MARTA GÄRTNEROVÁ
Miláčku můj nehmotný
neskutečný nejsoucí
nemůžu se tě jen tak zeptat: Jak se máš…
Moje prsty – průzkumníci v klidu zbraní
těžko tvoji kůži zraní
i ty mě sotva ochutnáš
A tak volím tuhle cestu
cestu senzibilních vln
cestu básníků a bláznů
kteří civí na Měsíc
jak na svého spasitele
Zatímco my dva každý v jedné cele
chřadnem po hadím uštknutí
předivo našich myšlenek a přání
svobodně pluje nad nebeskou bání
volně se spojuje a hladí
volně se spojuje a hladí
spojuje --- a hladí…
Rtěnkou označím si ústa
Protože tuším
že nemůžeš tu zůstat
na fotku vtisknu
motýla
Řekneš si asi: bláznivá ženská…
Přímo na mé tváři ho zabila
Kdybych to tušil
tak jsem mohl zůstat
a ty sis místo tváře
mohla vybrat ústa
Červeným motýlům
těm já se nebráním
Zabité léčím
umělým dýcháním
Co jsem ti to dneska chtěla říct…?
Vlastně skoro nic
Snad tužkou nakreslit tvé rty
Snad pošeptat jen „Ty“ –
Však spojit nebe se zemí
umí jenom déšť
průhlednými provazy
Je zelený čtvrtek
Kristus opustil večeřadlo
Milion podchlazených hvězd
teď právě k zemi spadlo
aby se mu poklonilo
Nebo aby se mi lépe snilo?
Už zelený čtvrtek…
A posel nepřichází…
Ač nesu kříž
svých básní
Co srdce…
Asi žere hady
Nikdy nikým nedalo se zvábit
jako by se bálo mrazu
táhnoucího z vesmíru
Najednou
zdá se
připouští
že by se rádo dalo hladit
dlaní vyrostlou na míru
Zákon dvou pohlaví?
Řečičky
které mě nebaví
Něco však na tom musí být
ne s různým –
se stejným vlkem do Měsíce výt
sledovat
stoupající páru z čenichu
zahánět kousání hmyzu na břichu
mít v očích
mdloby po hříchu
Tak si tady pískám
na kudličku samoty
Jediným přítelem je černý fix
Vymýšlí se mnou bonmoty
Na krku rozpálený krucifix
chvílemi usínám
v deoxymykoinové dimenzi
Sedím na břehu
a mezi mnou a tebou
vzdálenost několika řek
Tak málo jsi mi toho
zatím řekl
Had na mém srdci
se třiadvacetkráte svlékl
Až řekneš: – vzpomínko –
tak já se smířím
Obléknu černé šaty vdov
A méně slov
mi bude stačit pro život
Drahý!
Lekla jsem se smutku
ve tvých očích To jsem nechtěla
Raději řeknu že jsem veselá
a že mi právě líbáš kolena
Rádio Bayern drei válí twistigen
Ty mi přikrývku stahuješ ze stehen
ať chladí se Ten žár!
Když nesmím ven
Kočky narážejí čumáky do mých dlaní
Hmm Jsem svou paní
Zajdu do kuchyně pro oplatky
a možná uvařím si čaj
Tartara zavřu do ohrádky
mezi řecké kozy
Ó bozi!
Honem skončit báseň
pro tvé rozveselení
Než
mi přijdeš na to že
to není báseň… ale VĚŽ