VLADIMÍR KOLÁR

Již po nějaký čas Národní divadlo na své Nové scéně uvádí hru Reného Levínského DOTKNI SE VESMÍRU A POKRAČUJ v režii Jana Friče. Převážná část jejích hrdinů je ověšena četnými akademickými a pedagogickými tituly a jejich pracovišti jsou ústavy Akademie věd. Ing. Bohumil Plánovský, Ph.D., vedoucí skupiny Biochemie a molekulární biologie Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, dospěl k objevu mechanismu vzniku nového druhu a tento převrat v genetice může změnit představy o podstatě evoluce. Nadsázku z oblasti sci-fi k absurditě přivede další motiv, neobyčejný objev lingvisty a matematika RNDr. Adama Šmída, Ph.D., který v kolegově nalezeném genomu rozšifroval zakódovaný novozákonní text z Matoušova evangelia. Vědci se vážně zabývají i dalšími Božími vzkazy, vedou mezi sebou divákům málo srozumitelné vědecké disputace, střídané banálními hovory provázející běžnou každodennost jejich bytí. Své místo tu má i spolek Sisyfos, zakročující proti šíření nevědeckých bludů. Vtipná a barvitá podívaná na velkém jevišti, umocněná skvělými režijními nápady a působivými hudebními vstupy, nabízí až příliš mnoho věcí najednou – zlehčení či karikaturu pseudovědeckého snažení, varování před zneužitím objevu z hlediska morálky, nebezpečí odkrytí faustovského tajemství, absurditu a směšnost naší každodennosti apod. Krev do žil vlévají hře i herci, zvláště David Matásek a Saša Rašilov v hlavních rolích, ale také Igor Orozovič (termitolog), Jiří Štěpnička (předseda spolku Sisyfos) či Ondřej Pavelka (biochemik).

Zdá se však, že tento pokus zpřítomnit vědce a vědecká témata není docela úspěšný. Je příliš nesoustředěný, zbytečně rozbíhavý, finále je neurčité a rozpačité. Hra se však mezitím objevila i na jevišti Městského divadla Brno, kde ji nastudovala Hana Burešová. Poselství inscenace je zde výraznější a čitelnější, protože režisérka zvolila střídmější zpracování a dala větší prostor vyznění autorského textu.

Dramatik a režisér Petr Zelenka svou nejnovější hru ELEGANCE MOLEKULY uváděnou v Dejvickém divadle věnoval osobnosti významného vědce Antonína Holého. Jeho tým z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR nejprve vyvinul lék Duviragel úspěšně léčící opary. Pro vývoj a laboratorní ověřování dalších léčiv jeho týmu, čelících virovému zánětu oční sliznice a viru pravých neštovic, žloutence typu B a zejména narůstající pohromě v podobě AIDS, se nenašly miliardové finanční prostředky v tehdejší ČSSR ani v žádné jiné evropské zemi. Vývoj léčiv se tak přenesl do americké farmaceutické společnosti Bristol-Myers, kde však byl pro údajnou bezperspektivnost po čase zastaven.

Petr Zelenka ve své hře tato i následná fakta spojená s vývojem léčiv plně respektuje, jeho hlavní postavy jsou autentické; vedle Holého to je americký vědec John C. Martin (hraje ho Ivan Trojan), významný belgický biochemik Eric De Clercq (v podání Pavla Šimčíka) či americký politik Donald Rumsfeld (Václav Jiráček), předseda představenstva Gilead Sciences, firmy, která dovede výzkum léčiv k úspěšným konečným výsledkům.

Zelenkova hra přináší neobyčejně životný a působivý příběh obtížného zápasu o prosazení výroby nových účinných léků, uprostřed něhož se projevují výrazné osobnosti jeho aktérů, samozřejmě obklopené i svými spolupracovníky a také svými životními partnery. Nasazení těchto mužů zasvěcených vědě je vysoce rizikové, někteří do projektu vkládají své vlastní peníze a majetek, nechtějí si připustit, že mohou přijít o vše, i své rodinné zázemí.

V první části představení je největším bojovníkem za financování projektu Američan John C. Martin, bezmezně věřící v Holého výzkumy – podniká i kroky, ve které nikdo jiný z okruhu vědců a farmaceutů nevěří, až najde podporu v osobě kontroverzního politika Donalda Rumsfelda, který má odvahu se za obrovský finanční úvěr zaručit. Václav Jiráček ho působivě předvádí jako postavu rozhodnou a přímočarou, která má vždy po ruce jednoduché a pádné argumenty. (Nelze však opomenout, že tentýž muž, ministr obrany za prezidentů Nixona a Bushe st., byl roku 2003 jedním z hlavních veřejných propagátorů smyšlenky o Husajnových zbraních hromadného ničení, ospravedlňující útok na Irák.) Výkon Ivana Trojana v roli vědce Martina víc než přesně vystihuje autorský a režijní záměr. Vědec vyznívá jako humanista, který slouží vyšším cílům záchrany lidstva před možnou zkázou vyvolanou nezvládanými chorobami a epidemiemi. To tvoří základ jeho víry v objevy profesora Holého a je motorem jeho hazardního podnikání ve prospěch jejich finanční podpory. Skvělé jsou vzájemné bouřlivé diskuse Johna C. Martina s jeho ženou Rosemary (Veronika Khek Kubařová), která jeho kroky umí rozumně brzdit a usměrňovat a ve výsledku plně podpořit. Často humorný ráz těchto výstupů odlehčuje vnitřní napětí dramatického příběhu.

A za Trojanem nijak nezaostává představitel profesora Holého Martin Myšička, který obraz svého hrdiny vytváří jako složitý vzorec odporujících si vlastností, geniality i jistého podivínství. A dokázal velmi věrohodně zahrát i poslední léta vědcova života, kdy sklízí zasloužené uznání i na naše poměry nepředstavitelnou finanční odměnu. Povznáší ho fakt, že pomohl tisícům lidí, nic však nemůže podniknout proti vlastní ničivé nemoci, kterou nelze vyléčit a jež má devastující vliv na jeho fyzické i duševní schopnosti.

Vhled do vědeckého prostředí není pro Zelenku novinkou, už před třinácti lety zaujala na stejném jevišti jeho hra TEREMIN o ruském vědci, vynálezci a hudebníkovi, která též spojovala reálná fakta s fikcí. Tentokrát autor vynalézavě propojil několik vzájemně se prolínajících časových a příběhových rovin, kde se mu zejména podařilo zachytit složitost vědeckého života v období přechodu od socialismu ke kapitalismu, kdy dočasně kolaboval i systém státních dotací vědeckého výzkumu.