IVANA JAKUBALOVÁ

Je jí přes padesát. Sedí u zamřížovaného okna psychiatrické léčebny, po kolikáté vlastně… Zážitků má tolik, že kdyby je někdo chtěl poslouchat, či číst potřeboval by na to několik životů. Jednak proto, že její život je plný tragédií, komedií, romantiky a hlavě bolesti, strastí, nenaplněných lásek a touhy.

Od malička chtěla psát, hned jak ji to ve škole naučili. Chtěla psát o tom, jak se jí zjevovali v noci tajemné osoby v místnosti, jak jí otec už jako malé škvrně tloukl. Pamatuje si, jak byla pyšná, když mohla ve dvou letech požádat babičku, aby jí dala ten modrý svetříček, který měla velmi v oblibě. Babička jí ho oblékla a šly na procházku. Pamatuje si, jak ve stejném věku seděla v koupelně na primitivní dřevěné pračce v modrých tepláčkách. Máma jí převlékala, protože měli jít navštívit tetu a donést jí kousek jejího narozeninového dortu, protože bylo září a měla své druhé narozeniny. Ale nechtěla se dělit. Nechtěla, aby se dort rozkrájel a tak řekla, že tetě nic nedá. Za chvíli po ní otec mrštil celý dort. Měla ho na obličeji, padal na tepláčky, na pračku až skončil na zemi… Když si ručičkama otřela oči, viděla rozzuřeného křičícího otce, ať si ho tedy sežere sama.

Pamatuje si, jak šťastná byla na peci u své tety na vesnici, když si mohla hrát s pejskem Ťapkou, dívat se na králíčky a kravičky a koupat se v rybníku.

Pamatuje si, jak nechtěla z mateřské školky domů, jak chtěla, aby jí paní učitelka vyměnila tatínka a maminku a jak plakala, když pro ni zase přišli a nebyli vyměnění…

Pamatuje si, jak se jí děti smáli, že je postižená, tlustá a ošklivá. Nikdo si s ní nechtěl hrát, protože byla jiná. Na levé půlce jí chyběla žebra a tak se pod tričkem rýsovala podivná díra, na kterou si všichni chtěli sáhnout.

Pamatuje si, jak maminka měla najednou velké bříško a říkala jí, že bude mít sourozence. Těšila se na něho. Jenže když se narodila sestra, tak jí odstěhovali k babičce a k malé sestřičce nesměla. Bylo jí to tak moc líto, že si chodila do parku půjčovat od maminek kočárky s miminkama a prosila je, aby je mohla pohoupat. Některá maminka jí nechala i kočárek povozit. To bývala moc šťastná a připadala si potřebná a důležitá.

Pamatuje si, jak jí teta (které nechtěla kdysi dát dort) přivezla z Francie krásné plastové nádobíčko pro panenky. Moc se jí líbilo, každý den si s ním hrála. Jednou jí máma volala k obědu. Měla rozložené nádobíčko po celém pokojíčku a docela dlouho jí trvalo, než se dostala k tomu, aby ho uklidila a šla jíst.

Najednou se do pokoje vřítil se strašným řevem otec, který začal skákat po celém pokojíčku, a ona jen se slzami v očích pozorovala, jak se její nádobíčko mění pod otcovýma nohama ve střepy, střípky až skoro prášek…

Pamatuje si, jak jí máma v páté třídě ušila prsa z molitanu, aby zakryla díru v hrudníku. Jenže podprsenka, v které byl molitan všit, nedržela a vyjížděla nahoru ke krku a tak prsa nebyla nikdy v místech, kde měla být. Tak se často stávalo, že ráno přišla s prsama a v poledne už byla bez nich.

Pamatuje si, jak se chtěla líbit spolužákům, mít normální prsa, chodit s nimi ven. Ale místo toho nosila poznámky, že je nesnášenlivá, nepřátelská. Doma jí za to vždycky stloukli páskem, nebo rákoskou na koberce. Často se stávalo, že se bolestí počůrala. Vždycky mívala velké modřiny.

Pamatuje si, jak klečela před otcem, který do ní mlátil a jak musela slibovat, že už bude hodná. Nepřipadalo jí ale, že něco udělala, jen nesměla mít žádný názor, vše měla nalinkované. Ráno měla připravené věci, které si má na sebe obléknout. Byly z válečné párané vlny, kousaly a ona je nesnášela.

Pamatuje si, jak jí vždycky jeden z rodičů držel a druhý jí navlékal kousací kamaše, svetry a punčocháče. Celý den pak chodila jak robot.

