zvenčí. Funguje cenzura i jiné způsoby obrany, aby se dovnitř nedostalo nic škodlivého. Současní „obránci“ jsou ovšem daleko obezřetnější než jejich komunistické vzory.

Pocítil to Milan Kohout, bývalý chartista, v polovině osmdesátých let vypovězený z Československa. Po odchodu Magora Jirouse a Milana Kozelky zůstal patrně posledním aktivním disidentem. Je nepotřebný, protože ti bývalí se proměnili v nové bojovníky. Jsou pevně ukotveni v establishmentu a z bezpečí existenční jistoty vedou poslední planoucí bitvu.

Severočeská univerzita v Ústí nad Labem, možná setrvačností, vypsala stipendium na doktorské studium druhé kultury. Asi chtěli studenta, který by se díval zpátky, podobně jako prostitutka vykládající bulváru o životě, který již dávno opustila.

Kohout zůstal disidentem a tak se univerzitě nehodil.

V roce 2016 došlo v USA k velké tragédii: Požár dvoupatrového skladu, kterému se přezdívalo „Loď duchů“, nepřežilo 36 lidí. Ve skladišti žilo několik desítek umělců, kteří si nemohli dovolit vysoké nájmy jinde ve městě.

Milan Kohout mi tehdy napsal, že ten „zkurvený kapitalismus mu tam zabil jeho bývalého studenta z Bostonu“. Má svoje zkušenosti nejen s komunismem, ale i s kapitalismem.

Není divu, že takový člověk nemohl být pozván do bubliny, která byla vytvořena ad hoc na oslavu Charty 77.

Podívejme se na jednotlivé bubliny podrobněji.

 

Rodina

Tato bublina pojme jen několik jedinců. Mám kamarádku v Bostonu. Emigrantku, která se dlouho starala o přistěhovalce do USA. Po návštěvě Česka v roce 2015 byla vyděšená z xenofobie, kterou tady našla. Neshodla se ani se sestrou, ani s bývalou nejlepší kamarádkou z olomoucké univerzity.

 

Spolupracovníci a spolužáci

Neochotu dozvědět se anebo vyslechnout odlišný názor jsem zažil na vlastní kůži ve skupině bývalých zaměstnanců Přírodovědecké fakulty, která se jednou měsíčně schází na oběd. Před prezidentskou volbou jsem si dovolil naznačit svůj názor na Drahoše. To jsem si dal! Vedle sedící kolegyně mě silným kopnutím do kotníku upozornila, abych byl raději zticha.

O několik obědů později jsem se zeptal na Sašu Vondru, absolventa ze zeměpisu. Zaujal mě výrokem „Američané konečně ukázali svaly“, který pronesl po oznámení, že USA dají ještě víc na zbrojení a vyvinou nějakou ještě lepší zbraň k zabíjení. Řekl jsem, že by bylo lepší, kdyby Američané raději ukázali mozek, protože s takovou úrovní zbrojení se jednou války dočkáme.

Já se totiž války bojím a tak jsem dodal, že Rusko nemá žádný důvod nějaké války vést. Ostatně dobře víme, že od té II. světové se žádná nepovedla.

Posametový děkan fakulty vylítl jako čertík na péro a seřval mě jako malého kluka. Ať si prý nechám tu propagandu.

Tím jsem se dostal vně bubliny. Vzali by mě zpátky, kdybych se zajímal o vnuky a pravnuky.

Nedávno se v médiích zmínil jeden student, že si netroufne kamarádům říct, koho volil. Takový výrok má velkou vypovídající cenu o tom, jak naše společnost vypadá.

 

Kavárna

V této bublině neurčité velikosti se pohybují lidé, kteří parazitují na neexistujícím odkazu Václava Havla. Nenávidí Zemana a Babiše. Taky komunisty a sociálisty. Intelektuálně se nezmohou na víc než na opakování jednoduchých hesel.

Na posledních Českých lvech zabojoval Jan Svěrák proti (údajnému Zemanovu) útoku na ČT.

Napsal jsem dopis Zdeňku Svěrákovi. Začínal takto:

„Dnes Vám nepíšu od radosti, ale abych zahnal chmury. A nechce se mi do obvyklých hrátek s češtinou. Spojuje nás, že máme syny kolem padesátky. Pozdě na to, abychom jim dali pár facek, i kdyby si je zasloužili. Ubránili by se, to si přiznejme.

