JOSEF PRSKAVEC

Nejlepší léta svého života jsem věnoval továrně na potiskování látek a továrně na výrobu akumulátorů. V obou případech to dopadlo špatně. Továrna na potiskování látek nebyla schopna vzdorovat asijské konkurenci a po dvou stech třiceti pěti letech své existence zkrachovala. Továrna na výrobu akumulátorů byla sama až příliš silným konkurentem, proto ji vlastenecky naladěný zahraniční investor koupil a přesunul na jih od Alp, aby tam zajistil práci italským dělníkům.

Do továrny na potiskování látek je naváženo režné zboží, nabalené na válech a napuštěné šlichtou, dále pak tuny nejrůznějších barviv a chemikálií. Jsou do ní čerpány tisíce hektolitrů vody, která ji opouští silně znečištěna, stejně jako je silně znečištěn okolní vzduch. K zajištění výroby je zapotřebí mnoha drahých strojů, které se opotřebovávají, porouchávají, zastarávají a spotřebovávají obrovské množství energie. Z továrny jsou odváženy hotové štůčky látek pro zákazníky, kteří se pod jakoukoli záminkou snaží usmlouvat co největší slevu z ceny a někdy zapomenou zaplatit úplně.

Továrna na výrobu akumulátorů pracuje na podobném principu, jednou branou jsou do ní naváženy plastové a kovové součástky, olovo, kyselina, louh a další materiály, druhou branou jsou z ní vyváženy hotové výrobky.

Člověk nemusí být ekonom ani technik, aby pochopil, jak je celý tento proces nesmírně komplikovaný a ohrožený všemožnými riziky. Naproti tomu psychiatrická nemocnice je zařízení, do kterého jednou branou vstupují duševně nemocní lidé a tou samou branou ji zase duševně nemocní lidé opouštějí. Spotřeba energie a vody je při tom zcela minimální. Není tu jediné zranitelné místo, které by mohlo fungování tohoto systému ohrozit. A pravděpodobnost, že by nějaký nacionalistický kapitalista zatoužil zařadit českou psychiatrickou nemocnici do svého portfolia a odklonit ji za hranice je asi tak velká jako pravděpodobnost, že se v našem vesmíru setkají dvě vyspělé civilizace anebo že se na svátek svatého Valentýna srazí nad jižním pólem sněžná sova s kolibříkem.

Po svých špatných zkušenostech s opakovanou ztrátou zaměstnání jsem se na sklonku své pracovní kariéry rozhodl už nic neriskovat. Proto jsem při volbě svého třetího (a jak pevně doufám) už posledního povolání vsadil na jistotu a nastoupil jako sanitář na gerontologickém oddělení psychiatrické nemocnice. Hluboce si tu vážím všech, kteří mi zajišťují obživu. Každý večer se modlím k Bohu slovy Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a On mi ve své nekonečné dobrotivosti pokaždé vyhoví – kdykoli se ráno probudím, je v téhle zemi více šílenství, než ve chvíli, kdy jsem usínal.

***

Zvolna se probouzím na JIPu příjmového oddělení. Naštěstí nejsem přikurtovaný k lůžku, ale s hrůzou si uvědomuji, že nemám bačkory. Jak to tu zvládnu jenom v ponožkách? Co když chytím ve sprše plíseň do nohou? Začínám propadat panice.

Opatrně otevírám jedno oko – Co v mojí posteli dělá ten pes?! Můj čtyřnohý přítel Alex se rozkošnicky převaluje a vypouští větry. Příšerný smrad. Pomalu mi dochází, že jsem doma. Byl to jen sen.

 

Co se asi zdá Alexovi, když ve spánku škube všema nohama najednou a vyráží při tom vysokým štěněčím hlasem zlostné vzlyky, přestože v bdělém stavu vrčí basem, který prokládá štěkavým tenorem? A jak máme rozumět svým vlastním snům – pokud si je ráno dokážeme vybavit? Co je v tom kufru, který vláčím po podivných vlacích, které vždycky odjíždějí a zastavují jindy a jinde, než chci? A proč se nikdy nedostavím na zkoušku z ruštiny, kterou jsem odhodlaný risknout, přestože na ni nejsem připravený? Moji přátelé jdou jen pár kroků přede mnou, ale stále se mi vzdalují. Teď zmizeli za zatáčkou, cesty se rozdělují a já zjišťuji, že jsem se úplně ztratil.

