ANTONÍN ŠLECHTA

Slavím nerad. Cokoliv. Nehodlám být zneklidňován bezuzdným veselím. Narozeniny, svátky, úspěchy. Neslavím. Odmítám. Zpěčuji se. Vědomě, systematicky, nekompromisně, důsledně. Nenechám se zviklat, zlákat ani zastrašit. Mám své důvody.

Tenkrát mi bylo dvacet čtyři let, byl jsem mladý, jalový a nezkušený. Nedomýšlel jsem důsledky činů ani souvislosti prolínajících se událostí. Nezaobíral se skutky ani myšlenkami, svými ani cizími.

Slavil jsem. To hlavně. Vše, co mne potkalo. Již zmíněné narozeniny a svátky byly pouhými opěrnými body v proudu oslav. Byl jsem jimi nadšený. Tele vypuštěné z ohrady.

Obklopen kamarády či bezvýznamnými známými, měřeno součastným pohledem mých pětačtyřiceti let, jsem užíval oslav, hodokvasů, vína i pivobraní, hodů i dožínek. Od pátku do pondělí a věřte mi, bezuzdnost oslav se mnohdy protáhla i do dnů dalších, ještě všednějších.

Vyčítejte mládí bujarost, naivitu a lehkovážnost. Marná snaha! Hrachem do zdí! Jako hluchej do vrat! A tak dále a tak dále. Mládí je holt mládí a žije si vlastním životem, s kterým má zkušenost a rozvaha asi tolik společného jako politik s voliči.

Bylo mi čtyřiadvacet let na chlup přesně, lze-li považovat chlup za věrohodnou časovou jednotku, a byl pátek.

Přátelé mne pozvali na narozeninovou merendu. Do Prahy. Kolébky národa českého, matičky stověžaté, tedy i mámy mé. Do hostince U Naděje poblíž vysokoškolských kolejí na Strahově. Prý. Nikdy jsem ve jmenovaném hostinci nebyl. Ani před oním dnem, ani po něm. V den oslav jsme s přáteli do hostince U Naděje také nedošli. Náš úmysl zmařily hektické události, které změnily směr našich kroků, osud českého národa i běh společnosti.

Študácké koleje pro mne nebyly španělskou vesnicí. Ani já nebyl španělskou vesnicí pro ně. Ale kdež, co vás nemá! Nepředstírám, natož abych vážně tvrdil, že jsem kdy navštívil vysokou školu. Něco takového mne ve snu nenapadlo. Nejsem ctihodný občan znalý svých povinností ke společnosti. Jsem maloměšťák bez patřičného rozhledu a rozletu. Takový by na vyšší vzdělání nepomyslel ani na okamžik. Vysokoškolské koleje se staly podhoubím neřesti a nevyčerpatelným zdrojem oslav. To jsem měl v hlavě pevně zafixováno a tím jsem blahé paměti žil.

S touto fixací jsem v předmětný pátek nasedl v 13:30 do vlaku s cílovou stanicí Praha hlavní nádraží, když jsem si předtím zkrátil šichtu u soustruhu, symbolu té doby. Kdo za mne orážel píchačku ve vrátnici fabriky „Ze železa všechno“ přesně ve 14:35, si po letech už nevybavuji.

Krajina v dálce za okýnkem vlaku stála téměř na místě, ale před nosem se mi rozmazávala do čmouh a někde uprostřed jako by se převracela naruby. A ona se skutečně převracela! Jenomže to jsem v telecí jalovosti mladické přezíravosti nepostřehnul. Čekala mne oslava čtyřiadvacátých narozenin a na pražském nádraží parta několika stovek rozjařilých vysokoškolských hlav, naladěných na podobně rozjásanou notu.

V co se oslava mých narozenin chystala zvrhnout, jsem prostě nevěděl. Sám osobně jsem však toho názoru, že v okamžiku, kdy jsem sestupoval ze schůdků krkonošského expresu Trutnov – Praha na peron hlavního nádraží, byly události nadcházejícího večera jednou provždy zpečetěny a nedalo se na jejich průběhu změnit nic podstatného.

Jako z prolomené hráze přehrady se valil překotný děj onoho večera, bez možnosti jakkoliv usměrnit jeho tok.

Oslava začala velkolepým uvítáním na nástupišti číslo šest.