Po vystoupení Vašeho Jana na Lvech jsem kdesi narazil na výrok ‚zavrhuji Cimrmana‘. Míněno ať jdou Svěráci do prdele. Je mi to líto, protože jste oba dohromady přispěli české kultuře podobně jako V+W. Teď do toho ale Jan hodil vidle, protože z jeho výzvy čouhá faleš jako sláma z bot.

Kde byl Váš syn, když ČT napadla prostřednictvím jakéhosi Rosího neobyčejně hrubě Petra Žantovského? To je taky novinář, pokud to nevíte. Jenže ne ten ‚váš‘.

Víte, Zdeňku, bojovat za svobodu televize, ve které se dokola točí lidé z Bakalova impéria, je směšné.

Proč umělci nebojují proti nehoráznému překrucování historie, které dělá ÚSTR? Vy stejně jako já víte, že to všechno bylo trochu nebo úplně jinak.

Proč umělce nechává chladnými bída a chudoba? To je přece základní problém, před kterým naše země stojí.

Život tam dole je bohužel pod rozlišovací schopností umělců. Hérečky vystrčí kozy, aby měl bulvár o čem psát, herci se omotýlkují a rozdělí si mezi sebou ceny, ‚jak to tak chodí‘. To je z Cimrmana. Vždy k tomu na jevišti dodáváte ‚jak to tak tenkrát chodilo‘.

Píšu Vám jako člověku, o kterém si myslím, že přece jenom ještě neztratil schopnost naslouchat. Nevím, jestli si uvědomujete, jak šíleně je česká společnost rozdělena. A to až hluboko do rodin. Co, když se Vás syn Jan vzdá, protože jste pomáhal budovat ten komunistický ‚hnus a destrukci‘, jak tomu říká jistý Farský?

To, co se teď děje, není kvůli Zemanovi a jeho občasným vulgaritám. Je to přímý důkaz existence blbosti, která, jak říkával Werich, je nevyplelitelná.

Jsem nýmand, který nemusí nikoho zajímat. Mám určité životní zkušenosti, ale kdykoli něco řeknu, narážím na orvellovské blekotání ovcí ‚dvě nohy dobré, čtyři nohy lepší‘.

Vzpomínáte si, jak končí Zvířecí farma? Prasata se emancipovala, chodí po dvou nohách, spí v postelích a druží se s farmáři, bývalými nepřáteli. A předávají jim zkušenosti: ‚Naše zvířata pracují daleko víc než vaše a za míň jídla‘, říkají. Zvířata se zvenku dívají na žranici a najednou jim ten chumel prasat a lidí začne splývat a nemohou rozeznat, kdo je kdo.

Víte, ono je vlastně úplně jedno, jestli jsem Vám teď napsal, jestli jsem dopis odeslal a jestli jste napsané četl. Neumenší to můj strach z toho, co se děje.“

Konec citátu.

Zdeněk Svěrák je příkladem člověka, který se ocitl v „jejich“ bublině. Kdyby vyslovil odlišný názor, vypadl by z ní a neměl by kam jít.

 

Veřejné prostory

Existují bubliny, které vznikají a zanikají, stejně jako příslušnost k nim. Stačí, aby pominul tlak, který je nafoukl.

Jan Werich jako třináctiletý kluk viděl v roce 1918 dav, statečně strhávající nenáviděné rakouské symboly. Tedy, když už bylo po všem a pominulo nebezpečí.

Byly pohřby, třeba Opletalův, Palachův, ale i Masarykův nebo Gottwaldův. Lidé přišli a někteří plakali.

Byla shromáždění na oslavu ukončení stanného práva po atentátu na Heydricha. Zase bylo Václavské náměstí naplněné. Byla shromáždění umělců v Lucerně. Vzdávali hold Říši.

Byla bublina naděje na lepší život po válce. Proto byli lidé na Staroměstském náměstí a vítali premiéra, který se vrátil z Hradu.

Účast ve veřejné bublině málokdy zůstane účastníku jako chlubítko. Stejně jako politická příslušnost.