 

Jdu do práce. Přecházím můstek nad výpadovkou k dálnici, za kterým leží asfaltový plácek, oblíbené stanoviště drogových dealerů. Jednonohý muž spí na trávě, přikrytý prošívanou přikrývkou, invalidní vozík má zaparkovaný u hlavy.

Pomalu stoupám tichou ulicí předměstských vilek. Psi jsou ještě zalezlí ve svých pelíšcích, jen velký německý ovčák z domku před můstkem leží nehybně u vrat. Připomíná mi některé pacienty, kteří tráví většinu času co nejblíže vchodových dveří na oddělení.

 

Psychiatrická nemocnice se pozvolna probouzí, jako starý, unavený člověk, který ví, že všechno skutečně důležité se v jeho životě už událo a není kam spěchat. Část její jižní stěny tvoří severní stěna kostela Povýšení svatého kříže. Když Bůh vejde do chrámu, zastaví se u oltáře, nebo pokračuje dál?

Ve vestibulu jedné z budov bivakuje bývalá pacientka, nyní bezdomovkyně s obvyklým množstvím igelitových tašek a malým bílým psem. Na ženském oddělení by ji přijali, ale bez psa. Sestry jí tam daly deky a nosí pro ni a pro jejího chlupatého kamaráda jídlo a vodu. Ve světě nemocných rozhodují o těch nejdůležitějších věcech většinou muži, ale vládnou zde ženy.

 

Dnešní den by byl dalším docela všedním, poklidným dnem obstarožního sanitáře na gerontopsychiatrii, kdyby se mi nestala ta trapná věc. Vpouštěl jsem na oddělení ošetřovatelku, která u nás dříve pracovala, a prohodil s ní pár zdvořilostních frází, při kterých přišla řeč na sestru Martu, která měla na starosti vyšetřovnu. Nemohl jsem si vzpomenout na její příjmení. Nějak jsem to zamluvil, ale úplně mi to zkazilo náladu.

Nikdy jsem neměl dobrou paměť na jména, a neměl jsem na ně ani paměť podprůměrnou. Vlastně moje paměť na jména nikdy za nic nestála. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ale naučil jsem se žít s tím tak, aby mi to překáželo co nejméně. A utěšoval jsem se tím, že když je něco hodně špatné, nemůže se to už příliš zhoršit.

Částečně jsem svůj problém přičítal i faktu, že mne lidé nikdy příliš nezajímali. Tedy alespoň ti živí, protože u maturity jsem neměl žádný problém se jmény mrtvých spisovatelů ani fiktivních hrdinů jejich děl.

Každému se občas v hlavě něco zasekne, každému někdy vypadne nějaké jméno. Jenomže mně se to poslední dobou stává nějak moc často.

Zapomínám. Už mi asi nepomůže luštění křížovek, sudoku, ani ginko biloba… Pomohl by mi snad jenom Pánbůh, ale i na něho jsem už zapomněl.

Dříve jsem si myslel, že člověk ke stáru blbne plošně, že lidský rozum vyhasíná pomalu a plynule, jako žárovka, připojená na vybíjející se akumulátor. Dnes mám pocit, že některé vlnové délky světelného spektra této žárovky slábnou rychleji než jiné, takže světlo rozumu nejen slábne, ale mění i barvu.

 

Když se dívám na televizi (těmi pacienty, kteří jsou stále ještě částečně při smyslech, nazývanou kolektivní trest), mívám někdy pocit, že Zemi napadli a ohrožují Vetřelci. Jsou zákeřní, jsou všudypřítomní a neustále jich přibývá, proto se o Nich smí mluvit pouze v náznacích. Jsou tak nebezpeční, že se je dokonce ani informační média netroufají nazývat jejich pravým jménem a mluví o nich pouze v narážkách, třebaže často narážkách odvážně průhledných. Až po mnoha stech hodin strávených před obrazovkou mi došlo, kdo jsou tito Nepřátelé lidstva, mnohem horší než náboženští a třídní nepřátelé dob minulých, současných i budoucích: jsou to staří lidé.