Chtěla mít dlouhé vlasy, ale musela chodit na kluka. Máma s ní chodila do pánského holičství, kde jí vždy ostříhali tzv. na kastrol.

Pamatuje si, šťastná byla, když šla Kaprovou ulicí poprvé na střední školu. Měla na sobě sukni, která nekousala, neštípala. Ušila si jí sama, měla volánek ozdobený kraječkou, bílé tričko a modrý svetřík.

Pamatuje si, jak na Staroměstském náměstí na ní pokřikoval z lešení zednický učeň a pozval jí na rande. Jí, tu ošklivou, tlustou holku s propadlou půlkou hrudníku. Měla svoje první rande v životě, dostala i první pusu. Dneska ani neví, proč a jak to skončilo.

Pamatuje si, jak se při Spartakiádě seznámila v tramvaji s vojákem, který byl v Praze v kasárnách. Byl ze Slovenska a jmenoval se Vlado. Byla to její první opravdová láska. Scházeli se spolu asi měsíc. Pamatuje si, jak ve Stromovce pod rozkvetlým kaštanem přišla o panenství a jak se pak Vlado už nikdy neozval…

Pamatuje si, jak jednou šla s kamarády do kina, ale opozdila se, a jak ji otec tloukl celou cestu výtahem do pátého patra řemenem ve výtahu, pak ještě na schodišti a chvilku v předsíni. Tam

už ale byl prostor k útěku a tak se zavřela do pokojíčku.

Pamatuje si, jak šla jednou do Paláce kultury s kamarádkou do kina. Přišel k nim nějaký pán, že je zvukař, že kdyby chtěly, tak je vezme do zvukové kabiny, ze které je krásný výhled na celé plátno a zvuk není ničím rušen. Pamatuje si, jak se ocitla najednou zavřená s nejméně 4 muži, kteří ji svlékali, všude cítila jejich ruce, posléze nejen ruce. Pamatuje si, jak řvala o pomoc, ale nikdo nepřišel….

Pamatuje si, jak se seznámila se svým prvním mužem. Bylo to v autoškole. Láska na první pohled. Ona tlustá on krásný štíhlý. Byl to úplný dvojník Lukáše Vaculíka. Pamatuje si, jak ji přivedl domů a jak rodiče, hlavně matka dávali najevo, že se jim nelíbí. Milan byl přece blonďák a k blonďákům se hodí černovlasá děvčata a tmavýma očima. Ona byla však také světlovlasá a modrooká. Pamatuje si, jak přišla do jiného stavu a jak Milanova matka řekla, že jsou moc mladí (bylo jim 19 let) a že si má nechat dítě vzít.

Pamatuje si, jak seděli s Milanem před interrupční komisí a za nedlouho u rozvodového soudu.

Pamatuje si, jak se seznámila s Pavlem, který byl v Praze na vojně. Bydlela v té době v bytě čtvrté kategorie po vzdálené tetě. Pavel utíkal z kasáren v teplákách přes kasárenský plot, aby mohli být spolu.

Pamatuje si, jak mu běžela do kasáren říci, že budou mít miminko. Pamatuje si, jak ležela v nemocnici, když potratila…

Pamatuje si, jak se přestěhovala s Pavlem na vesnici, která tenkrát byla tři hodiny od Prahy. Z okna viděla kravín, špinavé krávy. Viděla, jak nějaký pán usekl slepici hlavu a ona běhala bez hlavy kolem špalku…

Pamatuje si, jak utíkala do Prahy, ale jak jí rodiče posílali zpět. Pamatuje si, jak jí neměl nikdo rád, protože přišla jako cizinka, tlustá a navíc sebrala místním slečnám ženicha. Na to, že ji nemá nikdo rád, byla za celý svůj dvacetiletý život zvyklá, ale mrzelo ji to.

Pamatuje si, jak si šla koupit zástěru a jak stávala u pojízdné prodejny a jak nikdy nevěděla, co má koupit.

Pak se narodila Klárka. Bylo to krásné miminko. Byla s ním však pořád sama doma, protože její Pavel byl stále s kamarády v místním hostinci, kde netekla ani voda a byla tam latrína.

Byla sama, úplně sama jen s malou holčičkou. Začali se hádat. Jednou si Pavel přivedl domů přítelkyni a ta zůstala s nimi bydlet. Soud jim rozdělil byt. Ona s holčičkou měly pokojíček a obývák. Pavel s přítelkyní měli ložnici. Kuchyň, WC a koupelnu měli společnou. Dneska ani neví, jak to mohla tenkrát všechno přežít.

Pamatuje si, ach Bože proč si to všechno pamatuje…