MILAN BLAHYNKA
Rok po sbírce Nu a co, kterou jsem nedávno uvítal ve stati Překvapení na překvapení, vyšly Václavu Honsovi další dvě objemné sbírky LEDA ŽE a TAK JO (obě opět v nakl. Radix, Praha 2016; první z nich ilustrována působivými invenčními perokresbami Jaroslava Valečky). V obou čteme, že spolu s Nu co tvoří trilogii. Ve zmíněném článku jsem konstatoval, že s nelidskou dobou se Hons dokázal „popasovat“ bez vulgarismů. V Leda že přitvrdil. Sbírku otvírá verši Má závěť: „Establimentní zmrdi / i z hloubky krematoria / na vás / zvysoka prdím.“ Pod názvem Nový režim „nemá / na to patent“, jen ví, „že je to hovno platné.“ V Míře „huba na špacíru / ocas příběhu / hledá díru“ a Zleva doprava končí „nevím co kurátor / je to kura tvor / kurva tór.“
Jestliže v Nu co dominoval nad krutostí soudobého světa fanfarónský nadhled, v dalších dvou dílech trilogie Hons spustil to, čemu se ve středověku říkalo danse macabre, tanec kostlivců, divoký tanec smrti („ztracená agáta / visí na akátu,“ „nu co // z bitvy tu zbylo / jen pár / lebek“), tanec stárnutí a smrti na předávkování drogami i viagrou, na prázdnotu, marnost, beznaději, na zděšení z ochabnutí sexuální potence, na propad do pouhého vzpomínání na dávné dívky a děvky a bezuzdné milování, na hrůzu, že „všechno pomine / zvláště to / svaté // a nevinné,“ jakou byla Vladimíra Č(erepková), na niž Hons vzpomíná ve sbírce Leda že něžnou básní; i takové verše v Leda že a v Tak jo jsou.
Ale hlavně jsou v nich naše dějiny. Ve víru jeho tance smrti se mihnou i fýrer, i Šostakovič i Obama, i Putinův web, i státní pohřeb („už ho vezou / na lafetě / … // za rachotu / státních děl / biskup žehná / cestě do pekel…“), i „lalalašsko“, i „postmoderní beethoven“ i „ztohoven“, i divoký mejdan, „který režíroval / sám bezdomovec Dejdar“, i „valčíček“, jejž „hraje / skupina kabát.“ Hons takto vidí dnešní Pohyb kapitálu: „alláh / si koupil / naši oblohu // v nelítostné / dražbě // už nějaký / čas byla / zadlužená // anděla našli / na dlažbě // u kostela / začínáme / stavět / v akci zet / minaret.“ A co naše „slavná devadesátá“? „Všude po kraji / chrochtala / překabátěná / prasata.“
Hons tvrdě o sobě: „jsem jen pěšák / ani jsem si / nešáh // …// o zprivatizované / noemově arše / víme svý“; „prostě / jsem mrtev.“ Dokonce „holky se / na mé mrtvole / pasou.“ Jedno povzdechnutí se přímo jmenuje Konec: „tak / všechno je na konci / jsem obklopen / samými pitomci // nevím / jak je to možné / při mé genialitě // ale všichni mají rypáky / v mém prázdném korytě.“
Působivost tohoto a některých jiných čísel Honsova tance stárnutí a smrti ve sbírce Tak jo ještě umocňuje volba starobyle stylizovaného secesního písma. Ale sebeironické „při mé genialitě“ se vymyká podezření, že se básník poddal a smířil s koncem, když přiznává: „i sám sebe / jsem dlouho míjel.“
Rezignace až k smrti není slučitelná s humorem. S ním Hons projde Očistcem jako nůž máslem: „zaklepat / bačkorami / nebo / zaklepat na dveře // nejlépe / bačkorami na dveře // naštvaný bůh / ti naštvaně otevře // ale jinak / je všechno stejné / je třeba jen // projít andělským lejnem.“ Titulní báseň sbírky Tak jo začíná: „kde je ten / kovboj / na čtvrtý odboj.“
Nechce se jím stát svou poslední trilogii právě Václav Hons?