Jsme bombardováni čísly, kolik Nás ročně, měsíčně, týdně i denně stojí peněz. Jen kvůli nákladům na jejich penze se nemohou stavět nové a opravovat staré dálnice, Oni bezostyšně zabírají nedostatková nemocniční lůžka i čím dál tím nedostupnější pracovní místa, na která stojí dlouhé fronty mladých lidí, živitelů rodin. To Oni srážejí Naši těžce zkoušenou ekonomiku na kolena a okrádají Nás o stále vzácnější životní prostor. Ale nesmí se o tom otevřeně mluvit, protože Oni mají všude své nastrčené lidi.

 

Dopoledne jsem přerovnával vyprané prádlo pacientů. Mechanická práce mne přenesla o pár let nazpátek, do doby, kdy jsem si ve fabrice zvykl, že ruce pracují na lince a hlava dovoluje myšlenkám toulat se mimo přesně vymezený prostor.

Co se mnou bude, až už se mnou nic nebude? Stejně jako některé hříšné duše projdou před svým spasením a odchodem do věčné blaženosti očistcem, kde jsou vystaveny nejsofistikovanějším mukám, dostanou se jiné hříšné duše před svým konečným nekonečným zatracením na místo, kde prožijí hříšné rozkoše, o kterých se jim v pozemském životě ani nesnilo? Bůh je určitě spravedlivý a možná je i gentleman. Možná mi dá i vybrat.

 

Na okamžik jsem úplně přestal vnímat své okolí, až mne probralo nezvyklé ticho. Ustalo dokonce i šoupání pantoflí, neustálý šustivý zvuk, něco mezi větrem, deštěm a šepoty, které k nám prosakují z jiných světů.

Otočil jsem hlavu a stanul tváří v tvář živoucí stěně Buddhů s dokonale prázdným výrazem. Oči, které mne upřeně pozorovaly a přitom se zároveň dívaly skrze mne. Takhle asi vypadá Nirvána. Pacienti. Všechny jsem měl roztříděné v přehledných přihrádkách, přesně tak, jak to mám rád a jak je to správné. Vždy jsem byl nad věcí a chápal vše podstatné. Ale v ten okamžik jsem si uvědomil, že stojím před úplně cizími lidmi, o kterých naprosto nic nevím. Bylo to víc, než setkání s mimozemšťany. Bylo to jako setkání, při kterém si člověk uvědomí, že je sám mimozemšťanem. V těch očích byl jasný vzkaz. Ahoj. Vítej v klubu.

***

Po dlouhé době jsem opět na vernisáži. Mé oblečení je přiměřené – ani oblek, který jsem si po krátkém váhání nevzal, ani kraťasy, které mi neschválila rodinná rada. Ještě na poslední chvíli mi manželka zkrátila na společensky přijatelnou délku můj prašivě šedivý, chemlonovitý vous. Vypadám s ním tak příšerně, že mne někteří pacienti s bázní v hlase oslovují pane primáři a těhotné ženy mi v autobusu uvolňují místo k sezení.

Po dlouhé, vlastně po velice dlouhé době znovu vidím své staré známé. Protože téměř všichni aktéři tohoto setkání jsou moji přátelé anebo alespoň známí a téměř všichni jsou v mé věkové kategorii 60 +. Autorka vystavených textilních koláží a art protisů se skromně usmívá, doktor Kříž řeční o navázání na nejlepší tradice českého výtvarného umění, umně žongluje se slovy, od Štýrského a Toyen nenásilně přejde k Platónovi a Faetónovi. Pan Donát už v duchu sestavuje reportáž do okresních novin, kamarád Saša, který učil hře na kytaru moje děti a možná bude už brzy učit má vnoučata, oživil tento kulturní zážitek přednesem méně známé skladby známého skladatele. Celé to zvěčňuje náš fotograf Láďa. A Tomáš… je prostě všude.

A najednou mám pocit, že ti staří lidé kolem mne jsou nějací divní. Během mého působení na gerontologickém oddělení vykrystalizovala v mé hlavě jasná představa o tom, jak má vypadat a jak se má správně chovat starý člověk a jak se budu, patrně už brzy, chovat i já.

 

Podle starých Číňanů (prý) darovala Nebesa každému člověku šedesát let života a lidé, kteří tento limit překročí, žijí životy těch, kteří zemřeli v mladém věku. Pokud je to pravda, měl bych ke své další existenci přistupovat jako k drahocennému daru od kohosi Neznámého, daru, se kterým je třeba zacházet s patřičnou úctou.