„Už je Tonda tady, už je Tonda tady.“

Libozvučné skandování. Vychutnával jsem si pokřik kamarádů. Milé, příjemné překvapení.

„Už je Tonda tady, už je Tonda tady.“

Putoval jsem z náručí do náručí, objímán studenty i studentkami, celován na tváře i ústa děvčaty z řad věd lékařských, ekonomických, technických i přírodních. Ale řeknu vám upřímně: políbení je políbení. Pramálo záleží na příslušnosti k tomu kterému stavu, vrstvě či uskupení. Vášeň, opravdovost, něha, pokorné spočinutí. To tu platí, to ano.

„Antoníne, do Naděje.“

Volal na mne dav tisíci rozesmátými ústy a nadšením rozšířených panenek očí všech barev.

„Do Naděje.“ Odpovídal jsem davu a koukal do zad dlouhému hadu průvodu, který mne unášel pražskými ulicemi. Ocas hada se ztrácel daleko za mnou.

„Do Naděje.“ Křikl jsem k ocasu i k hlavě a had se kroutil a svíjel cestou vpřed. Pestrobarevná mozaika se plazila centrem města směrem k hospodě, kam jsem nikdy nedošel.

„Do Naděje.“

Nadšení študáků neznalo mezí. Zalykal jsem se štěstím jako malé dítě nad dárky u vánočního stromku. Vždyť já stvořil hada, byl jeho ideou i tělem. Skandování mne plnilo neskrývanou pýchou: „Antoníne, do Naděje.“

Kráčeli jsme svorně veselým průvodem a pražští občané se zvědavě ohlíželi. Někteří se usmívali při vzpomínce na študácká léta, jiní se mračili pod klobouky, co ta holota zase chystá, a další odvraceli pohledy jako bychom neexistovali. Sichr je sichr, nehas, co tě nepálí, nestrkej nos, kam nemáš a tak dále a tak dále.

Kde hlava hada narazila, kde se jeho lebka rozpoltila ve dví, vám nepovím. Sám nevím. V pražských ulicích se neorientuju. Bohužel, bohudík. Roztříštila se o hrazení černých stínů, z kterého se ozval hlasitý výkřik.

„Obušku z pytle ven.“

Řeknu vám, vřava, bugr, chaos. My v čele byli tlačeni ocasem kupředu proti černým stínům. Výkřiky a volání. Nic naplat. Rány obušky, běh, zrychlený tep i dech. Ani jsem si nevšiml, zda před hradbu doputoval i ocas. Zřejmě se rozpadl sám od sebe. Kdopak vlastně ví?

Najednou jsme stáli na ulici sami. Vyděšení a zaskočení. Už ne jako had, ale jako hloučky vystrašených slepic. Bezradně jsem koukal po kamarádech a nevěděl.

„Do Naděje?“

Otázka nesměle pleskla o mokrý chodník. Sklopil jsem oči za otázkou a styděl se za ni. Maloměšťák ve víru velkoměsta. Kdosi mi odpověděl.

„To víš, že jo, Antoníne, kam jinam? Do Naděje!“

Ohlédl jsem se, ale řečníka jsem nenašel. Lidé stáli jeden vedle druhého, v očích ohně a zlobu ve tvářích. Zvedali ruce nad hlavu a jako husitští bojovníci křičeli nahoru, kde nebylo nikoho vidět.

„Hajdy na hrad, hajdy na hrad!“

Jako husité cepy, tak lidé hrozili klíči. Hleděli nahoru a já tam stále nikoho neviděl, a všude to skandování.

„Hajdy na hrad, hajdy na hrad.“

Jako jeden muž.

Kolemjdoucí sahali pro klíče do kapes zimníků a přidávali se. Hrozili společně. Byla jich odhodlaná síla. Zalovil jsem v kapsách i já a nahmatal klíč od svého jednopokojáku. Takový nepovedený šperhák to byl, pokroucený a křivý. Zvedl jsem ho odhodlaně nad hlavu a zahrozil proti někomu, koho jsem stále neviděl. Klíč ani necinkl.

