JIŘÍ KNOPP
Na počátku války si i bezstarostní Pražané brali nařízení týkající se protiletecké obrany k srdci. Měli protiplynové masky, věděli, kde je písek na hašení požáru, vodní hydrant a protiletecký kryt. Dokonce zakrývali večer okna černým papírem, zatemnění se totiž přísně kontrolovalo. Hltali hlášení o pohybu nepřátelských leteckých svazů, běhali do krytů a školní mládež odcházela ze školy domů. Školní mládež si hrála a nějaká válka jí nevadila, hlavně že se nevyučovalo.
Léta válečná plynula, nad Prahou létaly svazy letounů, ale bomby odhazovaly mimo Prahu, většinou na Drážďany. Pražské skvosty – Hradčany, Karlův most, Emauzy a všechny ty věže a věžičky stály v plné kráse neporušené. To Drážďany dostávaly zabrat a kobercové nálety spojeneckých vojsk drtily honosnou nádheru tohoto města na padrť.
Vtipní Čechové si začali dělat srandičky a vymýšleli různé slogany, kterými obzvláštňovali strohá hlášení o pohybu spojeneckých leteckých sil: „Nad naším územím letí vepřová se zelím“, nebo hlášení končilo„ Ich wiederhole, bafni kufr, ať jsi dole“. Do krytu si každý musel brát zavazadlo s nejnutnějšími potřebami pro přežití.
Jednou se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Moderně vybavené americké letectvo si prý navzdory prvotřídním prostředkům navigace spletlo Drážďany s Prahou a 14. února 1945 během pěti minut svrhlo na Prahu 152 tun bomb. Rozeznat sto kilometrů vzdálené, rozšmelcované Drážďany od netknuté Prahy – to je opravdu navigační oříšek pro zkušené americké profesionály.
Při tomto náletu zahynulo 701 civilistů, 1184 osob bylo zraněno a bylo zasaženo 2500 domů na Novém Městě, na Vinohradech, v Nuslích, Vršovicích, na Smíchově a Podolí. Nádherný komplex Emauzského kláštera dostal opravdu zabrat. V roce 2000, když byly Emauzy opraveny, byli na tuto oslavu pozváni piloti americké armády, kteří se tehdejšího bombardování zúčastnili. Ti se za svůj omyl Pražanům omluvili, americká vláda pomlčela.
Na ten nálet se pamatuji, bylo mi deset let, a dodnes vidím, jak se ty bomby z letounů sypaly na naši krásnou Prahu.
V té době se válka rychle chýlila ke konci. Rudá armáda hnala fašisty zpátky do jejich Říše a Američané s Angličany konečně otevřeli druhou frontu a představitelé čtyř mocností si na mírových konferencích rozdělovali Evropu.
A najednou se nad Prahou znovu rozezněly sirény a ozvalo se hlášení, že se ku Praze blíží svazy amerických bombardovacích letadel. Pražané ještě měli v paměti únorové bombardování, takže hlášení brali vážně a běželi do krytu. Tentokrát bylo bombardování plánováno a Květná neděle byla vybrána prý proto, aby bylo co nejméně lidských ztrát.
Bomby začaly padat před polednem a nálet trval celou hodinu. Nejničivější sílu představovalo 696 čtyřmotorových bombardérů – Liberatorů. Jejich cílem bylo bombardování a ničení průmyslové zóny Prahy – ČKD, Libeň, Vysočany, Aero Vodochody, letiště Kbely a další města, továrny a objekty kolem Prahy. Značná část zbrojního průmyslu byla zničena, ale na konec války již tyto ztráty vliv neměly.
Průmyslový potenciál naší země byl však značně oslaben, což se neblaze projevilo po válce. V té době již bylo rozhodnuto, že Československo bude patřit do zóny Sovětského svazu, takže Američané dobře věděli, proč oslabují průmysl ČSR. Největší ztrátou bylo zničení Škodovky v Plzni, ale také byl bombardován Cheb, České Velenice, České Budějovice, Kralupy nad Vltavou, Záluží u Mostu, Ústí nad Labem, Neratovice, Zlín a další města s velkými a důležitými průmyslovými závody. Ničení těchto měst a objektů však nepatřilo do bombardování Prahy 25. 3. 1945.
Jistě celá řada z vás, starší generace, zná písničku, kterou si Pražáci zpívávali: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme…“ Samozřejmě to nemysleli vážně a rozhodně by si ji nenechali bourat od Američanů.