BŘETISLAV KOTYZA

Kniha je z největších vynálezů a zároveň z největších zisků lidské kultury. Jsme tvůrci knihy, jsme zároveň i jejími čtenáři. Co nás dělí a vyčleňuje od okolního živého světa je právě schopnost sebereflexe, schopnost vědomí času, vědomí prostoru.

A schopnost zaznamenat své ego v plynutí času. Fenomén zvaný KNIHA, ať v podobě papyrusových svitků či posledních elektronických mikroorganismů, v podobě runových vrypů kamenných stél anebo „mluvících obrazů“ jeskyně Altamira, to vše přináší a uchovává stopu záznamu: Jsem tady, žiji, dýchám. Posílám poselství – Toto je moje tvář, mé srdce, moje touhy, mé bolesti…

Člověk vždy cítil potřebu zaznamenat všechno to, co považoval za důležité. Považoval tedy za důležitou i Poezii. Proč? Zřejmě pro její čistou, v sebe uzavírající krásu bez vnějších důvodů, pro její schopnost evokovat zpět jednou již prožité, pro její schopnost přetlumočit lidské city. Lidská Láska je a byla vždy hybatelem poezie. Není třeba Lásku chápat jen jako erotický signál. Pro básníka i jeho čtenáře je šíře Lásky nezměřitelná.

Vstoupit svými verši na stránky Knihy znamená pro autora totéž, jako vstoupit do toku Času. Získat šanci vytesat svůj vryp, své poselství do kamenné stély historie Homo sapiens.

Nakolik autoři svoji šanci využijí, posoudí čtenáři knihy. Jsem však přesvědčen: není básně bez vřelosti lidské dlaně. Není autora bez talentu. Stojí vždy za námahu hledat a psát poezii. Stojí vždy za námahu poezii číst a vnímat. Je pro nás potřebné míti poezii nablízku. Je v nás skrytý, zapíraný, ale nezničitelný rozměr lidské osobnosti. Je v nás touha po krásnu.