„Hajdy na hrad, hajdy na hrad!“

Volal jsem s ostatními a myslel, že se alespoň ohřejeme u krbu. Ale brány hradu se neotevřely. Ten za hradbami zřejmě neslyšel. Lidičky začali odněkud vytahovat svíčky a ohřívali si nad nimi zkřehlé prsty. Knot ke knotu se sdružovali lampáři jeden k druhému a stavěli hranice drobných plamínků. Ve tmě prozářené tisíci ohníčky se usmívali jeden na druhého.

„To jsou mi ale pěkné narozeniny.“

Povzdechl jsem si v podřepu s rukama nad svíčkou a oči přede mnou souhlasně přikývly a spolu s nimi desítky, stovky, ba tisíce párů očí dalších. A zase se zvedaly ruce k obloze a lidé volali na toho, co pořád nebyl vidět.

„Máme holé ruce, máme holé ruce.“

Měli jsme holé ruce a ve studeném větru poletoval podzimní sníh. To vám byla narozeninová šou a číhošť. Až se město otřásalo v základech.

Přistoupil ke mně člověk. Vystoupil z anonymní masy davu. Uchopil mne oběma rukama za ramena a radostně mnou zatřásl. S očima jakoby v horečkách vstoupil nadšeně do mých a sděloval mi.

„Komouš de do prdele, komouš de vod válu! Utáhneme si opasky a za deset let se máme jako Němec! Komouš skončil! Demokracie! Svoboda! Tržní ekonomika! Chápeš to, Antoníne, chápeš? Chápeš?“

Přikývl jsem na znamení souhlasu, ale nevěděl, o čem jde řeč. Co znamenají ta tři hesla? Co znamenají?

Onen člověk se odvrátil. Vytáhl transparent a rozvinul nad hlavou nápis Demokracie a svoboda. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude les transparentů – Tržní ekonomika, Svoboda a Demokracie. Pod nimi lidské oči potažené divnou mázdrou. Budeme se mít lépe!!! Ze všech čišela naděje neznající žádných hranic.

Lidé zdvihali nápisy stále výš a výš. Zřejmě překážely v rozhledu vyhladovělým očím. Tak vysoko, že je nebylo možné ani přečíst. Někteří z lidí už dokonce sahali na opasky a vrtali do nich otvory. Jedni na jednom konci řádku dírek, jiní na opačném. Jak kdo, jak komu, kdo z koho, kdo na koho, kdo za co… Tak nějak začali utahovat opasky jeden druhému.

Mázdry v očích lidí jsem se opravdově zalekl, kamarádi študenti mne v davu nepoznávali a já sám se jich začal bát. Zcizeli mi.

Hledal jsem cestu ze zástupů, ale nevěděl jsem kudy kam ani kudy do Naděje. Tam bych snad nalezl pár nejvěrnějších kumpánů. U škopíků piv – šťastné a veselé. Podali by mi ruce, pogratulovali k narozeninám a ťukali bychom sklenicemi o sklenice až do úplného zpustošení střízlivého vědomí.

Spustil jsem zdvižené holé ruce podél těla. Zastrčil šperhák od jednopokojáku do kapsy kalhot. Sfoukl svíčku v dlani a transparenty ani nehledal. Na koho? Na co? Pro koho? Pro co? Za koho? Za co?

Odcházel jsem nadšeným davem a nevěděl kam. Klouzal pohledem po dláždění, abych neviděl tu mázdru v očích. Kdesi v hlavě se probouzela ranní kocovina.

Říkám vám, mejdan to byl veliký. Protáhnul se přes víkend, daleko za pondělek. Zapařili jsme, popili, potančili, snad se tuhle i támhle s prominutím spustili, ten s tou, ta s tím anebo naopak, kdo ví. Zkrátka, jak to zpívá Kája Plíhal – byl to príma fet.

Ale marná sláva všecka sláva. Není mejdanu bez pití a dobrého jídla. Tak jako po všech předchozích oslavách, nezbylo mi, než se vrátit do dílny ve fabrice „Ze železa všechno“. Přivedl jsem soustruh do patřičných otáček, abych vydělal nějakou tu korunu na okurky v láku, malého vyprošťováka, špek s křenem nebo alespoň na malou jednohubku.

A v té kocovině, nevím vám proč, jsem se rozhodl skoncovat s veškerými oslavami. Jednou provždy. A tak už zůstalo.

Povídka z knihy Ptala se mne na štěstí, kterou připravuje k vydání Nakladatelství Kmen