 

Bublina zvaná Anticharta

Má jistou návaznost na IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (1967). Když tam přečetli Solženicynův dopis, tehdejší stranický boss přes kulturu, Jiří Hendrych, odešel na protest ze sálu. Ve dveřích se nechal slyšet „prohráli jste všechno“ nebo lidověji „proserete všechno“. V reálu šlo o kontrolu, kterou tehdy měli spisovatelé nad kšefty a penězi.

Ozvěna tohoto výroku nepochybně zněla v uších umělců, když se objevila Charta 77.

Pět let po faktickém konci normalizace (k vypořádání se zlobivými členy KSČ došlo v roce 1970 a s ostatními o rok později) se situace vracela do normálu. Byly role, Literární fond, byly peníze a tituly.

Rudolf Hrušínský nejstarší se stal symbolem normalizačního útlaku. V letech 72-76 skutečně nedostával filmové role. V té době ale měl 13 významných rolí v Národním divadle. Pak se k němu vrátila televize i film v plném rozsahu a v roce 1988 i titul národního umělce. Stačí se podívat na Českou filmovou databázi.

Skupina kolem Charty 77 byla tvořena bývalými komunisty a skupinou kolem Václava Havla. Byli to lidé, kteří spolu mluvili, ale výsledek mohl připomínat slona v porcelánu. O rozruch, který jejich zvenčí koordinovaná akce přinesla, patrně stál jen málokdo.

Existuje postěžování Vlasty Chramostové, že ze všech zasloužilých umělců jen ona podepsala.

Jsem přesvědčen, že umělci šli na Antichartu s obavou, že se zase „prosere všechno“. Režim je zaskočil tím, že museli projít kolem podpisových archů.

 

Menšíkovy Silvestry

Šlo o trojnásobnou bublinu.

Umělecké stádo se nechalo třikrát po sobě vehnat do manéže Kavčích hor. Všechno bylo odpuštěno, umělci si hráli si jako děti a penízky tekly. Do odhazování titulů zbývalo ještě deset let.

No, alespoň je co vysílat.

 

Cinkání klíči

Tato bublina se nadšením podobala Únoru 48.

V roce 1989 jsem žil v Kanadě a tak vím jen z doslechu, že tenkrát na sebe byli lidé vlídní. Někteří lidé od té doby vystřízlivěli. Netušili, že přijde devastace průmyslu, nezaměstnanost a exekuce. Chtěli mít možnost vyrazit do Vídně a dát si tam kávu.

Nevěděli a dosud neví, co se dělo v zákulisí, kdo se s kým a na jakých kulišárnách dohodl. Vítali tehdy Dubčeka. Nevěděli, že si Havel zarežíroval a chtěl „aby Dubčekův projev na Václavském náměstí byl krátký a úderný, že si lidé zacinkají klíči a půjdou spokojeně domů“.

Lze si jen těžko představit, že by se lidé s láskou v srdci shromáždili na podporu jakéhokoli politika nebo strany. Taková atmosféra se již nikdy nebude opakovat. Možná dojde na hole, protože „chudoba z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Tak pravil Villon.

 

Manipulace

Závěrem je nutné zmínit bubliny, které jsou ad hoc nafukovány v politickém zákulisí. Lid do nich vstupuje na základě informací, které mají vyvolat jeho zlobu. Stává se nevědomky účastníkem politického boje mezi mocnými. Občan přišpendlí placku a najednou je Karlík a nebo Kucjak. O pozadí nemá ahnung, jak říkají naši milí krajané.

Do pozoruhodné bubliny vyslala základní škola u Voršilek tři dvanáctileté školačky. Jejich vystoupení je pozoruhodné, protože představuje generaci, která nemá žádnou zkušenost, nezná historii, ale podvědomě tuší, že opakování jednoduchých hesel je pro ni cesta dopředu. Mají z toho zatím srandu, ale jednou zestárnou a budou mít moc.

 

Závěr

Mladí lidé zjevně odcházejí ze školy s hlavou jasnou a prázdnou. Patrně to je záměr, protože do prázdných hlav se lépe nalévá propaganda.

Lid vykřikuje hesla o ochraně medií, aniž by si uvědomil, že většina z nich zasluhuje kritiku.

Jsme v situaci, pro kterou existuje anglické úsloví „just to grin and bear it“. Ve slovenčině „len vzdychnúť a zaplakať“.

V obou případech to znamená, že neexistuje snadné řešení.